Smysl pro opravdovou křesťanskou modlitbu
Třetí hlavní myšlenka Alžbětina poselství, jejíž aktuálnost je zřejmá v dnešní době „návratu božství“, náboženského varu a tzv. charismatické obnovy zní: smysl pro opravdovou křesťanskou modlitbu.
Lidé dnes hledají učitele vnitřního života a často věří, že je najdou v nekřesťanských náboženstvích. Ale tady je jedna naše učitelka, učící žít nablízku Bohu, v jeho přítomnosti Otce, který nás nikdy neopouští. „Trojice, to je naše obydlí, naše ‚doma‘, rodný dům, odkud nemáme nikdy odejít“ (NV 2). Na rozdíl od tolika módních guru nám Alžběta od Nejsvětější Trojice připomíná, že vnitřní ticho není prázdnota, ale setkání s živým Bohem, který je v nás, který nám zjevuje svůj život lásky a uvádí nás do důvěrného života Tří.
Náš svět, který potřebuje ‚doplněk duše‘, u této ženy mystické víry najde bohatý pramen života. Alžběta vypráví o tom, co prožívá v Bohu a co Bůh prožívá v ní. Proto si přejeme, aby se mnozí křesťané dali do její školy. Její spisy, vždy prosté, konkrétní, upřímné, blízké její zkušenosti, jsou tak prodchnuty smyslem pro Boží přítomnost, že je nemůžeme číst, aniž bychom nebyli hluboce zasaženi a aniž bychom se alespoň krátce nepomodlili. Prohlubují touhu setkat se s tím, který naplnil její život. Otvírají cestu ke skutečné osobní modlitbě.
Poslechněme si ještě její svědectví a rady. O Bohu píše: „Cítím ho tak živě ve své duši, stačí, abych se usebrala, a najdu ho uvnitř, a v tom spočívá celé mé štěstí. Vložil do mého srdce žízeň po nekonečnu a velikou potřebu milovat, kterou může uhasit jen on: a tak jdu k němu, jako dítě ke své matce, aby on naplnil, zaplavil všechno a aby mě vzal a nesl ve svém náručí; zdá se mi, že člověk musí být takto prostý s Bohem!“ (D 169.)
Její modlitba je zcela prodchnuta zkušeností, že v nás přebývá Ježíšův Duch, který se za nás neustále přimlouvá (Řím 8): „Zdá se mi, že moje modlitba je všemohoucí, protože to se nemodlím já, ale můj Kristus ve mně“ (D 105). „Je to tak prosté, božský Adorátor je v nás, takže my máme jeho modlitbu, nabídněme ji, připojme se k ní, modleme se s jeho duší!“ (D 179.) „Duch svatý v tobě tvoří nebe“ (D 239).
Ale toto přesvědčení duchovní dcery Jana od Kříže se zakládá na víře: „Na Karmelu se žije z víry. Jak je vyloučena představivost a city…“ (D 323).
„Žijme s Bohem jako s přítelem,“ píše jedné vdané ženě, „oživujme svou víru, abychom se s ním spojovali ve všem. (…) Své nebe nosíme v sobě, protože ten, který sytí blažené ve věčném světle, se dává nám ve víře a v tajemství, on je týž. Zdá se mi, že jsem našla své nebe na zemi, protože nebe, to je Bůh, a Bůh je v mé duši. V den, kdy jsem toto pochopila, se ve mně všechno projasnilo a já bych toto tajemství chtěla šeptat všem, které mám ráda, aby se také oni ve všem přidržovali Boha, aby se naplnila ta Ježíšova modlitba: ‚Otče, ať jsou jedno‘ “(D 122).
Jádro své modlitby nám Alžběta popisuje jako láskyplné společenství s Nejsvětější Trojicí, která je v nás. Jedné dívce píše: „Modlitba je pozvednutí duše k Bohu skrze všechno, ustanovuje v nás jakýsi druh stálého společenství s Nejsvětější Trojicí úplně prostě tím, že děláme všechno pod jeho pohledem, (…) vstoupíme do svého nejhlubšího nitra, tam, kde přebývá Otec, Syn a Duch svatý…“ (D 252).
Je si vědoma přítomnosti spasitelné Lásky, první, zdarma dané, pozorné, a věrně se nechává milovat: „Cítím tolik lásky ve své duši. (…) On je ve mně, já jsem v něm, nemusím dělat nic než milovat ho a nechat se milovat, a to neustále, skrze každou věc: probouzet se v lásce, hýbat se v lásce, usínat v lásce, mít duši v jeho duši, srdce v jeho srdci, oči v jeho očích, aby mě svým dotekem očistil, vyprostil z mé bídy“ (D 177).
Radí další dívce ve světě, aby si udělala (jako svatá Kateřina Sienská) (mnišskou) celu ve svém srdci a vždy se do ní na několik okamžiků uchýlila k modlitbě: „Postav si jako já malou celu uvnitř své duše, mysli na to, že Pán Bůh tam je, a občas do ní vstup. Když jsi podrážděná, nešťastná, rychle tam uteč a všechno to svěř Pánu. Kdybys trochu znala modlitbu, už by tě nenudila, mně se zdá, že je to odpočinek, osvěžení: člověk prostě přijde za tím, kterého má rád, drží se ho jako malé dítě v matčině náručí a nechá jednat své srdce. (…) Kdybys věděla, jak tomu on skvěle rozumí“ (D 123).
Vlastní mamince radí Alžběta uvolnit každý den trochu času pro Boha a „modlit se třikrát pět minut“: „Mysli na to, že jsi s ním, a jednej s ním jako s bytostí, kterou máš ráda; je to tak prosté, nepotřebuješ k tomu žádné krásné myšlenky, ale vylít si srdce; (…) jestli je pro tebe lepší myslet, že je Pán Bůh u tebe spíše než v tobě, dělej, jak to cítíš, tak abys žila s ním“ (D 273).
Na přání, které Ježíš vyslovil na adresu každého křesťana v předvečer své smrti: „Zůstaňte ve mně“ (Jan 15,4), odpověděla Alžběta celým svým srdcem. Píše: „Zůstaňte ve mně. Tento příkaz nám dává Boží Slovo, vyjadřuje tuto vůli. Zůstaňte ve mně, nejen na několik okamžiků, několik hodin, které pominou, ale zůstaňte… neustále, bez přestání. Zůstaňte ve mně, modlete se ve mně, klaňte se ve mně, milujte ve mně, trpte ve mně, pracujte, jednejte ve mně. Zůstaňte ve mně a tak předstupujte před každého, pronikejte stále dál do této hlubiny“ (NV 2).
Alžběta promlouvá jako ozvěna rad Pána Ježíše a svatého Pavla o stálé modlitbě. Povzbuzuje nás a učí. Sama nechtěla být ničím jiným než „chválou slávy“ Boží podle slov, jimiž apoštol popisuje naše povolání (Ef 1,12). Ale nezapomeňme se zřeknout sebe, zapomenout sami na sebe, jak to taková láska předpokládá. Není křesťanské modlitby bez toho, že člověk odumře sám sobě, v následování Krista v jeho velkém tajemství. Na konci svého života se Alžběta často nazývá „hostie chvály slávy“.
Z francouzštiny přeložila Alžběta Graubnerová
Z časopisu Karmel 3,4/2005
s laskavým svolením