Cíl poslušnosti
Poslušnost popsaná výše uvedeným způsobem nemůže být sama o sobě cílem, neboť dosažení svatosti by pak bylo vyhrazeno pouze určité skupině přirozeně poddajných osob. (3) Spíše je třeba ji chápat jako prostředek k sjednocení vůle s Boží vůlí. Čím více se k němu blížíme, (4) tím méně zpravidla prožíváme vztah s Bohem jakožto poslušnost ve smyslu podřízení se a tím více jej vnímáme jako radostné směřování týmž směrem, společnou cestu s někým, kdo pro mě žádá dobro. A teprve v tomto momentu dosahujeme plné svobody, kterou můžeme chápat jako odstranění sporu a boje na všech úrovních našeho bytí. (5)
Terezie hovoří o počátku tohoto definitivního sjednocení v „pátých komnatách“ Vnitřního hradu. (6) Mají čtyři kapitoly, z nichž první a druhá líčí mystickou milost, která ji samotnou do tohoto sjednocení uvedla, (7) třetí a čtvrtá pak líčí počátky života ve sjednocení. (8)
Vynecháme v tomto okamžiku líčení milosti a zaměříme se především na její účinky, totiž proměnění a osvobození pro Boha, o které nám především jde. Terezie k líčení proměny člověka používá obrazu bource morušového, jako ošklivé housenky, která se v krátkém čase proměňuje v krásného motýla. Nejprve se pokouší o popis tohoto procesu tak, jak probíhá v přírodě:
„Když nastává léto a morušovníky se zazelenají, tyto zárodky začnou ožívat. (…) A protože se vydatně živí, rostou, a když jsou dostatečně velké, vylezou na některou větvičku a tam soukají hedvábí ze svých vnitřností, vytvářejí si velmi husté kukly, v nichž se ty tučné a ošklivé housenky uzavřou a zemřou. Avšak krátce nato vyklouzne z té kukly malý bílý motýlek, velmi půvabný.“ (5H 2,2)
Úkolem člověka je usilovat o totéž ve vlastním duchovním životě. Usilovat o vlastní „smrt“, která znamená „proměnu housenky v motýla“:
„Nuže, mé dcery, dejte se ihned do práce! Tkejte tuto malou kuklu tím, že se budete zbavovat veškeré sebelásky a vlastní vůle, že nebudete lpět na žádné pozemské věci a konat skutky pokání, modlit se, rozjímat, poslouchat, a to ostatní, co už znáte.“ (5H 2,6)
Poslední větu můžeme chápat jako vyjádření různých rovin poslušnosti, se kterými se setkáváme v průběhu života: zbavování se sebelásky a vlastní vůle (které je důležitým prvkem vlastního osobního hledání Boží vůle), s ním spojené osvobozování se od pozemských věcí, učení se od Krista (v modlitbě a rozjímání) a poslušnost vůči představeným a – což bude pro Terezii velmi důležité – zpovědníkům a duchovním vůdcům, kteří pro ni představují reprezentanty církve. To vše je součástí „boje proti sobě“, který má vést ke smrti, která je zároveň počátkem nového života. Ten je pochopitelně Božím darem, Bůh však žádá, abychom svůj vlastní život vložili do jeho rukou:
„On vyžaduje, abyste si nic neponechaly, chcete-li získat, co vám říkám.“ (5H 1,3) „Ach, jaká je to podívaná na tohoto poletujícího motýlka! (…) Když zakusil takové dobro, pak už ho věci tohoto světa neuspokojí, zvláště jestliže ho Bůh často opájel svým vínem, z něhož znovu a znovu něco získává ve svůj prospěch, téměř pokaždé.“ (5H 2,8)
Poletování motýlka, který byl vysvobozen z „kukly“ vlastní vůle a sebelásky, vyjadřuje jak jeho svobodu, tak pokornou službu, kterou nyní ve spojení s Bohem koná:
„Ach, jak veliký je Bůh! Před několika lety, snad před několika dny tato duše myslela jen na sebe. Kdo ji nyní naplnil tak trýznivým úsilím?“ (5H 2,11) „Odevzdanost, s níž se duše svěřila do rukou Boha, spojená s láskou k Němu, ji činí tak povolnou, že nechce vědět o ničem jiném, než aby si On s ní dělal, co chce.“ (5H 2,12)
Je však možné nějak obecně vyjádřit, co vlastně je onou Boží vůlí? Terezie se o to pokouší:
„Boží vůle je pro nás v těchto dvou věcech: milovat Boha a bližního. Sem musí směřovat všechno naše úsilí. Budeme-li to dělat dokonale, splníme Boží vůli a budeme s ním spojeni.“ (5H 3,7)
Bez ohledu na konkrétní osobní povolání je tedy podle Terezie možno říci, že pro každého z nás je Boží vůlí svoboda od sebe sama, která nás uschopňuje ke vztahu k druhému, a tím i k lásce.
Jak je ale možné, že „motýlek, který nyní létá“ ještě před několika dny myslel jen na sebe sama? Terezie v citovaném spisu líčí především vlastní proměnu, způsobenou (mystickou) zkušeností, která ji jakousi „zkratkou“ (9) uvádí do tohoto stavu. V tomto případě jde o milost „spánku mohutností“:
„(Duše) je v hlubokém spánku – nejen pro všechny pozemské věci, ale i sama pro sebe, takže během krátkého trvání tohoto jevu je tak bez sebe, že nemůže utvořit žádnou myšlenku, i kdyby chtěla. Zde není zapotřebí žádného úsilí, aby se vyloučilo myšlení. Miluje-li, neví jak, ani koho; chce-li, neví co: je jakoby mrtvá pro svět, aby víc žila pro Boha. Je to však slastná smrt: protože duše ustane od veškeré činnosti, kterou může vykonávat ve spojení s tělem; a slastná, protože se odděluje od těla, aby mohla lépe žít pro Boha.“ (5H 1,3-4)
Tyto mystické zkratky jsou pro ni typické. Ten, kdo je však nedostává, je odkázán na „řádnou cestu askeze“. (10) Tomu ovšem nelze rozumět tak, že veškerá proměna je pouze lidským dílem:
„Ještě nedokončíme, co je v naší moci, a On přijde a spojí svou velikost s naší malou námahou, jež je nicotná, a udělí jí tak velkou hodnotu, že si zaslouží, aby On sám se stal naší odměnou.“ (5H 2,5)
Nejde tedy ani tak o protiklad mezi osvobozením na základě milosti na straně jedné a na základě lidského úsilí na straně druhé, nýbrž mezi osvobozením na základě mystické milosti a milosti, která nemá mystický charakter.
Můžeme tedy shrnout dosud řečené tak, že poslušnost člověku je pouze jedním dílčím prvkem celkové poslušnosti, která vrcholí v dosažení svobody od sebe sama a ve sjednocení s Bohem v lásce a z ní vyplývající lásce k bližním.