Nezbytné podmínky vnitřní modlitby

(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti, kap. 4-15)

C 4,2-4: Triáda nutných podmínek pro život modlitby

2. V naší prvotní Řeholi (se) praví, abychom se modlili bez přestání. Nuže, to ať se koná se vší pečlivostí, jaké jsme schopni, neboť je to to nejdůležitější, (a díky tomu) se nepřestanou zachovávat posty a kajícnosti a mlčení, které přikazuje Řád; neboť již víte, že k tomu, aby byla modlitba opravdová, musí si (člověk) vypomoci tímto, neboť pohodlí a modlitba se nesnesou.
3. Žádám vás, abyste na oplátku za to, co jsem vám až dosud řekla a ještě řeknu o modlitbě, ohledně které jste mě požádaly, abych vám něco pověděla, abyste (to všechno) rády plnily a mnohokrát si četly. Dříve než řeknu něco o tom, co je vnitřní, totiž o modlitbě, zmíním se o několika věcech, které nezbytně musejí mít ty, které mají v úmyslu jít cestou modlitby, a jsou tak nezbytné, že aniž by byly velmi kontemplativní, budou (díky nim) moci velmi postoupit kupředu ve službě Páně; a je nemožné, pokud je nemají, aby byly velmi kontemplativní, a když si myslí, že jsou, velmi se klamou. Kéž mi Pán k tomu dá milost a naučí mě, co mám říct, aby to bylo k jeho slávě, amen.
4. Nemyslete si, mé přítelkyně a sestry, že věcí, které vám uložím, bude mnoho, neboť kéž se líbí Pánu, abychom zachovávaly ty, jež nám přikázali a zachovávali naši svatí otcové, kteří si touto cestou vydobyli toto jméno. Bylo by chybou hledat něco jiného nebo se tomu neučit od nikoho. Objasním zevrubně pouze tři, které pocházejí ze samotných Stanov, neboť je velmi důležité, abychom pochopily, jak velmi mnoho je pro nás třeba je zachovávat, abychom uvnitř i navenek měly pokoj, který nám tak doporučoval Pán: první je láska jedněch k druhým; další oproštěnost od všeho stvořeného; další opravdová pokora, která, ačkoli ji uvádím jako poslední, je hlavní a zahrnuje je všechny.

C 4,5.7; 7,10n.: Sesterská láska, partikulární přátelství a nedostatek lásky

4,5. Co se týče první (věci), kterou je, abyste velmi milovaly jedna druhou, velmi na tom záleží; neboť není nepříjemné věci, kterou by nebylo snadné snést mezi těmi, kdo se milují, a musí jít (skutečně o něco) drsného, aby to (přesto) působilo nepříjemnost. A kdyby se toto přikázání (lásky) zachovávalo ve světě tak, jak se má zachovávat, věřím, že by to velice prospělo k zachovávání ostatních; avšak, (ať je to) více nebo méně, nikdy nedocházíme k tomu, abychom je zachovávali s dokonalostí.
Zdá se, že přemíra (lásky) mezi námi nemůže být zlá, a (přitom) s sebou nese tolik zla a tolik nedokonalostí, že si nemyslím, že by tomu (někdo) věřil, leč ten, kdo toho byl očitým svědkem. Zde spřádá ďábel mnoho intrik, které se ve svědomích, jež uspokojují Boha jen hrubě, pociťují málo a zdá se jim to ctnostné, a ta (svědomí), která usilují o dokonalost, to velmi (dobře) chápou, neboť vůle tak postupně přichází o sílu potřebnou k tomu, aby se zcela věnovala milování Boha.
7. A takových přátelství bych já chtěla mnoho tam, kde je velký konvent; neboť zde, v tomto domě – kde není víc než třináct (sester), ani by jich nemělo být – mají být všechny přítelkyněmi, všechny se mají milovat, všechny se mají mít rády, všechny si mají pomáhat; a ať se pro lásku Páně chrání těchto výlučností, byť jsou sebesvětější, neboť i mezi bratřími to často bývá jed a žádný prospěch v tom nevidím; a jde-li o příbuzné, je to ještě horší; je to mor! A věřte mi, sestry, že byť by se vám to zdálo přehnané, je v tom velká dokonalost a velký pokoj, a odstraňují se mnohé příležitosti (k pádu) těm, které nejsou příliš silné; avšak, kloní-li se vůle více k jedné než k druhé (čemuž se nelze vyhnout, neboť je to přirozené, a často nás to vede k tomu, abychom milovaly to nejubožejší, má-li to víc přirozených půvabů), přiložme velmi ruku k dílu, abychom se nenechaly opanovat onou náklonností. Milujme ctnosti a to dobré, co je uvnitř, a vždy se s velkou snahou usilujme oprostit od toho, abychom si hleděly vnějšku.
7,10. A kdyby náhodou hbitě vylétlo nějaké to (palčivé) slůvko, ať se (to) vzápětí napraví a odevzdá v modlitbě; a v kterékoli z těch věcí, jež jsou trvalé, ať už jde o (intrikářské) skupinky nebo touhu být víc nebo záležitůstky cti (a zdá se mi, že ve mně stydne krev, když toto píši, při pomyšlení, že by k tomu mělo jednou dojít, neboť vidím, že je to hlavní zlo klášterů), kdyby se toto mělo dít, považujte se za ztracené. Myslete na to a věřte tomu, že jste vyhnaly svého Snoubence z domu a nutíte ho, aby si hledal příbytek jinde, neboť ho vyhánějí z vlastního domu. Bědujte před Jeho Velebností. Snažte se o nápravu; neboť pokud ji nezjedná velmi časté zpovídání a přijímání, obávejte se, že je zde Jidáš.
11. Převorka ať pro lásku Boží dává pozor, aby se to nedělo, (a to) tím, že tomu bude předcházet od začátků, neboť zde spočívá veškerá škoda nebo náprava; a ať se vynasnaží, aby ta, u níž pozná, že pobuřuje, odešla do jiného kláštera, neboť Bůh se postará, abyste jí měly co dát. Zažeňte od sebe tento mor; ořežte, nakolik můžete, větve; a nebude-li to stačit, vytrhněte kořen. A když to nebude možné, ať ta, která to působí, nevyjde z (klášterního) vězení: je to mnohem lepší než aby nakazila všechny tak nevyléčitelným morem. Ó, jak velké je to zlo! Bůh vás chraň před klášterem, kam se vplíží; více bych si přála, aby shořel, než aby se (toto zlo) zmocnilo nás všech.

C 8,1-2; 9,3n.: Oproštěnost od všeho stvořeného, zvláště příbuzných

8,1. Dostáváme se nyní k oproštěnosti, kterou máme mít, neboť v tom spočívá všechno, děje-li se to s dokonalostí. Zde, říkám, spočívá všechno, neboť když se přidržujeme pouze Stvořitele a nezáleží nám na ničem z celého stvoření, Jeho Velebnost nám pak vlévá ctnosti, takže pracujeme-li postupně na tom, co je v nás, nemusíme už pak bojovat, protože Pán zvedá své rámě na naši obranu proti démonům a proti celému světu.
Myslíte, sestry, že je to málo snažit se o toto dobro: dát se celé Všemu, aniž bychom si něco ponechaly stranou? A poněvadž v něm jsou všechna dobra, jak říkám, velmi ho chvalme, sestry, že nás zde shromáždil, kde se nejedná o nic jiného než o toto. A tak nevím, proč to říkám, vždyť všechny, které jste zde, můžete učit mne; neboť v této tak významné věci vyznávám, že nejsem dokonalá, jak toužím a poznávám, že je záhodno; a u všech ctností a rovněž u toho, o čem zde mluvím [= oproštěnosti], že je snadnější o tom psát než to konat; a i tak se to nemusí vystihnout, neboť umět to vyjádřit lze někdy jen ze zkušenosti, a (tak já) musím tyto ctnosti vystihnout (spíš) skrze opak, který byl u mne.
2. Co se týče vnějšího, je možné vidět, jak jsme zde vzdáleny od všeho. Ó, sestry, pochopte pro lásku Boží (onu) velkou milost, kterou vám Pán udělil, když vás sem přivedl, a každá z vás ať o tom sama u sebe velmi přemítá, neboť Jeho Velebnost chtěla, abyste v pouhých dvanácti byly (jako) jedna. A kolik je jiných, lepších než já, o kterých vím, že by rády nastoupily na toto místo, a Pán ji dal mně, která jsem si ji tak zle zasloužila! Buďte požehnán Vy, můj Bože, a ať vás chválí celé stvoření, neboť já si k tomu nejsem s to posloužit ani touto milostí, (tak) jako mnoha jinými, které jste mi udělil, vždyť už to, že jste ze mne udělal mnišku, bylo obrovskou (milostí)! A poněvadž jsem byla tak ubohá, nedůvěřoval jste mi, Pane, neboť tam, kde bylo pospolu mnoho dobrých (mnišek), nebyla tolik vidět má ubohost, dokud neskončil můj život (tam), a když jste mě přivedl sem, kde je jich málo, takže se zdá nemožné, aby se na to nepřišlo, zbavil jste mě příležitostí (ke zlému), abych kráčela s větší pečlivostí. A (tak už) pro mne není omluvy, Pane, to uznávám, a tak mám více zapotřebí vašeho milosrdenství, abyste mi odpustil tu (ubohost), kterou mám.
9,3. V tomto domě, dcery, je třeba (příbuzné) velmi pečlivě odporoučet Bohu, neboť je to (tak) správné; (ovšem) v ostatním je musíme odloučit od své paměti, jak jen můžeme, neboť je přirozené, že se jich naše vůle drží více než ostatních osob.
Podle toho co říkali, mě moji příbuzní měli velmi rádi, a já jsem je také měla velmi ráda, takže jsem jim neumožnila, aby na mne zapomněli; a ze své i cizí zkušenosti jsem poznala, že vyjma rodičů (kteří by stěží něco neudělali pro své děti, a je správné, abychom se k nim nechovali jako k cizím, když potřebují útěchu, a my vidíme, že nám to nepůsobí škodu v tom, co je hlavní, neboť to lze konat s oproštěností, a rovněž to platí o sourozencích), co se týče ostatních, třebaže jsem se nacházela v nesnázích, moji příbuzní byli těmi, kdo mi v nich nejméně pomohli, zatímco Boží služebníci ano.
4. Věřte mi, sestry, že když vy budete sloužit Jeho Velebnosti, jak máte, nenajdete lepší příbuzné, než ty, které vám pošle; já vím, že je to tak, a věřte, že když to budete dělat – tak jak to děláte – a pochopíte, že kdybyste to dělaly jinak, bude to nepříjemné vašemu Snoubenci a opravdovému příteli, velmi záhy získáte tuto svobodu, a že na ty, kteří vás budou mít rádi jen kvůli němu, se můžete spolehnout víc než na své příbuzné, a že vám nebudou chybět, a že v tom, u koho byste nemyslely, najdete rodiče i sourozence. Neboť nakolik tito (lidé) očekávají svou odměnu od Boha, postarají se o nás; (zatímco) ti, kdo ji očekávají od nás, jakmile uvidí, že jsme chudé a že jim v ničem nemůžeme být k prospěchu, záhy se unaví. A třebaže to neplatí všeobecně, je to v dnešním světě běžné; ostatně, jde (přece jen) o svět.
Tomu, kdo by vám říkal něco jiného a že je ctnostné to dělat [= věnovat se příliš příbuzným], nevěřte, neboť kdybych měla vypovědět veškerou škodu, kterou to s sebou nese, musela bych se o tom velmi rozepsat; a protože jiní, kteří vědí lépe, co říkají, o tom (mnohé) napsali, stačí, co jsem uvedla. Zdá se mi, že když já, ač jsem tak nedokonalá, jsem to tolik pochopila, čím lépe to pochopí ti, kdo jsou dokonalí?

C 10,1-2.5; 12,2.5; 15,5: Oproštěnost a opravdová pokora

10,1. Když se oprostíme od světa a příbuzných a uzavřeme se zde za podmínek, které byly zmíněny, zdá se již, že je vše uděláno a že už není oč bojovat. Ó, moje sestry, nebuďte si jisté ani se neukládejte ke spánku! Neboť by tomu bylo jako u toho, kdo si lehá velmi klidný, neboť ze strachu před zloději dobře uzavřel všechny dveře a přitom si je ponechá v domě; a již víte, že není horšího zloděje, vždyť jsme jím my samy, takže když se nepostupuje s velkou pečlivostí, a každá z nás – neboť jde o důležitější záležitost než (jsou) všechny ostatní – si velmi nehledí, aby odporovala své vůli, bude zde mnoho věcí, které (ji) budou zbavovat této svaté svobody ducha, která (jediná) může letět ke svému Tvůrci, aniž by byla obtížena zemí a olovem.
2. Velkým lékem na toto je mít stále na mysli, že všechno je marnost, a jak záhy vše pomíjí, aby se odstranily náklonnosti k věcem, které jsou tak bezcenné, a obrátily se k tomu, co nikdy nepomine. A třebaže se to zdá být slabým prostředkem, velmi to posiluje duši, a v nejmenších věcech (je třeba) se chovat s velkou pečlivostí; když se v nás zanítí náklonnost k některé z nich, snažit se odloučit od ní své myšlenky a obrátit je k Bohu, a Jeho Velebnost pomáhá. A udělil nám velkou milost, že v tomto domě je (už) to nejdůležitější vykonáno, třebaže takto se oddálit od nás samotných a být proti sobě je drsné, neboť jsme příliš při sobě a příliš se milujeme.
5. Nuže, to první, oč se máme snažit, je zbavit se lásky k tomuto tělu, neboť některé z nás jsme tak pohodlné ve své přirozenosti, že je zde mnoho co dělat, a tolik dbáme na své zdraví, že je třeba chválit Boha za boje, které se tím vyvolávají, zvláště u mnišek, a rovněž u těch, kdo jimi nejsou. U některých mnišek se (přímo) zdá, že jsme nepřišly do kláštera kvůli ničemu jinému, než abychom neumřely; každá se o to snaží, jak umí. Po pravdě řečeno, zde [= u sv. Josefa] není příliš prostoru, aby se něco takového skutečně dělo, ale já bych nechtěla ani, aby tu byly podobné touhy. Rozhodněte se, sestry, že přicházíte zemřít pro Krista a ne se jím nechat hýčkat; neboť něco takového ponouká ďábel (pod záminkou, že je to) „k snášení a zachovávání Řádu“ [= observance]; a tak se chce natolik zachovávat Řád péčí o zdraví, aby si je (člověk) střežil a uchoval, že se umírá, aniž by se jej zachovávalo úplně jediný měsíc, ba možná ani jediný den. Nuže, (v takovém případě) nevím, proč (sem) přicházíme.
12,2. Vracím se k tomu, že všechno nebo (alespoň) značná část spočívá v tom, že ztratíme starost o sebe samé a o své pohodlí, neboť to nejmenší, co může nabídnout ten, kdo opravdu začíná sloužit Pánu, je (jeho vlastní) život; když mu dal svou vůli, proč se bojí? Je jasné, že kdo je opravdový řeholník nebo opravdový orant a chce se radovat z Božích potěšení, nemá se obracet zády ani k touze pro něj zemřít a snést mučednictví. Vždyť copak nevíte, sestry, že život dobrého řeholníka a toho, kdo chce patřit k blízkým přátelům Boha, je dlouhým mučednictvím? Dlouhým, neboť srovná-li se s těmi, kdo je podstoupili najednou, může se označit jako dlouhé; avšak celý život je krátký a u některých (přímo) kratičký. A co my víme, zda ten náš nebude třeba tak krátký, že v tu hodinu nebo okamžik, kdy se rozhodneme úplně sloužit Bohu, skončí? Je to docela možné; vždyť, nakonec, nemáme dbát o nic, co má svůj konec; a když pomyslíme, že každá hodina může být tou poslední, kdo by ji nesnesl? Nuže, věřte mi, že smýšlet takto je nejjistější.
5. Může se stát, že řeknete, proč na tom tolik trvám nebo že je to příliš přísné a že Bůh (přece) dává svá potěšení i tomu, kdo není tak oproštěný. – Já si myslím, že ve své nekonečné moudrosti vidí, že je to vhodné, aby je (tím) přivedl k tomu, aby kvůli němu opustili všechno. Slovem „opustili“ nemyslím vstup do řádu, neboť tomu může něco bránit a (navíc) všude může být duše oproštěná a pokorná; takto [= mimo klášter] je to s větší námahou, neboť prostředí je velká věc. Avšak věřte mi jedno: je-li ve hře otázka cti nebo majetku (a to může být stejně tak dobře v klášteřích jako venku, i když příležitostí je zde méně, zato větší vina), i když mají za sebou léta modlitby (nebo se spíše domnívají, že je mají, neboť dokonalá modlitba tyto vady nakonec odstraní), nikdy příliš nevyrostou ani nedospějí k tomu, aby se radovali ze skutečných plodů modlitby.
15,5. Ó, můj Pane, když pomyslím na všechny způsoby, jimiž jste trpěl a jak jste si nic z toho nezasloužil, nevím, co bych řekla o sobě, ani kam jsem dala zdravý rozum, když jsem netoužila trpět, ani kde to jsem, když se omlouvám. Vy víte, mé Dobro, že je-li ve mně co dobrého, nedostala jsem to z jiných rukou, leč z Vašich. Nuže, stojí Vás snad, Pane, víc, když dáváte mnoho nebo málo? Pokud je to tím, že si to nezasloužím, nezasloužila jsem si (přece) ani milosti, které jste mi (už) dal. Je možné, abych nyní chtěla, aby se nikdo nedoslechl nic špatného o někom tak zlém, když se toho tolik zlého mluvilo o Vás, který jste dobrem nade všechna dobra? Ne, to nelze snést, nelze snést, můj Bože – ani bych nechtěla, abyste to snesl Vy – že by u vaší služebnice bylo něco, co by neuspokojovalo Vaše oči. Nuže, Pane, pohleďte, že mé oči jsou slepé a spokojí se s velmi málem. Dejte mi světlo Vy a učiňte, abych opravdu toužila po tom, aby si mě všichni protivili, neboť jsem Vás tolikrát opustila, když jsem příliš věrně milovala sebe.

Překlad P. V. Kohut

Zpět