Poslední rekolekce – 6. den
bl. Alžběta od Trojice
15. „Měl jsem vidění, a hle – na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce. Uslyšel jsem z nebe hlas jako hukot velikých vod nebo jako rachot silného hromu. Ten hlas, který jsem slyšel, zněl, jako když zpěváci doprovázejí na citeru svůj zpěv. A zpívali před trůnem (…) novou píseň. Nikdo se nemohl té písni naučit než těch sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených ze země, (…) neboť jsou panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde“ (Zj 14,1–4).
Už zde na zemi jsou lidé, kteří patří k „pokolení čistému jako světlo“ (srov. Mdr 4,1 Vulg), a na svém čele mají napsané jméno Beránka a jeho Otce. „Jméno Beránkovo“ pro svoji podobnost s Tím, kterého svatý Jan nazývá „Věrným a Pravdivým“ (Zj 19,11) a ukazuje nám ho oblečeného „do šatů nasáklých krví“ (Zj 19,13). Tito lidé jsou též věrní a pravdiví a i jejich šaty jsou skropené krví jejich každodenní oběti. A „Jméno jeho Otce“, protože v nich září krásou své dokonalosti. V těchto duších se odráží všechny jeho božské vlastnosti a ony jsou jako zvučící struny, zpívající „novou píseň“.
„Následují Beránka kamkoli jde“, nikoli pouze po širokých a pohodlných cestách, ale i po chodnících pokrytých trním a bodláčím. To proto, že tyto duše jsou panenské, to znamená, že jsou svobodné, „odpoutané a zbavené“ (srov. DP 40,1)) ode všeho kromě lásky. Odpoutané ode všeho, ale především od sebe samých. Svlečené z darů přirozených, ale i nadpřirozených.
16. Jaké vyjití ze sebe samého to vyžaduje! Jakou smrt! Se svatým Pavlem můžeme opakovat: „Quotidie morior“ („den co den umírám“, 1 Kor 15,31). V listě Kolosanům velký světec napsal: „Jste už přece mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3).
Hle, nevyhnutelná podmínka: je třeba zemřít! Bez toho je sice možné být v některých chvílích skrytý v Bohu, ale není možné v něm ŽÍT stále, protože každá přecitlivělost, každé hledání sebe a všechno ostatní nás od Boha vzdaluje.
Duše upírá na Mistra „prostý pohled, jímž se stává celé její tělo prozářené“ (srov. Mt 6,22), je chráněna „před nepravostí, která v ní je“ (Žl 18,24), a na kterou si stěžoval i prorok. Pán ji uvádí na „prostorné místo“ (Žl 18,20), a tím místem je on sám. V něm je všechno čisté, všechno svaté.
Ó blažená smrt v Bohu! Lahodná a sladká ztráta sebe samého v milovaném Bytí, které umožňuje stvoření napsat: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus, avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20).