Usebrání – modlitba plná pokoje
Pavel Vojtěch Kohut OCD
Ačkoli máme k dispozici mnoho (a často velmi kvalitních!) knih o modlitbě, přesto není snadné se jí naučit, zvláště jde-li o meditativní, vnitřní modlitbu. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, že naše modlitba zrcadlí náš neklid, který si do ní přinášíme z ostatního života. Neumíme zklidnit svou roztěkanou mysl a neumíme přijímat Boží obdarování, která člověk vnímá jen tehdy, když je plný pokoje.
Jaký je vztah mezi modlitbou a pokojem? Je pokoj podmínkou naší modlitby nebo je to naopak modlitba, která v člověku rodí pokoj? Myslím, že nám k tomu může nabídnout velmi důležité slovo svatá Terezie od Ježíše (1515‑1582), reformátorka Karmelu, španělská světice, zvaná též „Veliká“, mimo jiné pro svou nauku o modlitbě, kterou od ní jako od učitelky církve právem čekáme.
Usebrání jako klima modlitby
Jedním z klíčových slov, která Terezie ve svých spisech o modlitbě používá, je termín recogimiento („usebrání“). Převzala jej od františkánských mystiků své doby (František z Osuny, Bernardin z Lareda, aj.), přijala jej ovšem za svůj a přisoudila mu vlastní význam. Do jisté míry tímto slovem označovala způsob vnitřní modlitby, který sama konala: „Tento způsob modlitby se nazývá usebrání, protože duše usebírá všechny mohutnosti a vstupuje do svého nitra se svým Bohem“ (Cesta dokonalosti 28,4).
Vnímáme zde jakési dva rozměry, které má tereziánské usebrání:
- Obrácení mohutností dovnitř (mohli bychom říci, jakési vnější a vnitřní disponování se k modlitbě);
- Vstup dovnitř k Bohu (tedy jakési nasměrování pozornosti ke Kristu, přítomnému v našem nitru).
Zatímco realizace prvního rozměru je záležitostí úsilí vnějších smyslů, druhý rozměr se uskutečňuje díky činnosti vnitřních smyslu (představivosti, fantazie) a duchovních mohutností (tj. rozumu, paměti a vůli).
Osvojením si usebrání se ještě člověk nenaučí křesťansky meditovat; potřebuje se dále naučit vírou si zpřítomňovat Krista ve svém nitru a umět s ním svobodně rozmlouvat jak o svém vlastním životě (a při této příležitosti často rozlišovat, jak a kam nás Bůh vede), tak o životě Kristově, tedy meditovat úryvky z evangelií, a to tak, aby nám byly pokrmem a vedly k plodnému prožívání vlastního života, a ne, aby sloužily jen k uspokojení naší intelektuální zvědavosti nebo k tvorbě bujných představ.
Přesto zvyknout si při modlitbě na usebraný postoj je už velká věc, vždy Terezie svědčí: „Za sebe vám vyznávám, že jsem nikdy nevěděla, co znamená modlit se s uspokojením, doku mě Pán nenaučil tomuto způsobu“ (Cesta 29,7). Nejde přitom o soustředění, při kterém jsou vyloučeny jakékoli roztržitosti, neboť toho je možné dosáhnout jen velmi krátkodobě. Terezie naopak počítá s tím, že budeme při modlitbě roztržití velmi často (podobně jako jsme při práci, při učení, při zábavě a rozhovorech!), a ze své zkušenosti ujišťuje i na vrcholu duchovního života, že roztržitosti máme považovat za „nevyléčitelné zlo“, které ovšem neubírá naší modlitbě na hodnotě.
Jde tedy o to ztišit se a zklidnit, tedy i navenek zaujmout vhodnou polohu někde v ústraní, a pokoušet se ve svém nitru „objevit“ přebývajícího Boha. Může nám k tomu pomoci četba vhodné knihy, snaha o pravidelné dýchání, vnímání vlastního těla, apod. Především jde ale o to nabýt zkušenost, že „nejsme prázdní“, že je v nás přítomna celá Trojice.
Toto usebrání je jako ponoření se do velké hloubky, v níž sice tušíme bouře, které se odehrávají na hladině, avšak kolem sebe vnímáme pokoj, rodící se z vědomí Boží přítomnosti. A když naši duši ovládne takovýto pokoj, Terezie nás ujišťuje: „Je to jako když někdo cestuje lodí, neboť i s trochou dobrého větru dorazí k cíli putování v několika dnech, zatímco ti, kdo putují po souši, se víc opozdí“ (Cesta 28,5).
Usebrání jako Boží obdarování
Terezie však nepojednává o usebrání pouze v Cestě dokonalosti, která je jakousi příručkou těch, kdo se chtějí naučit vnitřní modlitbě. Vrací se k tomuto pojmu rovněž při psaní Vnitřního hradu, který se zabývá celkovým duchovním rozvojem člověka. Zde ovšem usebráním myslí Boží obdarování, které uvádí modlící se osobu do stavu plného pokoje: „Když velký Král, který přebývá v příbytku tohoto hradu, vidí dobrou vůli (smyslů a mohutností), chce je ze svého velkého milosrdenství přivést zpět k sobě a tak jako dobrý pastýř tak příjemným zapískáním, že je takřka ani ony samy nezaznamenají, způsobí, aby poznaly jeho hlas a aby se neztrácely blouděním, nýbrž aby se vrátily do jeho příbytku. A toto pastýřovo zapískání má takovou moc, že opouštějí vnější věci, ve kterých byly pohlceny, a vcházejí do hradu“ (4. příbytky Vnitřního hradu 3,2).
Proto světice mluví o „vlitém“, pasivním usebrání, jehož se člověku někdy dostává jako zvláštní milosti: ten, kdo se modlí, se nemusí namáhat, aby se uvedl do pokoje, nýbrž nachází se v něm náhle bez vlastního přičinění, a když se stane, že jej něco rozptýlí, jakmile pomine příčina rozptýlení, okamžitě je znovu přitahován do stavu usebrání.
Ne náhodou po tomto prvním mystickém stupni modlitby následuje další, zvaný „modlitba klidu“ (oración de quietud). Zde se pokoj, již ne těžce dobývaný, nýbrž snadno přijímaný, rozlévá do všeho, čím člověk vnitřní modlitby žije.
Pokoj jako uschopnění k modlitbě i její plod
Ne všichni jsou však povoláni k vnitřní modlitbě po způsobu svaté Terezie a už vůbec ne všichni se nutně musejí stát mystiky, aby jako ona okusili vlité usebrání. Co si tedy z Tereziina líčení usebrání, ať už jde o usebrání aktivní nebo pasivní, může vzít každý věřící křesťan, který se chce modlit?
Předně to, že máme-li se naučit modlit, potřebujeme objevit Boží pokoj, snažit se jej v sobě vždy znovu obnovovat a v něm zůstávat, podle verše žalmu: „Hledej pokoj a setrvej v něm“ (34,15).
A dále bychom z Tereziiny nauky měli vyvodit, že pokoj je plodem modlitby, ať už proto, že nás jím přímo obdarovává Bůh, jednak proto, že modlitba sama je nás s to upokojit, uvést do hlubokého klidu.
Pokoj tedy stojí na počátku a na konci autentické modlitby: díky němu jsme uschopněni naslouchat Bohu v modlitbě a zakoušíme jej v sobě i poté, kdy se vracíme od rozhovoru s Bohem do běžného života.
Pochopitelně, že se tak neděje automaticky a vždy (i nepokoj může být někdy spasitelný a pocházet od Ducha svatého!), obvykle však k modlitbě pokoj patří a právem jej tam máme vnášet i objevovat. Tereziino pojetí usebrání jako modlitby plné pokoje nás o tom ujišťuje.