Nebe ve víře – 3. den
sv. Alžběta od Trojice
První modlitba
9. „Kdo mě miluje, bude zachovávat moje slovo a můj Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a učiníme si v něm příbytek“ (Jan 14,23).
Mistr zde ještě jednou vyjadřuje svou touhu v nás přebývat. „Kdo mě miluje!“ Láska, ta přitahuje, ona vede Boha až ke svému stvoření: ne láska citová, ale láska „silná jako smrt, kterou velké vody neuhasí…“ (Pís 8,67).
10. Jednou Mistr řekl: „Protože miluji Otce,“ (Jan 14,31), „stále konám, co se Mu líbí“ (Jan 8,29). Každá duše, která chce žít ve spojení s Ním, musí též žít podle této zásady. To, co se líbí Bohu, musí být jejím pokrmem, jejím každodenním chlebem. Musí se nechat strávit v Otcově vůli, podle vzoru svého milovaného Krista. Každá příhoda, každá událost, každé utrpení i každá radost je svátostí, která jí dává Boha. Nedělá už mezi nimi rozdíl, ale překonává je, překračuje, aby spočinula nad tím vším, u samotného svého Mistra, v Něm samém. „Vyzdvihuje Ho“ velmi vysoko „na štít svého srdce,“ ano, „výše než Jeho dary, Jeho útěchy, výše než Jeho sladkosti, které z Něho proudí“ (Ruysbroec).
„Vlastností lásky je, že nikdy nehledá sebe, nic nenechává, ale všechno dává tomu, kterého miluje“ (DP 32,2). „Šťastná duše, která miluje“ v pravdě, „Pán se stal vězněm její lásky“ (DP 32,1).
Druhá modlitba
11. „Zemřeli jste a váš život je s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3). Sv. Pavel nám přináší světlo a poučuje nás o cestě do propasti. „Zemřeli jste!“ A co to znamená, ne-li to, že duše, která se snaží žít ve spojení s Bohem „v nedobytné pevnosti svatého usebrání,“ musí být „oddělená, obnažená, odcizená všem věcem“ (DP 40,2) (pokud jde o ducha). Tato duše „nachází v sobě samé prostý tok lásky, která směřuje k Bohu, navzdory tvorům. Je nepřemožitelná ve všech věcech“, které pomíjejí, „neboť ona přechází nad nimi a míří k Bohu“ (Ruysbroec).
12. „Quotidie morior“ (1 Kor 15,31). „Každý den umírám“, umenšuji se (srov. Jan 3,30), zříkám se sebe každý den víc a víc, aby ve mně rostl Kristus a byl oslaven. „Spočívám“ celkem malá „v hloubce své bídy,“ vidím „svou nicotu, nouzi, bezmocnost, uvědomuji si, že nejsem schopná pokroku, vytrvalosti, vidím množství svých nedbalostí, nedostatků, objevuji sebe ve své chudobě,“ „padám na tvář ve své bídě, poznávám svou ubohost a předkládám ji milosrdenství“ (Ruysbroec) svého Mistra. „Quotidie morior.“ Moje duše nachází radost (ne však v citech, ale ve vůli) ve všem, co mě může pokořit, zničit, co mi dává možnost obětovat se, neboť chci udělat místo svému Mistru. „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20): nechci „už žít svým vlastním životem, ale chci být přetvořená v Ježíše Krista, aby můj život byl více Božský než lidský“ (DP 12,7) a aby Otec, když se nade mnou skloní, mohl ve mně rozeznat obraz svého milovaného Syna (Řím 8,29), v němž má všechno své zalíbení (srov. Mt 17,5).