4. Misionářská plnost
(Stanovy 6)
„Plnost povolání tereziánského Karmelu je plodem zkušenosti, skrze kterou pak byla svatá matka osvícena ohledně tajemství údů, jež dosud čekají, že budou připojeny ke Kristovu mystickému tělu, a skrze kterou byla přivedena ke kontemplaci nesmírného pole misií“ (Stanovy 6). Jedná se o novou perspektivu, která zkušenostně ještě více rozšiřuje církevní obzory světice. Církevní dynamismus svého srdce předává také mniškám od svatého Josefa, jak vyplývá z krátkého úryvku 1. kapitoly Knihy o zakládáních: „Sloužila jsem Pánu svými ubohými modlitbami; u sester jsem se vždy snažila, aby dělaly totéž, a aby si zamilovaly dobro duší a růst církve; a aby ti, kdo se s nimi stýkají, tím byli vždy povznášeni, a tím jsem sytila mé velké touhy“ (KZ 1,6). Boží odpověď přichází prostřednictvím návštěvy františkánského misionáře A. Maldonada, který připlul do Španělska, aby se před králem – a později i před papežem – přimluvil za „indiány“ v Americe. Ve slovech horlivého misionáře neslyšela pouze vyprávění o „mnoha miliónech duší, které tam spěly k záhubě pro nedostatek náboženského vzdělání“. Byla v nich také kritika, stížnosti na chování dobyvatelů. Terezie má podobný dojem, jaký měla vzhledem k rozdělení křesťanů v Evropě: „Mně bylo tak líto záhuby tolika duší, že jsem nevěděla, co se sebou. Utekla jsem se do jedné poustevny a prolévala tam mnoho slz; volala jsem k našemu Pánu a prosila ho, aby mi dal nějaký prostředek, jako kdybych já něco zmohla…“ (KZ 1,7) Je příznačné její gesto uchýlit se na osamělé místo, aby v modlitbě mohla plně projevit svou bolest a s pláčem se přimlouvala za spásu duší. V tomto skutku se vtěluje její apoštolská úzkost a její touhy sloužit Pánu: „Zmocňovala se mě velká závist vůči těm, kdo se v tom pro lásku k našemu Pánu mohli angažovat, a to i kdyby kvůli tomu museli snést tisícerou smrt…“, a odhaluje svou přirozenou od Boha danou náklonnost k dobru bližního. „Takový sklon mi v tom udělil náš Pán, jelikož se mi zdá, že je cennější jedna duše, kterou mu získáme svým přičiněním a modlitbou na základě jeho milosrdenství, než všechny služby, jež mu jsme s to prokázat“ (KZ 1,7).
Boží odpověď na sebe nenechává čekat. Znovu, stejně jako při zakládání svatého Josefa, osobně zasáhne Pán svými slovy příslibů a nadějí: „Jedné noci, když jsem se modlila, se mi Pán zpřítomnil způsobem, jak to mívá ve zvyku, projevil mi mnoho lásky, a jako kdyby mě chtěl utěšit, mi řekl: „Počkej trochu, dcero, a uvidíš velké věci.“ (tamtéž, 8). Návštěva otce Rossiho, generálního představeného, dává Terezii možnost otevřít své srdce s jeho apoštolskou úzkostí a s již přítomnou touhou po založení klášterů bosých karmelitánů (srv. KZ 2,4-7). Tereziina touha se brzy naplní příchodem Jana od Kříže (KZ 3,17).
Stanovy tuto skutečnost shrnují slovy: „Ve světle těchto nových církevních perspektiv se plně projevuje apoštolský duch světice a v jejím srdci se rodí úmysl šířit rodinu prvních bosých karmelitek a rozšířit své dílo o založení bosých karmelitánů, aby měli účast na tomtéž duchu, pomáhali mniškám žít společné povolání a sloužili církvi modlitbou a apoštolskou činností.“ (Stanovy 6). Slova ukazují jednotu charismatu celého řádu a představují společný pramen, ze kterého se zrodila tereziánská reforma. Isabela od Svatého Dominika s obvyklou věrností vyjadřuje myšlení svaté Terezie, když říká, že „velice toužila po tom, aby zde byli bratři bosí karmelitáni, kteří by se pozorně věnovali modlitbě a kontemplaci a kázání a zpovídání, protože prostřednictvím jednoho i druhého by se stali velkou pomocí pro církev“ (BMC 19,470).