Nebe ve víře – 2. den
sv. Alžběta od Trojice
První modlitba
5. „Boží království je ve vás“ (Lk 17,21). Včera nás Bůh pozval, abychom „přebývali v Něm,“ aby duše žila ve svém dědictví slávy (srov. Ef 1,18) a nyní nám odhaluje, že nemusíme vycházet ze sebe, abychom Ho nalezli: „Království Boží je ve vás.“ Svatý Jan od Kříže říká, že Bůh se dává duši „v její podstatě, kam se nedostane ani ďábel, ani svět,“ (ŽP 1,9) a tehdy „všechna její hnutí jsou božská; a přestože jsou od Boha, jsou také její, protože je v ní koná Bůh spolu s ní“ (ŽP 1,9).
6. Tentýž světec také říká, že „Bůh je středem duše. Když duše bude všemi svými silami chápat, milovat a těšit se z Boha, tehdy dospěje do svého posledního a nejhlubšího středu v Bohu.“ Dříve, než duše dospěje až sem, je „v Bohu, který je jejím středem“, „ale není ještě v Jeho nejhlubším středu, protože může jít ještě dál. Láska sjednocuje duši s Bohem a čím je tato láska intenzivnější, tím hlouběji duše vstupuje v Boha a noří se do Něj.“ Takže když „duše vlastní jediný stupeň lásky, je už ve svém středu“. Když ale tato láska dosáhne dokonalosti, duše bude proniknutá ve svém „nejhlubším středu. Tam bude přetvořená a stane se velmi podobnou Bohu“ (ŽP 1,12-13). Této duši, která žije uvnitř, mohou být adresovaná slova otce Lacordaira ke sv. Marii Magdaléně: „Neptejte se na Mistra nikoho na zemi, nikoho v nebi, neboť On je vaše duše, a vaše duše je On.“
Druhá modlitba
7. „Pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat ve tvém domě“ (Lk 19,5). Mistr neustále opakuje naší duši tato slova, které jednoho dne řekl Zacheovi: „Pojď rychle dolů.“ Ale jaký je tento sestup, který od nás žádá, ne-li hlubší vstoupení do naší vnitřní propasti (Ruysbroec)? Tento skutek není „vnějším oddělením od vnějších věcí,“ ale „samotou ducha“ (Ruysbroec), uvolněním se ze všeho, co není Bůh.
8. „Nakolik má naše vůle chvilkové vrtochy, které nemají nic společného s Božským sjednocením, rozmary souhlasu i odmítnutí, zůstává ve stavu dětství, nepostupuje velkými kroky v lásce, neboť oheň ještě nespálil všechny příměsi, zlato není čisté; stále ještě hledáme sebe sama, Bůh ještě nestrávil celé naše nepřátelství vůči Němu. Když ale vření v kotli zničilo“ „všechnu neřestnou lásku, všechnu neřestnou bolest, všechen neřestný strach“, tehdy „bude láska dokonalá a zlatý prsten našeho zasnoubení bude větší než nebe a země. Toto je tajemná komnata, kam Láska umisťuje své vyvolené,“ tato „láska nás vede oklikami a stezkami, které zná jen ona sama, a vede nás bez návratu, už se nikdy víc nevrátíme“ (Ruysbroec).