Tereziánská pedagogie modlitby
Modlitbě se učíme praxí. Proto hlavní Tereziinou starostí bylo naučit ostatní modlit se, připravit a uspořádat jednotlivé aspekty, které působí na toho, kdo se modlí.
Modlitba je dar. Je však dán svobodnému člověku. To znamená, že, stejně jako každé jiné semeno, potřebuje i modlitba ke svému vývoji a rozkvětu jistou půdu a péči.
Cesta dokonalosti je knihou tereziánské modlitby par excellence. Její vnitřní schéma odráží autorčin záměr. Jakoby natahovala výklad „nezbytných předpokladů“, které musí splňovat ti, kdo „chtějí jít cestou modlitby“. Ona zná netrpělivost svých čtenářek, které ji chtějí slyšet hovořit o modlitbě. Přesto oddaluje moment, kdy začne s přímým výkladem (srov. C 16,1;17,1;20,1;21,1).
Sv. Terezie je v tomto kategorická – nikdo nemůže být kontemplativní bez následujících ctností: láska, odpoutanost a pokora. Kdo by si myslel opak, velmi by se mýlil. A naopak, kdo tyto ctnosti praktikuje „velmi pokročí ve službě Pánu“, i když to není člověk čistě kontemplativní, i když je jeho modlitba ubohá a nedosahuje modlitby mystické.
Jak lze představit pedagogii svaté matky?
Zdá se, že můžeme říci, že pro ni učit modlitbě je totéž co učit žít. Nebo jednoduše – učit být. Nejde o to naučit nějakou techniku – alespoň ne přímo a ne na prvním místě – ale o to, proměnit člověka v jeho nitru. Utvářet toho, kdo se modlí, starat se o člověka, který se oddá modlitbě. Terezie se ukazuje krajně důsledná ve svých záměrech a logická ve své definici modlitby jakožto „vztahu přátelství“, radikálního a úplného rozhodnutí se pro Boha. Tyto tři „nezbytné předpoklady“ přímo usilují o vzbuzení takového chování, které by se jednoznačně stavělo proti starému člověku a zároveň by vedlo k dokonalosti člověka nového, přítele Božího.
Sebestřednost – láska – panenství
Vlastnění – odpoutanost – chudoba
Pýcha – pokora – poslušnost
Vlastními slovy sv. Terezie můžeme formulovat záměr, který sleduje její pedagogie: „Nebudete se tedy divit, sestry, proč jsem v této knize tolik naléhala na to, abyste se vynasnažily získat tuto svobodu“ (CD 19, 4). Svobodu, která je úplným darováním se: „Poněvadž všechno, nač jsem vás v této knize upozornila, je zaměřeno k tomuto bodu, totiž, abychom se zcela daly Stvořiteli a vložily svou vůli do jeho .“ (CD 32, 9; srov. 28, 12). Je to první rada, kterou začíná malý traktát o modlitbě: „A tak, protože se to nedá (dát Bohu svou vůli) jednou provždy zcela, nedává se nám zcela tento poklad.“ (Ž 11, 3).
Podrobné představení oněch „nezbytných předpokladů“ dalece překračuje rámec této práce. Postačí říci, že důrazem na lásku usiluje sv. Terezie o to, aby se člověk naučil jednat se svými bratry, aby se naučil být přítelem, nabídnout se druhým, aby tak mohl mít později i vlastní „vztah“ s Bohem. Prostřednictvím odpoutanosti či svobody nás učitelka modlitby povzbuzuje, abychom zpřetrhali kotevní lana, získali kontrolu nad „žádostí“ vlastnit, a osvobodili se ode všeho. Skrze pokoru nás učí přijmout Boha jako vůdčí osobnost našeho života, nechat se jím vést, aniž bychom mu chtěli vnutit či „radit“ cestu, po které nás má vést.
V souladu s těmito „nezbytnými předpoklady“ hovořila sv. Terezie hodně o „rozhodném rozhodnutí – determinada determinación“. Jde o ústřední bod její pedagogiky. Rozhodné rozhodnutí proti vnějším strachům, proti jistým teologům, kteří tvrdí, že vnitřní modlitba není nezbytná; a také proti vnitřní netečnosti a únavě či otálení vykročit na cestu lásky, protože „jsme sobě tak drazí“ (Ž 11, 1), spěcháme, abychom se Bohu zcela darovali, ale „pak to neplníme“ (CD 32, 5).
Co svatá matka rozumí pod pojmem rozhodné rozhodnutí? Rozlet celého našeho bytí k tomu, který nás osvobozuje od nás samých a obrací nás k sobě. Rozhodnout se znamená obrátit se k němu. To předpokládá postoj ryzí lásky, lásky nezištné. Již začátečníkům na cestě modlitby dává toto doporučení: „jeho úmyslem [toho, kdo s modlitbou začíná] není uspokojovat sebe, nýbrž Pána.“ (Ž 11, 10).
Konkrétně se to projeví v mužné odvaze, s níž, bez sobeckého dramatizování, snášíme kříž vyprahlosti a nesnadné modlitby. Pokud bychom to chtěli zosobnit, což sv. Terezie často dělá, pak rozhodnout se znamená pomáhat Kristu nést kříž, „nenechat ho padnout pod křížem“. To je odpověď na velice závažnou otázku, jíž vysvětluje modlitbu začátečníků: „Nuže, co zde udělá ten, kdo vidí, že po mnoho dní tu není, leč vyprahlost a nechutnost, a tak malá chuť přicházet čerpat vodu?“ Odpovídá: „Radovat se a těšit se a považovat za velkou milost, že může pracovat na zahradě tak velkého Panovníka. (…) A tak se rozhoduje, i kdyby mu po celý život měla trvat tato vyprahlost, nenechat Krista padnout pod křížem“ (Ž 11, 10). V následujících kapitolách opakuje: „že je velkou věcí, když duše začínají s modlitbou, začít se odpoutávat od všeho druhu uspokojení a vstupovat do ní s rozhodnutím pomáhat Kristu nést kříž, jako dobří rytíři, kteří bez žoldu chtějí sloužit svému Králi“ (Ž 15, 11). Svým dcerám doporučí tento postoj ryzí lásky: „Vezměte, dcery, onen kříž; nic si z toho nedělejte, budou-li vás židé urážet, jen aby On nemusel kráčet s takovým utrpením sám.“ (CD 26, 7). To je základní úsilí, to podstatné, vše ostatní je vedlejší. „Obejměte kříž, který váš Snoubenec nesl na svých ramenou, a pochopte, že právě toto má být vás podnik (…) to ostatní je podružná záležitost.“ (2H 1, 7)
Pevné rozhodnutí musí být radikální (Ž 11, 1-4), neodvolatelné (CD 20, 2; 23, 1-2), trvalé (2H 1, 6). Jedním slovem, musí člověka uvést na úroveň Boží: „k tomu, aby byla láska opravdová a přátelství trvalo, je třeba, aby došlo ke shodě stavů“ (Ž 8, 5). Bůh čeká pouze na toto rozhodnutí. (Ž 11, 1; 12, 3; 3H 1, 7).
Spolu s těmito předpoklady či počátky modlitby, které bychom mohli klidně nazvat teologální, a které jsou vlastními potřebami modlitby-přátelství, trvá sv. Terezie na dalších neméně důležitých aspektech. My je nazveme psychologickými předpoklady. Díky nim vyvstává význam samoty. Je součástí definice modlitby – „přebývání o samotě“. Přátelství-modlitba je božská verze lidského přátelství „a lo divino“ [na božský způsob], přátelství vyhledává atmosféru samoty a vytváří samotu. Každá modlitba je skutečně „samota“ s Bohem.
Vychovávat se k samotě je třeba k tomu, abychom se stali lidmi modlitby, abychom byli osobou. Samota je nezbytná k upevnění zkušeností a objevení těch aspektů skutečnosti, které nám unikají. Je potřebná k rozvoji všech dimenzí bytí. Samota je důležitá pro naslouchání, umožňuje nám sestoupit do těch oblastí našeho „já“, které nám obvykle unikají a které nevyužíváme, protože o nich nevíme. Samota dovoluje poznat s kým jsme. Samota obývaná: „Vynasnažte se hned, dcero, poněvadž jste sama, opatřit si společnost. Nuže, která společnost může být lepší než společnost samotného Učitele, který nás naučil modlitbě, již se chystáte pronést?“ (CD 26, 1). Modlitba o samotě neznamená před někým utíkat, ale jít někomu vstříc. Nejde o nepřítomnost, ale naopak o přítomnost.
Vztah mezi modlitbou a samotou je tak úzký, že sv. Terezie ho používá jako kriterium pro rozlišování modlitby. „Tato touha po samotě se v duších, které doopravdy milují Boha, vyskytuje neustále.“ (Z 5, 15). Růst v modlitbě lze poznat podle míry, jakou roste touha po samotě.
Samota fyzická: o tomto druhu samoty sv. Terezie říká: „zvyknout si na samotu je pro modlitbu velkou věcí .“ (CD 4, 9). Odvolává se na Ježíšův příklad a učení: „Nuže, především, již víte, že nás Jeho Majestát učí, aby se modlitba děla o samotě; neboť tak to dělával on sám vždy, když se modlil“ (CD 24, 4).
Samota duchovní: samota od „lásek“ a jiných okolností, jejichž přítomnost narušuje již v počátku setkání s ním. Duchovní samota je vážná pozornost, láskyplná přitažlivost1 v blízkosti přítele, přítomnost celého bytí u něj. Dochází svého vyvrcholení, když se už „to bytnostné z duše nikdy nehnulo z onoho obydlí“ (7H 1, 10; 2, 5). Tím podstatným a nejlepším pro člověka je zůstávat stále s ním. Duchovní samota je proces zniternění.
Světice proto doporučuje „aby se, zvláště na začátku, snažili o přátelství a styk s jinými osobami, které se věnují témuž.“ „Sdílená modlitba“ (Ž 7, 20-22; CD 20, 4). Vztah přátelství s těmi, kdo se modlí – a na prvním místě se členy vlastní komunity – chrání a posiluje osobní modlitbu, učí modlitbě.
Sv. Terezie rozlišuje mezi společenstvím osob nejrůznějšího zaměření (Ž 16, 7) a stálou komunitou modlitby, jež si navzájem vyměňují zkušenosti s modlitbou, aniž by ovšem ztratily svou identitu vůči těm druhým. (CD 20, 4-6).
Přikládá společenství mimořádnou hodnotu v podpoře, udržování a potřebách modlitby: „veškerý lék pro duši je v tom, že se bude stýkat s Božími přáteli.“ (Ž 23, 4), tedy s lidmi modlitby. „Neboť je velikánská věc stýkat se s těmi, kdo se tím rovněž zabývají.“ (2H 1, 6). Sv. Terezie se velmi raduje ze zvyků sester: „Někdy mi přichází zvláštní radost, když jsme spolu, a já vidím, že tyto sestry mají tak velkou a vnitřní radost, že ta, která může víc, víc chválí našeho Pána.“ (6H 6, 12).
S tím souvisí i důležitost, kterou sv. Terezie přisuzuje „učiteli modlitby“. Je přesvědčena, že bez moudrého a zkušeného učitele nebude možné postoupit v osobní modlitbě. Stěžuje si, že není tolik dobrých učitelů, kolik by chtěla. Její nauka se snaží nějakým způsobem zastoupit právě tento možný nedostatek.