Dvojí jméno jako synonymum zkušenosti vzájemné přítomnosti
Alžběta dostává vysvětlení, že její křestní jméno znamená „Boží dům“. Spojuje tuto skutečnost se zjevenou pravdou o přebývání Nejsvětější Trojice v duši. To ji vede k tomu, aby celou svou existenci, celou svou totožnost jako Alžběty, svůj život prožívala jako Boží chrám. M. Philipon poznamenává: „Celým programem jejího vnitřního života bylo uskutečňovat své jméno: sestra Alžběta, čili Boží dům obydlený Trojicí.“ Ona sama napíše to samé, když navazuje na slavnost Nejsvětější Trojice:
„Tento svátek ‚Tří‘ je opravdu celým mým světem. Žádný jiný se mu nevyrovná; nikdy nepochopím celé tajemství a své povolání, ukryté v mém jménu. Setkávejme se v tomto velkém mystériu, aby se pro nás stalo středem života… naším domovem. Zanechávám tě s touto myšlenkou otce Vallea, ať se pro tebe stane obsahem tvé modlitby: ,Ať Duch Svatý tě unese ke Slovu, Slovo ať tě zavede k Otci, aby ses stala dokonalou v Jediném, tak jako Kristus a svatí.‘“
Nebo klerikovi Chevignardovi: „Naplňuje mě radostí to, co píšete o mém jménu. Mám toto jméno velmi ráda, protože vyjadřuje celé mé povolání,“ anebo ještě v dalším dopisu: „Jsem Alžběta od Trojice a to znamená: mizející Alžběta, rozpouštějící se, dovolující, aby byla pohlcena ,Třemi‘.“
Potvrzení a teologické opodstatnění své zkušenosti dostává nejen od zpovědníka a převorky, ale nachází je i v evangeliu a u sv. Jana od Kříže. Na tato svědectví se odvolává, když píše na smrtelné posteli o tajemství přebývání v duši: „Nejsvětější Trojice je místo našeho přebývání, náš domácí krb, otcovský dům, ze kterého se nemá nikdy vycházet. Zdá se mi, že jsem našla nebe na zemi, neboť toto nebe je Bůh a Bůh je v mé duši […]“ A také:
„Tak jako Zacheovi, i mně Mistr řekl: ,Slez rychle dolů, dnes totiž musím zůstat v tvém domě‘ (Lk 19, 5). ,Slez rychle dolů.‘ Ale kam? Do nejhlubší hlubiny svého bytí, když nejdříve opustím, zanechám a obnažím se ze sebe sama, jedním slovem: budu bez sebe sama. ,Musím zůstat v tvém domě.‘ Můj Mistr mi sděluje toto přání a chce si ve mně udělat příbytek s Otcem a Duchem lásky, abych s Nimi měla ,společenství‘ (1 Jan 1,3). ,Nejste už cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčany a patříte k Božímu domu‘ (Ef 2,19), praví sv. Pavel. Jak ale rozumět onomu vyjádření ,patřit k Božímu domu‘? Znamená to žít v lůně Trojice v pokoji, ve své vnitřní propasti, v nedobytném hradu svatého usebrání, o níž se zmiňuje sv. Jan od Kříže.“
V uvedených svědectvích se spolu proplétají dvě pravdy a vzájemně se podmiňují: duše je příbytkem Trojice, Trojice je příbytkem duše.
Z této její zkušenosti se pak teprve rodí asketický program, který ji vede k jednomu bodu: „Jediné, co dělám, je, že vstupuji do sebe a ztrácím se v Těch, kteří tam jsou.“
„Ztraťme se v této svaté Trojici, v Bohu lásky. Dejme se unést tam, kde je už jen On sám. Ať je naším heslem ,Bůh ve mně a já v Něm‘. Jak sladké je vědomí této Boží přítomnosti v nás, v oné intimní svatyni naší duše. Nalezneme Ho tam vždy, dokonce i tehdy, kdy cit Jeho přítomnost nevnímá. Ale On tam je. Tam Jej také nejraději hledám. Snažme se nenechávat Ho tam samotného. Ať je náš život ustavičnou modlitbou. Kdo nám Ho může vzít, a kdo by nás mohl odtrhnout od Toho, který nás zcela vlastní a učinil, že jsme se stali Jeho majetkem?“
„Ať jsi kdekoli a děláš cokoli, On tě nikdy neopouští. Tak tedy i ty s Ním stále zůstávej. Vejdi do nitra své duše: vždycky tam najdeš Toho, jenž tě chce zahrnout dobrodiním. Modlím se za tebe, tak jako se sv. Pavel modlil za své a prosil, aby skrze víru Kristus přebýval v jejich srdcích, aby byli posilněni a zakotveni v lásce (srov. Ef 3,17-18). Tato slova jsou tak hluboká, tak tajemná. Ať Bůh, který je láska, se stane tvým neporušeným obydlím, tvou celou i tvým klášterem uprostřed světa. Pamatuj na to, že On přebývá v zákoutích tvé duše jako ve svatyni, v níž chce být až do věčnosti milován.“
Celé její duchovní cvičení spočívá ve vstoupení do sebe a ztracení se v Třech.