Osmý dopis

12. října 1688

Vážená paní!

Máme Boha, který je plný slitování. Zná všechny naše potřeby. Vždycky jsem si myslel, že Vás povede do krajnosti. Přijde ve svůj čas, tehdy, až Ho budete nejméně očekávat. Doufejte v Něho víc než kdy jindy. Děkujte Mu se mnou za milosti, které Vám prokazuje, především za statečnost a trpělivost, které Vám dává ve Vašem utrpení. To je očividné znamení Jeho péče o Vás. Načerpejte proto u Něho útěchu a děkujte Mu za všechno.
I já se obdivuji statečnosti a odvaze pana… Bůh mu dal ušlechtilou mysl a dobrou vůli. Je v něm však ještě trochu světského ducha a mnoho mladistvé nezralosti. Doufám, že utrpení, kterým ho Bůh navštívil, zapůsobí jako učinný lék a dá mu příležitost vstoupit do sebe. Je to teď pro něho nejlepší příležitost dospět k tomu, aby celou svou důvěru vložil v Boha, který Ho všude doprovází. Ať na Něho myslí, jak často jen může, především ve velkých nebezpečích!
Znamená už dost, když člověk alespoň trochu pozvedne srdce k Bohu. Malá vzpomínka, úkon pohroužení do nitra, ať je to na pochodu nebo dokonce s mečem v ruce – to jsou modlitby, které – ať jsou sebekratší – Bůh přijímá. Odvahu vojáka nikterak nezmenšují, naopak, posilují ho.
Kéž by ale na Boha myslel, kolik jen může! Ať si postupně zvykne na toto malé, ale svaté cvičení! Nikdo to nezpozoruje a není nic lehčího než opakovat častěji během dne tyto malé úkony vnitřního klanění a usebranosti. Řěkněte mu, aby myslel na Boha, kolik jen může, způsobem, který jsem zde naznačil.
Je to spasitelné a naléhavě nutné pro vojáka, který je denně vystaven nebezpečím, jež ohrožují jeho život i jeho vnitřní dobro. Doufám, že Bůh přispěje na pomoc jemu i rodině, jíž nabízím kdykoli svoje služby. Jsem celé rodině a především Vám oddaný bratr a služebník v Kristu.

Pokračovat
Zpět na úvod