Devátý dopis
Ctihodná matko!
Neříkáš mi nic nového, neboť nejsi jediný člověk, který musí bojovat s rozptýlenými myšlenkami. S naším myšlením už je to tak, že se neodolatelně pohybuje sem a tam. Protože však je vůle pánem nad všemi našimi schopnostmi, musí přivést myšlenky zase k usebranosti a usměrnit je na Boha jako na náš poslední cíl.
Jestliže se v našem myšlení uhnízdil špatný návyk roztržitosti a těkavosti myšlenek, pak je přirozeně obtížné vypořádat se s takovými zvyklostmi, zejména zpočátku, když se začínáme vážně věnovat rozjímavému životu. Protože nám chybí přísná kázeň duše, stahují nás myšlenky zpravidla zpět k věcem tohoto světa, i když to nechceme.
Myslím, že tu pomůže jen jeden prostředek: přiznat svoje chyby a pokořit se před Bohem. Neradím Ti uchylovat se při modlitbě k mnoha slovům. Mluvená řeč vede často k nesoustředěnosti. Chovej se v modlitbě před Bohem jako ubohý němý a chromý žebrák u dveří bohatého muže. Buď Tvým nejvnitřnějším přáním udržet myšlenky v Boží přítomnosti. Když se Ti rozutečou a odvrátí se od Boha, neznepokojuj se proto příliš. Zlobení a neklid myšlení spíš rozptylují, než by je soustředily. Vůle musí uvést myšlení zase do správné klidné polohy. Budeš-li se takto se stálým úsilím snažit, Bůh Ti jistě dá pocítit svou blízkost.
Jedním prostředkem, jak kdykoli snadno soustředit myšlenky v modlitbě a udržet je v klidu, je toto: nenechat je v ostatním čase těkat příliš volně a příliš daleko. Udržuj myšlenky pevně v Boží přítomnosti a zvykni si čas od času myslet na Něho. Poznáš pak, že je snadné udržet myšlenky v době modlitby v usebranosti nebo je z rozptýlenosti uvést zase zpět k usebranosti.
Už v dřívějších dopisech jsem Ti vylíčil citelné požehnání, jaké na sebe v praktickém životě svoláváme zpřítomňováním si Boha. Snažme se o to s opravdovostí a modleme se za sebe navzájem. Doporoučím se do modliteb sestry… a ctihodné matky a jsem v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj