„Proč je tomu tak, Bože můj, že pro duši,
která touží jen po tom, aby se ti líbila,
se odpočinek v tobě stává takovou únavou?“

P. Reinhard Körner OCD

Dějiny křesťanství znají dualismus jako jednu z nesprávných koncepcí duchovního života, kterou církev rozpoznala a odsoudila už v prvních staletích své existence. Všechny jeho historické formy se pojí se stejnou společnou myšlenkou, se kterou se setkáváme ještě i my a kterou můžeme vyjádřit následovně: Bůh je dobrý – svět je špatný. Svět – to jsou nevěřící, práce a zaměstnání, tělo se všemi svými potřebami a hybnými silami, především se sexualitou, touha po kráse a radost z ní, příroda a prostředí, rozum a vzdělání – to všechno je světské. Dualismus je postoj, který výstižně nazýváme „pohrdání světem a životem“ a vyskytuje se i v současnosti v myšlení duchovních lidí. Projevuje se například v představě, že pravé a opravdové odevzdání se Bohu může uskutečnit jen ten, kdo se zřekne manželství a světa. Pro tento myšlenkový proud je typické podceňování hodnoty manželství jako méně vhodného způsobu opravdového života s Bohem a přeceňování hodnoty řeholního života jako dokonalého stavu a nejlepší křesťanské životní cesty. I v mnoha oficiálních církevních dokumentech se slova o plném následování Ježíše spojují jen s duchovním povoláním. Dualismus lze vidět i v některých pohledech na askezi, podle kterých je třeba tlumit veškerou radost z toho, co je hezké a přirozené, a také v představách, že život s Bohem vylučuje přátelství a společenství s lidmi. Dualismus je tedy přítomný všude tam, kde člověk zapomíná, co říká Bible o zakončení díla stvoření: „A Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Nebere v úvahu, že Ježíš raději snesl, když ho nazývali „žroutem a pijanem“ (Mt 11,19; Lk 7,34), než kdyby měl po krajině putovat s pověstí pochmurného askety.
Představy dualismu našly podporu i v překladu věty, která se našla po Tereziině smrti v jejím breviáři: „Bůh sám stačí!“ To, co Terezie (nebo Jan od Kříže, od kterého podle nejnovějších výzkumů tato slova pocházejí) rozuměla svým „Sólo Dios basta!“, bychom měli překládat: „Jedině Bůh vystačí!“ nebo „Až Bůh vystačí!“ Terezie určitě nechtěla říci, že člověk má mít před očima jen a jen samotného Boha, ale že až tehdy, když najde osobní vztah s Bohem, bude moci správně vidět sebe sama a celý svět, ve kterém ho Stvořitel umístil, využívat ho a těšit se z něj. Svět se tedy nevylučuje, ale pravdivý pohled na něj duchovní člověk najde až v souvislosti s Bohem, který miluje všechno, co stvořil.
„Proč je tomu tak, Bože můj, že pro duši, která touží jen po tom, aby se ti líbila, se odpočinek v tobě stává takovou únavou?“ (Zvolání duše k Bohu 2,1) – říká Terezie po dlouhých letech namáhavé snahy o soulad pravé lásky k Bohu a k bližním.
Problém dualismu spočívá v tom, že člověku deformuje pohled na skutečnost, obzvlášť na velké duchovní hodnoty – například na celibát, na manželství, na řeholní, ale i světský život, na samotu před Bohem, ale i na přátelství, na askezi a na radost z toho, co je hezké a dobré, na přírodu, stejně jako na ostatní stvoření, na tělo i na duši… A v konečném důsledku je dualismus postojem, deformujícím pohled na Boha, který se stal v Ježíši skutečným člověkem, a postojem, který nechce věřit, že Bůh pokládá celé stvoření ne sice za dokonalé, ale přece za dobré (srov. Gn 1).

Z knihy Pět cest k dokonalé lásce
S laskavým svolením KNA

Zpět