Personalistická prezentace teologie a teologická četba světců
Viděli jsme, že se ve svých třech velmi rozdílně koncipovaných pracích pokusil Hans Urs von Balthasar teologicky postihnout tři velké postavy tereziánského Karmelu, který pro něj rozhodně představuje velmi atraktivní ideál. Jakkoli je výsledek tohoto jeho úsilí v jednotlivých případech značně odlišné hodnoty, (50) dvě věci se Balthasarovi upřít nedají:
- Svým přístupem stojí u zrodu nového, hagiografického či personalistického způsobu prezentace spirituální teologie, který může velmi vhodně doplnit oba dřívější modely, totiž dějinný a systematický, a to tím, že představuje tuto teologickou disciplínu ve vnitřní jednotě života a nauky konkrétní osoby. (51)
- Těmito pracemi zakládá nový, teologický způsob četby života světců, jejichž celá existence (a ne snad pouze spisy) se tak znovu stávají teologickým místem. (52)
Pokud se přitom tato personalistická prezentace teologie a teologická četba světců bude do budoucna konat s dostatečnou citlivostí a schopností oprostit se od jednostranného pohledu „shůry“ z předem dané teologické perspektivy a od příliš osobních zkušeností s danými postavami, (53) může přinášet velmi hojné, a nutno dodat, rovněž chutné ovoce. A zásluhu průkopníka na tom bude mít bezesporu Hans Urs von Balthasar.
Z Communio 2005/2
s laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Hans Urs von Balthasar, Sorelle nello Spirito. Teresa di Lisieux, Elisabetta di Digione, Jaca Book, Milano 31991, str. 285.
(2) Kromě těchto tří postav věnoval Hans Urs von Balthasar pozornost i samotné zakladatelce tereziánského Karmelu, svaté Terezii od Ježíše (1515-1582), ve své studii „Christliche „Mystik“ heute“, in Der Weg zum Quell. Teresa von Avila 1582-1982, Patmos Verlag, Düsseldorf 1983, str. 11-51. Poněvadž jsem ovšem neměl možnost tuto práci konzultovat, neberu ji v tomto článku v potaz, jakkoli si uvědomuji, že je tím ochuzena celková perspektiva reflexe Balthasarova vnímání postav tereziánského Karmelu.
(3) Jde o část Fächer der stile: Laikale stile, Johannes Verlag, Einsiedeln 1962, věnovaný kromě Jana od Kříže ještě Dantemu, Pascalovi, Hammanovi, Solovjovovi, Hopkinsovi a Péguymu. Ve svém pojednání budu vycházet italského překladu tohoto díla Gloria III. Stili laicali, Jaca Book, Milano 1976 (dále jen: Stili laicali). Toto dílo není, pochopitelně, jediným, kde Hans Urs von Balthasar pojednává o Mystickém učiteli. Věnuje mu kupříkladu několik velmi inspirativních stran v posledním svazku své Teodramatiky a také předmluvu v jednom z německých vydání Temné noci (Die dunkle Nacht, Johannes Verlag, Einsiedeln 1961, str. 9-13).
(4) Vydané nakladatelstvím Hegner v Kolíně nad Rýnem roku 1950. Také tato práce není jediná, v níž se Balthasar věnuje svaté Terezii z Lisieux. Zmiňme například ještě článek „Therese von Lisieux. Zur Aktualität einer Heiligen“, publikovaný v časopise Geist und Leben 46 (1973), str. 126-142, a přeložený rovněž do češtiny pod názvem „Aktuálnost Lisieux“ in: Učitelka prostoty. Spiritualita svaté Terezie z Lisieux, Karmelitánské nakladatelství (dále jen: KN), Kostelní Vydří 1997, str. 7-25; a studii „Die Hoffnung der kleinen Therese“, in: Hans Urs von Balthasar-Barbara Albrecht, Therese vom Lisieux. Zum Gedenken ihres 100. Geburtstags am 2. Januar 1973, Johannes Verlag, Leutesdorf 1973, str. 31-50.
(5) Vydané tímtéž nakladatelstvím v roce 1952. O blahoslavené Alžbětě od Trojice publikoval Balthasar již předtím kratší článek „Die geistliche Sendung Elisabeths von der Dreifaltigkeit“, in Die Schweizerin 39 (1951), str. 37‑42.
(6) Vydán nakladatelstvím Johannes Verlag v Einsiedeln roku 1970. Při své práci čerpám rovněž z italského překladu tohoto díla. Podobným způsobem jako já se tématu Balthasarova vnímání těchto postav ujal zřejmě už Mark McIntosh ve své studii „A hagio-theological doctrine of God: Hans Urs von Balthasar on three Carmelites“, in Irish Theological Quarterly 59 (1993), str. 128-142. Bohužel, jsem do ní neměl možnost nahlédnout a z ní čerpat, a proto ji zde pouze zmiňuji z důvodu bibliografické informovanosti čtenáře.
(7) Připomínám, že první část Fächer der Stile, zvaná Klerikale stile, se zamýšlí nad Irenejem, Augustinem, PseudoDionýziem, Anselmem a Bonaventurou. Podle Balthasara to pro Jana od Kříže není tak vhodná společnost jako ta, kterou zvolil v části druhé!
(8) Stili laicali, str. 110n.
(9) Eulogio Pacho vyjadřuje v závěru svého pojednání o kráse, rozkoši a askezi u svatého Jana od Kříže přesvědčení, že vize sanjuanistické mystiky je právě svým estetickým prvkem jako neoddělitelnou součástí kontemplativní zkušenosti plně v harmonii s Balthasarovou teologickou koncepcí, zejména s prvním svazkem Herrlichkeit, jímž je Schau der Gestalt (Johannes Verlag, Einsiedeln 1961); srov. „Belleza, deleite y ascesis en Juan de la Cruz“, in E. Pacho, Estudios sanjuanistas. II. Pensamiento – Mensaje, Monte Carmelo, Burgos 1997, str. 412
(10) Takové pojetí by zužovalo a zubožovalo sanjuanistickou nauku; srov. Federico Ruiz, „Unidad y contrastes: Hermeneutica sanjuanista“, in F. Ruiz (ed.), Experiencia y pensamiento en San Juan de la Cruz, Editorial de espiritualidad, Madrid 1990, str. 28-31.
(11) S takovým nahlížením souhlasí i velký znalec díla a nauky svatého Jana od Kříže: „Skutečnost, že Jan vylíčil poezií tu nejlepší a nejautentičtější část svého díla, není náhodná. Především ji v poezii prožil, promyslel a procítil a v ní proto nachází konnaturální způsob vyjádření. Vnímá ji jako méně nevěrný odraz Božího tajemství, k němuž měl přístup vírou a naukou, a navíc zkušeností. V ní se uchovává původní skutečnost v celistvé podobě tak, jak ji vnímá mystik. (…) Komentář převádí do pojmů či prodlužuje vyjádření, ale zároveň velmi značně zubožuje obsah básně.“ – Federico Ruiz, „Giovanni della Croce (santo)“, in E. Ancilli (ed.), Dizionario enciclopedico di spiritualità, 2. svazek, Città Nuova, Roma 21992, str. 1146.
(12) Srov. Stili laicali, str. 113. V další části pojednání budu přímé citace označovat číslem strany přímo v textu, zatímco v poznámkovém aparátu budu uvádět pouze nepřímé odkazy.
(13) Srov. tamtéž, str. 116nn. a 122nn.
(14) Federico Ruiz zdůrazňuje v již citovaném článku („Unidad y contrastes…“, jak je uveden v pozn. 10), že „sjednocení a popření tvoří součást téhož duchovního hnutí, navzájem se posilují i omezují“, takže „skutečné řešení kontrastu se nachází v simultánním potvrzení obou pólů, tedy v integraci“ (str. 46n.).
(15) Srov. tamtéž, str. 120 a 122. Zvláště druhý postřeh je velice zajímavý a hodný pozornosti, třebaže je dobré si připomenout, že výrok avilské světice, o který se Balthasar opírá, pochází z jejího humoristického dílka Vejamen, a proto musí být chápán jako do značné míry hyperbolický. Z tohoto důvodu se mi jeví jako poněkud unáhlené mluvit o Tereziině „protikritice Janovy kritiky ohledně forem světa“ (str. 122).
(16) Srov. Stili laicali, str. 146-151.
(17) Srov. taméž, str. 154n.
(18) Federico Ruiz, „Unidad y contrastes…“, str. 50n.
(19) Srov. Stili laiciali, str. 97.
(20) Srov. tamtéž, str. 97nn.
(21) Srov. tamtéž, str. 99, pozn. 4. Obě tyto výtky formuluje už Saverio Cannistrà, „Teologia spirituale e teologia dogmatica“, in La teologia spirituale. Atti del Congresso internazionale OCD, Roma 24-29 aprile 2000 (dále jen: La teologia spirituale…), Ed. OCD, Roma 2001, str. 507.
(22) Srov. rozdíl v rozsahu sanjuanistického medailónu v Laických stylech na jedné straně (v italském vydání je to 58 stran) a lisieuxské studie v Sestrách v Duchu na straně druhé (v italském vydání 256 stran)! Je třeba si přitom uvědomit, že v prvním případě máme co do činění s parciální studií, která je jen součástí většího teologického projektu, zatímco ve druhém jde o původně samostatnou monografickou práci.
(23) Sorelle nello Spirito, str. 29. V dalším průběhu pojednání budu opět používat stejného způsobu odkazování jako u svatého Jana od Kříže. (viz. tam pozn. 6)
(24) Zmiňme zde především kapitolu „Teologie a svatost“ v jeho knize Verbum Caro (v italském vydání: Morcelliana, Brescia 41985, str. 200-229.
(25) Takto formuluje Balthasarovu tezi Giovanni Moioli v heslu „Teologia spirituale“ in L. Pacomio (ed.), Dizionario teologico interdisciplinare, Marietti, Torino 1977, str. 46. Ta našla v současné teologii širokou odezvu; k tomu viz více např. Giordano Frosini, Spiritualità e teologia, EDB, Bologna 2000; François-Marie Léthel, „I Santi come teologi“, in La teologia spirituale, str. 613-621; Massimo Naro, „Studio della teologia e santità“, in Rassegna di teologia 44 (2003), str. 428-446.
(26) Srov. Sorelle nello Spirito, str. 25nn.
(27) Srov. tamtéž, str. 65-67.
(28) Srov. tamtéž, str. 69.
(29) Srov. tamtéž, str. 73-77.
(30) Balthasar se ke srovnání Tereziiny „malé cesty“ s Lutherovou naukou vrací ještě na str. 218n.; na toto téma viz také B. Miller, „L’Évangile vécu chez sainte Thérèse de Lisieux“, in Bible et vie chrétienne 25 (1959), str. 76‑86; Une moniale Bénédictine, „Sainte Thérèse de l’Enfant-Jésus et l’Œcuménisme“ in Vie thérésienne 1965, str. 117-137.
(31) Srov. Sorelle nello Spirito, str. 99-107.
(32) K tématům, na které bych rád alespoň upozornil, patří Tereziino uskutečňování úřadu novicmistrové (str. 135nn.) a podstata kontemplativního povolání v církvi (str. 146nn.).
(33) Všimněme si, že Hans Urs von Balthasar používá v případě Terezie z Lisieux tutéž terminologii jako u Mystického učitele: oba podle něj konají nejprve dílo „zboření“ (Abbau), na které navazuje dílo „budování“ (Aufbau). Jakkoli pak toto dílo charakterizuje u každého z obou autorů odlišně, přece jen se vkrádá pochybnost, zda za touto charakteristikou nestojí určitá předem daná „šablona“ švýcarského teologa.
(34) Srov. Sorelle nello Spirito, str. 211-216.
(35) Srov. tamtéž, str. 217.
(36) Srov. tamtéž, str. 220nn. a 223nn.
(37) Srov. tamtéž, str. 30-32.53.67.
(38) Srov. tamtéž, str. 83nn. a 87nn.
(39) Že šlo skutečně o utkvělou představu dokládá následující fakt: Conrad de Meester ve své práci Dynamique de la confiance. Genèse et structure de la «voie d’enfance spirituelle» che S.te Thérèse de Lisieux (Ed. du Cerf, Paris 11969) kritizuje Balthasara za tuto pozici a dokládá své výhrady konkrétními fakty a tereziánskými texty. Balthasar se v přemluvě k vydání Sester v Duchu omlouvá, že na kritiku nereaguje, s odůvodněním, že se o knize dověděl až v okamžiku, kdy šlo obnovené vydání jeho práce do tisku (srov. Sorelle nello Spirito, str. 38, pozn. č. 20). Až potud je vše pochopitelné. Jenže Balthasar své teze neopustil ani později, nýbrž znovu je zopakoval, aniž se přitom minimálně zabýval de Meesterovou kritikou. Můžeme to vidět i na česky vydaném článku Aktuálnost Lisieux , str. 20n., jehož originál vyšel tři roky po vydání Sester v Duchu.
(40) Přesnější určení citací viz v druhém vydání de Meesterovy knihy (Ed. du Cerf, Paris 1995), str. 391, pozn. č. 15B.
(41) T. Keulemans již v roce 1954 prohlásil, že by Balthasar svou studii npasal docela jinak, kdyby je znal a měl také k dispozici celou odpověď P. Pichona svaté Terezii; srov. Conrad de Meester, Dynamique de la confiance…, Ed. du Cerf, Paris 21995, str. 31, pozn. č. 29.
(42) Zejména v úvodu (srov. např. Sorelle nello Spirito, str. 285n.289), ale i v dalších částech Balthasarova pojednání (srov. např. str. 315nn.) lze vnímat do jisté míry „srovnávácí“ způsob četby blahoslavené Alžběty od Trojice s Terezií z Lisieux. To má, pochopitelně, poněkud neblahý vliv na kvalitu jeho pojednání.
(43) Výhradně z tohoto důvodu si zde dovoluji upozornit na dílka, která o této postavě vyšly v češtině: Conrad de Meester, Tvá blízkost je mé štěstí. Bl. Alžběta od Nejsvětější Trojice, KN, Kostelní Vydří 1994; Philippe Ferlay, Modlitba blahoslavené Alžběty od Nejsvětější Trojice. Můj Bože v Trojici, Tobě se klaním, KN, Kostelní Vydří 1995; a zejména Giovanna della Croce, Alžběta od Nejsvětější Trojice. Život v Boží chvále, KN, Kostelní Vydří 2003.
(44) Srov. Sorelle nello Sprito, str. 289.291.
(45) Srov. tamtéž, str. 295nn.
(46) Srov. tamtéž, str. 366.
(47) Srov. tamtéž, str. 367.
(48) Ty byly již částečně zmíněny výše: poněkud srovnávací četba Alžběty s Terezií z Lisieux a Balthasarovy neopodstatněné obavy z exaltované rétoriky a ještě více z její údajné tendence utíkat před světem (Alžběta je přitom známá tím, že svůj kontemplativní ideál převedla i do „laické podoby“ a svěřila ho své sestře Gitě s jednoznačnou citlivostí vůči pozemské perspektivě). Těchto úskalí v Balthasarově práci je si vědom i Conrad de Meester; neshledává však toto nahlížení deformující jako tomu bylo v případě Terezie z Lisieux. Srov. Conrad de Meester, „Introduction générale“ in Elisabeth de la Trinité, Œuvres complètes, Cerf, Paris 1991, str. 84n. (+ pozn. č. 119).
(49) Srov. např. Giordano Frosini, Spiritualità e teologia, str. 36nn.
(50) Pokud bych se měl přece jen uchýlit k ošidnému srovnávání a hodnocení, myslím, že lze konstatovat následující: nejlépe se Balthasarovi podařilo charakterizovat Alžbětu od Trojice, nejméně naopak Terezii z Lisieux. Je ovšem třeba zdůraznit, že jak v případě těchto dvou „sester v Duchu“, tak v případě Mystického učitele Jana od Kříže, je četba Balthasarových studií každopádně nesmírně cenná a teologicky plodná.
(51) Srov. Federico Ruiz, Introduzione alla teologia spirituale. Schemi per scuola, (skriptum), Teresianum, Roma, str. 10.
(52) Velmi zdařilým příkladem tohoto typu četby světců je celá řada „Portrétů svatých“, které v italském nakladatelství Jaca Book publikuje od roku 1987 bosý karmelitán, otec Antonio Maria Sicari.
(53) Právě tyto dva nedostatky vytýká Balthasarovi už jednou zmíněný Saverio Cannistrà; srov. „Teologia spirituale e teologia dogmatica“, str. 507.