Imanence
Netřeba zaměňovat hřích a zkaženost. Hřích, zejména opakovaný, vede ke zkaženosti, nikoli však kvantitativně (jakoby množství hříchu působilo zkaženost), ale spíše kvalitativně, vznikem návyků, které zhoršují a omezují schopnost mít rád a přitom pokaždé tlačí cíl srdce blíže k horizontům jeho imanence, jeho egoismu. Svatý Pavel to vyjadřuje takto: „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila. Mysleli, že jsou mudrci, a zatím se stali blázny, když zaměnili vznešeného, nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů“ (Řím 1,19-23).
Mohli bychom říci, že hřích se odpouští, duchovní zkorumpovanost odpustit nelze. Jednoduše kvůli tomu, že kořenem této zkaženosti je omrzelost z transcendence. Před Bohem, který v odpouštění neochabuje, vystupuje zkažený člověk jako soběstačný, pokud jde o jeho spásu. Omrzelo jej prosit o odpuštění.
Imanence je první charakteristický rys jakékoli duchovní zkorumpovanosti. Ve zkaženém člověku se vytváří báze soběstačnosti, která vzniká nevědomky, aby posléze byla přijata jako nejpřirozenější věc. Lidská soběstačnost není nikdy abstraktní. Je to postoj srdce vztahujícího se k určitému pokladu, který svádí, uklidňuje a klame: „Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj“ (Lk 12,19).
A kuriózní je, že dochází k opaku: soběstačný je – v podstatě – vždycky otrokem onoho pokladu, a čím více je otrokem, tím nedostatečnější je konzistence oné soběstačnosti.
To vysvětluje, proč nemůže zkaženost zůstat skryta. Nelze zastavit vychylování rovnováhy mezi přesvědčením o vlastní soběstačnosti a skutečností, že jsme otroky onoho pokladu. Je to nerovnováha, která kypí, aby uvolnila tlak, jako vše, co je uzavřeno v sobě. A když unikne ven, šíří se zápach této uzavřenosti, puch. Ano, zkaženost páchne hnilobou. Když něco začíná zapáchat, pak proto, že je srdce vměstnáno mezi svou imanentní soběstačnost a reálnou neschopnost vystačit si samo. Je srdcem, které páchne, v důsledku extrémního přilnutí k pokladu, kterým bylo uchváceno. Kdo je zkažený, nevnímá svoji zkaženost. Podobně jako si někdo stěží všimne, že mu páchne z úst. Všimnou si toho druzí a dají mu to znát. Plyne z toho, že zkažený člověk z tohoto stavu stěží vyjde v důsledku výčitky svědomí, neboť se ocitl v situaci jakéhosi niterného umrtvení. Pán jej zpravidla zachrání zkouškami, s nimiž se setká v situacích, kterým se nemůže vyhnout (nemoc, bankrot, smrt drahých lidí atd.). Ty potom rozdrtí kostru duchovní zkaženosti a umožní přístup milosti. Teprve potom může být vyléčen.