Pokora a cesty kontemplativní modlitby
V Cestě dokonalosti světice píše: „Chtěly jste, abych vám vysvětlila začátek a zdroj kontemplativní modlitby, tedy tady ho máte.“ Celý další pracný výklad cest a metod kontemplace přirovnává k šachové hře. Říká: „My můžeme hrát tuto hru, v níž, když se do ní dobře vpravíme, dáme rychle našemu Králi mat, že nebude moci a sám ani nebude chtít uniknout z našich rukou. Nejstatečněji v tomto boji jedná královna; ostatní figurky a pěšci jí pouze pomáhají. Není královny, které by se tak snadno a ochotně podrobil náš Král, jako je pokora. Ona Ho z nebe stáhla do lůna Panny a skrze ni Ho i my snadno uvedeme do našich duší. Kdo má víc pokory, ten Ho, věřte, drží pevněji; kdo méně, drží Ho slaběji.“
Všechny metody autentické modlitby všech duchovních škol musí u pokory začínat i z ní vycházet, řídit se jí v etapách očišťování a jí korunovat konec. Pokora je směr, kompas i kritérium modlitby. „Mějme pokoru a ještě jednou pokoru,“ vybízí světice. „Pokorou Pán dává vítězit a splní vše, po čem toužíme. Prvním znamením, po němž můžete poznat, zda máte tuto ctnost, bude upřímné a pevné přesvědčení, že nejste hodny takových Božích milostí (modlitby) a slastí a že ve vašem životě se vám jich nikdy nedostane.“
Když Terezie vysvětluje jednotlivé stupně modlitby, nepřestává připomínat kardinální zákony pokory: „Božský Milý sám duši naučí, co má dělat; a téměř vše, co má učinit, stojí na tomto jediném: aby uznala, že není hodna milosti a celá se Pánu oddala v radostném díkůvzdání.“
„Celá naše činnost spočívá v tom, abychom před Bohem stáli jako chudí a žebráci (…) a předkládali své prosby se sklopenýma očima a pokorně čekali na Jeho smilování. (…) Duše se má zcela odevzdat do rukou Boha, ať s ní dělá, co chce, a ona přitom úplně zapomene na svůj vlastní zisk a bezpodmínečně se oddá Jeho vůli.“
V životě modlitby se přivolává milost a milost rozmnožuje pokoru. Jedno plyne z druhého a jedno druhé posiluje. V určité etapě modlitby „vidí duše sebe zcela proměněnou a sama neví, jakým způsobem se začíná vzmáhat k velkým věcem. (…) Vidí, že sama jich nebyla schopna a dlouhá léta nemohla vlastní prací nabýt toho, co v této kratičké chvíli v ní učinil Bůh. A tím se v jejím nitru probouzí pokora nesrovnatelně hlubší a větší než předtím; jasně poznává, že tu vůbec nic neudělala, pouze souhlasila s tím, aby jí Pán prokázal milost a uschopnil její vůli k přijetí.“
Jen důvěřivá pokora umožní duši vydržet noc nezbytného duchovního očišťování. Pokora umí čekat a věřit Božímu milosrdenství uprostřed vnitřní vřavy. A „vnitřní úzkosti,“ píše Terezie, „takové duši způsobují vše ovládající a nesnesitelná muka, že nevím, s čím bych je mohla srovnat, snad jen s utrpením, kterým trpí zavržení v pekle; neboť jak na pekelná muka, tak ani na tuto vnitřní vřavu není odnikud žádná útěcha.“
„Nejlepším způsobem, jak je možné toto utrpení vydržet, je zabývat se skutky milosrdenství a důvěřovat v milosrdenství Boha, jenž nikdy neopouští ty, kdo v Něj skládají naději.“ Pokora tedy přitahuje milosrdenství a milosrdenství posiluje pokoru.