1. Křesťanský smysl pro humor a svatí

Jak totiž pan profesor ve zmiňované stati velmi pregnantně ukazuje, smysl pro humor je něco nesmírně blízkého náboženství obecně a křesťanství zvlášť, takže lze skutečně bez přehánění říci, že „křesťan, který nemá smysl pro humor, který se nedovede usmát na svět a do světa, který se nedovede zasmát lidskému pachtění a naparování, je asi špatným, mělkým křesťanem“.(2)
Vždyť křesťan (a obecně každý věřící člověk), který stojí před Bohem, je si vědom, že „všechno lidské a pozemské je nehotové, nedokonalé, tápavé“. (3) A je to právě zde, odkud vyrůstá ona náboženská osa humoru, ona schopnost relativizovat vlastní i cizí důležitost a vážnost, aniž by se přitom člověk uchyloval k nepatřičnému zesměšňování či zlehčování kohokoli a čehokoli. Proto můžeme najít humor a smích také v bibli, proto můžeme mluvit i o jejich teologické tváři. „Bůh stvořil svět z radosti a pro radost. Vyšli jsme z jeho úsměvu a prodlužujeme humorem jeho tvůrčí fantazii. Bůh má nekonečný smysl pro humor a pro osvobozující radostný úsměv.“ (4)

Humor svatých

Platí-li tedy, že k životu každého křesťana zcela přirozeně patří i smysl pro humor, je třeba říci, že pro světce to platí dvojnásob. Vždyť oni jako „lidé hluboce náboženští kypěli vždy radostí, smíchem a smyslem pro humor. Chápou vše, omlouvají a odpouštějí vše a hlavně neberou svět – ani svět svých náboženských zvyků – příliš vážně. Dovedou se smát a žertovat i se samotným Bohem.“ (5)
Světci jsou lidé, kteří jsou výjimeční jen tím, že žijí naplno základní skutečnost křesťanského Zjevení: jako děti Boží jsou osvobozeni od otroctví hříchu a v moci Ducha svatého, který je nejen duchem moudrosti, rozumu, rady a síly, ale také radosti a štěstí, dorůstají do plnosti Krista, který na sebe přijal a svým pozemským životem posvětil a přivedl k dokonalosti vše lidské, včetně smyslu pro humor.
Kdo by si proto v tomto kontextu nevzpomenul třeba na proslulého komika, svatého Filipa Neriho, jemuž na jedné straně nechyběla vážnost a hloubka života a jehož žertovné kousky se přitom staly příslovečnými? Kdo by si nevybavil řadu humorných „kvítků“ ze života svatého Františka z Assisi a jeho prvních bratří? Dokonce ani v apoftegmatech otců pouště, kteří bývají tak často – a přece tak mylně! – považováni ze nelidsky přísné, nechybí jemný smysl pro humor… Kdo by si nakonec nevzpomněl na okřídlený výrok svaté Terezie z Avily, o kterém se ještě ne tak dávno historická kritika zcela vážně domnívala, že není autentický – a on je zatím prokazatelně pravý – totiž na její zvolání: „Bůh ať mě osvobodí od zachmuřených světců!“? (6)

Humor svaté Terezie z Avily

A je to právě tato světice, konkrétně jedno její drobné dílko, kterému bych se chtěl na tomto místě věnovat a ukázat na něm celou hloubku a krásu Tereziina lidství a jejího smyslu pro humor, jenž zde můžeme velmi snadno nalézt a výstižně popsat.
Dříve ovšem, než tak učiním, přibližme si obecně a souhrnně její smysl pro humor, jeho nejvýraznější výskyt v tereziánských spisech a jeho vyjádření v tereziánských legendách. (7)

Tereziin portrét a její smysl pro humor

Kdybychom chtěli svatou Terezii celkově charakterizovat, mohli bychom tak učinit na základě tří označení (kterým v podstatě odpovídá trojí typ ikonografického zobrazování této světice): mystička (v ikonografii nejtradičnější a nejčastější tereziánské znázornění probodení srdce svaté Terezie andělovým šípem), spisovatelka (v ikonografii: světice s perem v ruce, s knihou a s holubicí Ducha svatého) a zakladatelka (novější vyobrazení světice za chůze, s holí v ruce). Jen tato tři označení a tyto tři obrazy společně vystihují základní rysy její osobnosti, takže kdybychom jeden z nich opomenuli či vynechali, Tereziin portrét by tím byl podstatně zkreslen a zubožen. (8)
Nepřekvapí nás proto, že je její charisma představováno ve třech rozměrech: mysticismu, humanismu a ekleziálnosti, (9) a že také pojednání o vnitřní modlitbě, které je jádrem její nauky a hlavním obsahem jejích spisů, je charakterizováno triádou: smysl pro Boha, smysl pro vše lidské a smysl pro církev. (10)
Tyto tři rysy, rozměry a charakteristiky přitom nestojí jednoduše vedle sebe, nýbrž jsou v ustavičně plodné interakci, v těsném dialektickém vztahu, což způsobuje, že tereziánská mystika je zároveň nesmírně lidská a plně církevní, její spisy zcela zaměřují na Boha a niterně souzní s církevním společenstvím a její řeholní reforma vychází z hlubokého spojení s Bohem a přátelských vztahů se spolusestrami a spolubratřími; Tereziin teocentrismus je výrazně antropologický a ve službě církvi, její humanismus má své kořeny v Bohu a dosahuje celocírkevního rozpětí, a její ekleziálnost je svorníkem božského a lidského; její smysl pro Boha nevylučuje žádnou autenticky lidskou hodnotu a neopomíjí konkrétní církev, smysl pro vše lidské nezapomíná na Boha a neodmítá církevní instituci, a smysl pro církev vychází ze žízně po Bohu a z lásky k pozemskému životu.
Vyvodíme-li z těchto údajů náležité důsledky, bude nám snazší pochopit, v čem se – kromě jiných možných vlivů – nachází nezanedbatelný zdroj Tereziina smyslu pro humor. Ten jako v první řadě hluboce lidský, ale také jako náboženský a křesťanský výraz chování člověka nutně nachází živou odezvu u svaté Terezie, která je zamilovaná do Boha, ale neméně i do všeho lidského a církevního.
Už zde bylo zmíněno svědectví blahoslavené Anny, (11) které přes svou prostotu a lakoničnost představuje velice dobrý základ pro věrné vnímání charakteru avilské světice. Obsahuje hned několik zásadních údajů:

Těchto několik prostých vyjádření potvrzuje i mnoho konkrétních událostí z jejího života, ale i citací z jejích děl. Není zde prostor podrobně se tomuto tématu věnovat, uveďme však alespoň několik příkladů na dokreslení radostné až šibalské povahy avilské světice.
Většinou se její humor točí kolem duchovního života a modlitby, neboť to jsou hodnoty, které jsou pro ni nejvýznamnější a kterými doslova žije. A tak Terezie píše například ve Vnitřním hradu: „Když já vidím některé duše, jak se velmi usilují rozumět modlitbě, kterou mají, a jak jsou zachmuřené, když se modlí – takže se zdá, že se neodvažují ani pohnout nebo na něco pomyslet, aby je snad neopustila ta troška zalíbení a zbožnosti, kterou mají – je mi jasné, jak málo rozumějí cestě, kterou se dosahuje sjednocení. A (ony) si myslí, že v tom spočívá celá záležitost. Avšak ne, sestry, ne; Pán chce skutky, a tak, když vidíš nemocnou, které můžeš poskytnout nějakou úlevu, nic si z toho nedělej, že ztratíš onu zbožnost, a projev jí soucit; a když ji něco bolí, ať to bolí i tebe; a když to bude třeba, posti se, aby ona mohla jíst, ne (jen) pro ni (samotnou), jako spíše proto, že víš, že to chce tvůj Pán. To je skutečné sjednocení s jeho vůlí, a když vidíš, že někoho velmi chválí, raduj se mnohem víc, než kdyby chválili tebe. Avšak tato radost, z níž se poznají ctnosti sester, je velká věc, a také, když vidíme u některé (sestry) nějaký nedostatek, že ho pociťujeme, jako by byl v nás a skrýváme ho“ (5H 3,11). Světice si zde napůl utahuje z křečovité zbožnosti některých osob, jinak ovšem svou kritiku myslí docela vážně a zdůrazňuje to, nač jí vždy záleželo: činorodost a radostnost duchovního života.
Při jisté příležitosti připomíná Terezie poněkud komickou modlitbu jedné proslulé avilské rodačky, Marie Díaz: „Vzpomněla jsem si na jednu světici, kterou jsem poznala v Avile (…); kvůli Bohu se zřekla všeho, co měla, a zůstal jí jen plášť, a i ten darovala; a potom jí Bůh uvedl do velkých vnitřních utrpení a vyprahlostí. A ona pak velmi bědovala a říkala: ‘Tak takový jste, Pane? Nejprve mě o všechno připravíte a pak mě opustíte?’“ (TK 449,3).
Jenže ona sama se nechová jinak; naopak, odvažuje se být v modlitbě vůči Bohu ještě přímější a do jisté míry i komičtější: „Dovolila jsem si bědovat před Jeho Velebností a řekla jsem: ‘Jakže, můj Bože, vám nestačí, že mě držíte v tomto ubohém životě a že jím procházím z lásky k vám a chci žít tam, kde jsou samé obtíže, které nám neumožňují žádné potěšení, leč jen to, že musím jíst a spát a vyjednávat a mluvit se všemi, a všechno to snáším z lásky k vám? Když tedy velmi dobře víte, můj Pane, že je mi to obrovským utrpením, vy se mi v těch kratinkých chvílích, které mi zbývají k tomu, abych se vámi těšila, skrýváte? Jak se to srovnává s vaším milosrdenstvím? Jak to může snášet láska, kterou ke mně máte? Myslím si, Pane, že kdybych se mohla skrýt já vám tak jako vy mně, myslím si a jsem přesvědčena, že láska, kterou ke mně máte, by to nesnesla. Avšak vy jste se mnou a vidíte mě stále. To je nesnesitelné, můj Pane! Prosím vás, pohleďte na to, že se působí křivda té, která vás tolik miluje’…“ (Ž 37,8).
Terezie si dokáže dělat legraci z ledasčeho, třeba i z vlastní pověsti svatosti. V krátkém dochovaném úryvku z jednoho dopisu odpovídá otci Jeronýmu Graciánovi, který jí zřejmě psal o tom, že se lidem v jeho kraji po ní stýská a že je považována za světici: „Říkám vám, vaše milosti, že zde se cítím velmi pohodlně, jak jsem po tom dlouhá léta toužila; (12) takže i když se přirozenost se nalézá osamocená, bez toho, co jí obvykle dává úlevu, duše je odpočatá; a je to (proto), že (tu) nikdo (ani) nepomyslí na Terezii od Ježíše, jako by jí na světě vůbec nebylo. A to působí, že se ani nesnažím odtud odejít, pokud mi to nepřikáží, neboť jsem občas bývala zarmoucená, když jsem musela poslouchat tolik hloupostí; neboť když se tam říká, (13) že ‘je to světice’, nemůže to mít ani hlavu ani patu. Zasmějte se (tomu), neboť já říkám: ať si tam udělají jinou (svatou), vždyť je to nebude stát víc než jen to vyřknout“ (TK 320).
Avilská světice si ovšem dokáže dělat legraci i ve chvílích a věcech velmi vážných. V době, která je její řádové reformě nepříznivá, je Terezie nucena své dopisy „šifrovat“ používáním krycích jmen; dovoluje si přitom vybírat taková označení, která bezesporu prozrazují i její smysl pro humor: tak například jedním ze způsobů, jak označuje již zmiňovaného otce Jeronýma Graciána, který je pro ni ztělesněním ideálu bosého karmelitána a který se načas stává i představeným tereziánské reformy, je Sancta Sanctorum; (14) příznivě nakloněný a vážený nuncius Ormaneto byl pro ni Metuzalém, podobně ceněný otec Angel de Salazar zase Melchizedech; bosé karmelitky byly motýli, zatímco „obuté“ karmelitky noční ptáci; „obutí“ karmelitáni jsou pro ni kocouři, a se vší pravděpodobností jsou to jezuité, které si dovoluje označovat ve svých dopisech jako krkavce. (15) Zkrátka, i v okolnostech ne příliš příznivých dokáže Terezie rozeznít humornou strunu své mysli.

Tereziánská humoristická dílka

Humor však u avilské světice nenacházíme pouze ojediněle a příležitostně, roztroušený tu a tam v jinak vážně míněných pasážích jejích spisů a korespondence. Najdeme u ní dokonce celá dílka, byť drobná a ojedinělá, která jsou svým převládajícím charakterem a obsahem humoristická. Jmenovat lze v tomto smyslu přinejmenším tři: (16)
Prvním je píseň Na obranu šerky (En defensa del sayal). (17) Vznikla v roce 1562 při příležitosti, kdy se bosé karmelitky u svatého Josefa rozhodly zříci se dosavadních tunik z jemnějšího a dražšího sukna ve prospěch laciné a neuměle zpracované vlny – šerky. (18) Poněvadž se však mnišky začaly obávat dosti obvyklého a velice nepříjemného napadení svých tunik drobnými parazity, Terezie jim navrhla uspořádat procesí klášterem, pro které složila žertovnou píseň, v níž sloky, které sama zpívala, proložila refrénem, opakovaným všemi mniškami. (19) Text této písně zní v českém překladu takto: „Když jste nám dal nový oděv, / nebeský Králi, / osvoboďte od zlých tvorů (20) / tuto šerku. // Dcery, když nesete kříž, / mějte odvahu, / a u Ježíše, který je vaším světlem, / si vyproste milost; / On vám bude ochráncem / v oné chvíli. // Osvoboďte od zlých tvorů / tuto šerku. // Zneklidňuje toto nešťastně nabyté zlo / v modlitbě, / (a) ducha neopřeného / o zbožnost. / Avšak v Bohu srdce / mějte i tak. // Osvoboďte od zlých tvorů / tuto šerku. // Poněvadž jste přišly umřít, / neklesejte na mysli, / a tak vtíravých tvorů (21) / se nebojte. / Lék v Bohu hledejte / na toto zlo. // Když jste nám dal nový oděv, / nebeský Králi, / osvoboďte od zlých tvorů / tuto šerku“ (TP 31).
Druhým ryze humoristickým dílkem je takzvaná Odpověď na jednu výzvu (Respuesta a un desafío), která vznikla nejpravděpodobněji v roce 1573. Pastranský noviciát bosých karmelitánů zaslal tehdy po dobovém způsobu mniškám Kláštera Vtělení v Avile, kde byla v té době svatá Terezie převorkou (a svatý Jan od Kříže zpovědníkem), „výzvu na souboj“, parodující rytířskou předlohu, ale mající duchovní obsah. Terezie sepisuje – s pomocí sester a svatého zpovědníka – svou odpověď, která v žertovném tónu poněkud zesměšňuje tuto výzvu a navrhuje ji převést z příliš asketické úrovně do realističtější a mystičtější roviny. (22) Z textu vybíráme pasáž týkající se přímo světice: „Terezie od Ježíše říká, že kterémukoli rytíři Panny (23), jenž denně obnoví (alespoň) jednou pevné rozhodnutí snášet po celý svůj život velmi hloupého a neřestného a nenasytného a nepříjemného představeného, dá za každý den, kdy tak učiní, polovinu svých zásluh z onoho dne, které vyzíská jak ze společenství, tak z velkých bolestí; nakonec, i ve všem tom, co bude velmi nepatrné, má myslet na pokoru, se kterou stál Pán před soudci a jak byl poslušný až k smrti kříže. Smlouva platí na měsíc a půl“ (O 28).
Posledním humoristickým dílkem svaté Terezie je Pamflet (Vejamen), který je vlastním tématem článku. Ten bude podrobně představen vzápětí a uveden v plném znění, proto se jím na tomto místě více nezabývám.

Tereziánské legendy

Třetím důležitým zdrojem našich poznatků o humoru avilské světice jsou tereziánské legendy. Jsou to kratičká vyprávění ve stylu kvítků svatého Františka, z nichž valná většina vznikla již na konci 16. století či počátkem století sedmnáctého. A třebaže jsou tyto příběhy velmi prostinké a ne vždy historicky doložitelné (ba u některých je známo, že nemají žádný dějinný podklad), přesto „mají vždy hodnotu portrétu, neboť tak viděl lid humanistickou a humoristickou stránku Tereziiny svatosti“. (24) Tereziánské legendy byly několikrát vydány s větší či menší historickou a vědeckou citlivostí. (25)
Zmiňme jen dva z nejznámějších příběhů: Traduje se například o Terezii, že když se jednou mančský starosta pohoršil při pohledu na to, jak si světice – jsoucí právě na cestách – pochutnává na koroptvi, ona hbitě zareagovala slovy: „Když koroptev, tak koroptev, když pokání, tak pokání.“ (26)
Nebo když Terezie málem utonula při pokusu přebrodit rozvodněnou řeku a přitom se zranila na noze, uslyšela prý Kristova slova: „Terezie, tak jednám se svými přáteli.“ A ona na to, neméně hbitě než v prvním případě: „Pak se nediv, že jich máš tak málo.“ (27)

Pokračovat
Zpět na úvod