Poslední rekolekce – 5. den
bl. Alžběta od Trojice
12. „Potom se podívám, a hle – veliký zástup, který by nikdo nespočítal… To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“ (Zj 7,9.14–17).
Všichni tito vyvolení s palmovými ratolestmi v rukou, ozáření velkým Božím světlem, museli nejdříve projít „velikým soužením“ a zakusit „bolest jako moře“ (srov. Pláč 2,13), o které zpívá žalmista. Dříve než kontemplovali „s nezakrytou tváří velebnost Páně“ (2 Kor 3,18), měli účast na ponížení Krista; dříve než byli přetvoření „k zářivé podobě, jakou má on“ (2 Kor 3,18), museli se stát podobní obrazu vtěleného Slova, Ukřižovaného z lásky.
13. Duše, která chce dnem i nocí sloužit Bohu v jeho chrámě, tím myslím onu vnitřní svatyni, o níž mluví svatý Pavel, když říká: „Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy“ (1 Kor 3,17), taková duše musí být rozhodnuta mít účinně účast na utrpení svého Mistra. Jako vykoupená duše je povinná spolupracovat na vykoupení ostatních, a proto bude na své lyře zpívat: „Chlubím se křížem našeho Pána Ježíše Krista“ (Gal 6,14). „S Ježíšem Kristem jsem přibita na kříž“ (Gal 2,19). A ještě: „Trpím ve svém těle to, co zbývá do utrpení Kristových, za jeho tělo, to je Církev“ (Kol 1,24).
„Královna stojí po tvé pravici“ (Žl 45,10): takový je postoj této duše. Kráčí cestou na Kalvárii po pravici svého ukřižovaného, vysíleného, pokořeného a přesto stále tak silného Krále, tak klidného, plného majestátu, který jde ke svému umučení, aby, jak to tak silně vyjádřil svatý Pavel, „nechal zazářit slávě své milosti“ (Ef 1,6). Chce přidružit svou snoubenku ke svému vykupitelskému dílu a tato bolestná cesta, po které kráčí, se jí zdá jako cesta blaženosti. Nejen proto, že k ní vede, ale i kvůli tomu, že ji svatý Mistr učí překonávat hořkost utrpení, aby v něm, podobně jako on, našla svůj odpočinek.
14. Tehdy může sloužit Bohu „dnem i nocí v jeho chrámě“! Zkoušky zvenku i zevnitř ji nemohou vyvést ze svaté pevnosti, do které ji Mistr uzavřel. Už nemá „ani hlad ani žízeň“, neboť navzdory své stravující touze po blaženosti nachází své nasycení v pokrmu svého Mistra: „v Otcově vůli“ (Jan 4,34). „Už necítí žár slunce“, to znamená, že se nesužuje svým utrpením. Tak ji může Beránek „vést k pramenům života“, tam, kam on chce, jak se to líbí Jemu, neboť ona se už nedívá na stezky, po kterých kráčí a jen upírá oči na Pastýře, jenž ji vede (srov. Ž 23,3-4). Bůh se sklání nad touto duší, svou adoptivní dcerou, tak spodobenou s obrazem jeho Syna, „prvorozeného mezi všemi tvory“ (Kol 1,15) a rozpoznává v ní jednu z těch, které On „předurčil, povolal, ospravedlnil“ (Řím 8,30). A ve svém otcovském nitru jásá a myslí na dokonání svého díla, to je, aby ji „oslavil“ (Jan 17,4) tím, že ji přenese do svého království, aby tam navěky, bez konce opěvovala „chválu jeho slávy“ (Ef 1,12).