Poslední rekolekce – 7. den
bl. Alžběta od Trojice
17. „Coeli enarrant gloriam Dei.“ („Nebesa vypravují o Boží slávě“, Žl 19,2). Hle, o čem vyprávějí nebesa: o chvále Boha.
Má duše je nebem, kde žiji v očekávání „nebeského Jeruzaléma“ (Žid 12,22), a proto má i toto nebe zpívat slávu Věčného, nic než slávu Věčného.
„Den dni o tom podává zprávu“ (Žl 19,3). Všechna osvícení, všechna vnuknutí udělená Bohem mé duši jsou tím „dnem, který dni podává zprávu o jeho slávě“. „Hospodinův příkaz je jasný, osvěcuje oči,“ zpívá žalmista (Žl 19,9). V důsledku toho moje věrnost rozhodnutím, příkazům a vnitřním vnuknutím způsobuje, že žiji v jeho světle. Tak i tato věrnost „podává zprávu o jeho slávě“. Ale hle, nádherný div: „Hospodine, kdo na tebe hledí, rozzáří se“, volá prorok (srov. Žl 34,6). Duše, která hloubkou svého vnitřního pohledu nazírá ve všem svého Boha, v prostotě, která ji odděluje od všeho ostatního, taková duše je „rozzářená“: „je dnem, který dni podává zprávu o jeho slávě“.
18. „Noc noci sděluje poučení“ (Žl 19,3). Jak je to útěšné! Moje nemohoucnost, znechucení, mé temnoty, dokonce i mé chyby hlásají slávu Věčného! I mé tělesné a duševní utrpení vypravuje o slávě mého Mistra! David zpíval: „Jak se mám odvděčit Hospodinu za všechno dobré, co mi prokázal?“ A odpovídá: „Vezmu kalich spásy“ (Žl 116,12-13). Jestliže pozvednu kalich zbarvený krví mého Mistra a v radostném díkůčinění smíchám svou krev s krví svaté oběti, tehdy získává nekonečnou hodnotu a může vzdát Otci nádhernou chválu; tehdy se stane mé utrpení „poselstvím, které hlásá slávu“ Věčného.
19. „Tam, v duši hlásající jeho slávu, postavil stan pro slunce“ (Žl 19,5). Sluncem je Slovo, Ženich. Nalezne-li mou duši vyprázdněnou ode všeho, co není jeho láska a jeho sláva, vyvolí si ji, aby byla jeho „svatební komnatou“ (srov. ŽP 4,13). Vtrhne do ní „jako rek, který vítězně běží k cíli“ a já se nebudu moci „skrýt před jeho žárem“ (Žl 19,6-7). Je „stravujícím Ohněm“ (Žid 12,29), který uskuteční blažené přetvoření, o němž mluví svatý Jan od Kříže, když říká: „Každý se zdá být tím druhým a oba dva jsou jedno“ (DP 12,6), aby byli „chválou slávy“ (Ef 1,12) Otce!