Tereziina láska k jejím dcerám a synům v řádu
Již výše vzpomínaný rok 1575 vůbec nezakončil těžkosti Matky Karmelu spojené se zakládáním. Naopak! Posílil je, a rozmnožil starosti o udržení díla v boji s původním Karmelem. Tato temná stránka v dějinách řádu se v příběhu naší světice změnila ve světlou – díky jejímu umění měnit velké utrpení ve velkou lásku a větší důvěru v Boha. Po založení kláštera v Seville v roce 1575 zakládá Terezie přímo na Nový rok 1576 další klášter v Caravace, později ve Villanueva a v roce 1580 v Palencii; další vznikne o rok později v Sorii a konečně poslední, několik měsíců před smrtí zakladatelky, v roce 1582 v Burgosu. Každý nový „holubníček nejsvětější Panny Marie“, jak nazývala své ženské kláštery, rozmnožoval její radost, vděčnost Bohu a naději, že přijde na pomoc světu rozdělenému válkami. Nic víc se však nevyrovnalo radosti matky zakladatelky, než vznik prvního mužského Karmelu její milované a protrpěné reformy. Píše:
„Šťastný vznik tohoto kláštera otců – to jsem chápala dobře – byl milostí nesrovnatelně větší než všechna založení ženských domů, která mi Pán dovolil vykonat“ (Kniha o zakládáních 14, 12). Dostala tedy vytoužené zpovědníky a duchovní vůdce pro své sestry, jež nazývala svými duchovními dcerami. Karmelitáni mocí svého kněžského svěcení je měli vést k Bohu podle ideálu a charismatu zrozeného z Božího milosrdenství v jejím srdci. Není známo, zda by bez nich její dílo, později nazvané tereziánskou reformou, přetrvalo duchovní i dějinné bouře, které se během staletí staly údělem její velké „rodiny“.
Terezie stejně jako „dcery“ – a možná více – milovala své „syny“, o čemž svědčí její dopisy. Milovala moudře, božsky a pro Boha; proto nešetřila ani jedny, ani druhé, pokud Mu nesloužili celým srdcem. Byla to péče matčina srdce; a když viděla, jak roste její životní dílo, chtěla, aby bylo cele oddáno Bohu a církvi. Zvláštní cit – a s tím se neskrývala – chovala k Janovi od Kříže a Graciánovi, který měl v řádu jméno P. Jeroným od Matky Boží. O svém prvním setkání s ním píše:
„Jeden pohled stačil, abych poznala, že Pán nám v tom člověku poslal pomoc, kterou jsem ve svém stavu vyčerpání potřebovala. Proto jsem byla v těchto dnech tak bezmezně šťastná, […] že bych byla ráda nedělala nic jiného, než nepřetržitě děkovala našemu Pánu“ (Kniha o zakládáních 24, 2). A později píše z perspektivy uplynulých událostí: „Vyznávám bez přehánění: byly to nejšťastnější dni mého života.“ Radost ze setkání byla vzájemná. Vnitřně osamělý Gracián (mladší o 30 let než Terezie) před ní otevřel srdce a byl obdarován její duchovní zkušeností a zralým mateřstvím. Vzájemně se doplňovali: on v ní viděl duchovní krásu a mládí, ona v něm přes nízký věk zralost. Jejich hluboké osobní setkání spojuje nade všechno láska k Bohu a k řádu. Terezie, spojená s Bohem v mystickém sjednocení, s bezmeznou schopností milovat a velkou ženskou citlivostí dávala prvenství tomu, co je lidské, před tím, co je objektivní. Naopak Gracián zacházel se záležitostmi „objektivně“ a v tom, co se týkalo řádu, mužsky a „odborně“. Později je život neušetří konfliktů, ale na začátku oba prožívají velkou radost ze vzájemného porozumění. Přes citové nadšení ve vztahu k němu a přes to, že ho považuje za „syna“, dokáže v něm Terezie vidět svého představeného, otce a duchovního vůdce, ačkoli v jejich případě vůdce je současně vedený.
Téměř v téže době je velkým – možná větším – pomocníkem v Tereziině díle P. Jan od Kříže, řeholník nepatrný vzrůstem, štíhlý a nenápadný, ale mocný duchem. Terezie si ho vážila a obdivovala ho. Jan nejlépe pochopil tereziánské charisma a duchovně ho zformoval, proto je-li řeč o reformě, obvykle se dodává: Joanne adiutore, s Janovou pomocí. Bez něho by se neuskutečnilo to, co pro církev Terezie vykonala. Díky jeho morální autoritě získala v době, kdy žena nesměla vykonávat v řádu žádné právní funkce, i právní autoritu. Jan byl první při založení mužského Karmelu v Duruelu, ačkoli převorem byl věkem i řádově starší P. Antonín od Ježíše. Terezie si vážila Janovy moudrosti, nazývala ho svým „malým Senekou“, ale neviděla ho jako prvního provinciála reformy. Byl jím právě Gracián, přestože zároveň přiznávala, že Jan je jí ze všech nejvíc oddán a k dílu nejvíc přispěl. Jana si vážila, ale raději měla u sebe Graciána, neboť byla jeho poslušnou dcerou a současně mohla být i jeho pečlivou matkou, což bylo ve vztahu k Janovi nemyslitelné. V přátelství s Graciánem – podle názoru P. Otgera Stegginka – Terezie integrovala svoji ženskost a tak ukázala, že „v nadpřirozené lásce k Bohu a člověku nejenže zůstanou zachovány psychologické struktury lidských postojů, ale teprve zde dochází k jejich plnému rozvoji.“
O přátelstvích Terezie se sestrami bychom toho mohli povědět mnoho. Neskrývala, že z převorek, které jmenovala, měla zvláštní místo Marie od sv. Josefa – jí nejčastěji adresovala své dopisy a sdílela s ní názory na karmelitánský ideál i vlastní prožitky. Právě jí také napsala, že u těch, které miluje, nestrpí žádnou nedokonalost; čím vroucněji miluje, tím hůř snáší jejich nejmenší chyby. Máme o tom důkaz i ve vztahu k „velké“ Anně od Ježíše, která po Tereziině smrti její dílo převzala. Matka zakladatelka ji vlastně od začátku k tomu připravovala. Nazývala ji svou „dcerou a korunou“ a „sloupem (toto srovnání má kořeny ve světelném oblaku, když Izrael putoval pouští), který vede, osvěcuje a chrání“. Jí spolu s otcem Janem od Kříže odkázala založení Karmelu v Granadě, protože sama plánovala ve stejné době založit s otcem Graciánem klášter v Burgosu. Když si však Anna počínala příliš svévolně, matky se zmocnil svatý hněv. Vyčítala jí nezávislost, paličaté prosazování vlastních úsudků a zalíbení, oslovuje ji „vzpurné stvoření“ a přikazuje jí, aby její přísný dopis dala přečíst jak podpřevorce, tak otci Janovi od Kříže. Anna však zůstala pokorná, neboť výtku nejen že zveřejnila, ale dopis pečlivě uchovala.
Hlasy Terezie a Jana až do konce souzněly; oba totiž dosáhli svobody srdce, jejímž cílem byla láska a cestou odříkání. Oba také hluboce prožili, že vše, co Bohu odevzdali, dostali už v tomto životě zpět jako stokrát rozmnožené duchovní dobro. Ježíšova láska je spásonosná, žádnému z nich se tedy nechtělo žít jen pro sebe, ale chtěli mít účast na spasitelné lásce Boží.
s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová