Tereziina cesta k odhalení vlastního misijního povolání
Terezie nalezla své poslání „v srdci církve“ teprve ke konci svého krátkého života. Musel se v ní odehrát určitý vnitřní proces, který vyústil v radostný objev sebe samé v Bohu a v církvi.
Před vstupem na Karmel
Na sklonku devatenáctého století měla Francie rozsáhlé kolonie. Vznikaly četné řeholní kongregace, mj. kongregace bílých otců a bílých sester kardinála Lavigerieho.
Mezi lidmi se tehdy obecně hovoří o spáse duší pro Krista či o křtu malých Číňánků. Terezie Martinová musela jistě ve své hluboce křesťanské rodině také slýchat o chvályhodných úspěších misionářů.
Během cesty do Říma četla Annales missionaires. Její rodná sestra Celina o Terezii vyprávěla, že ve čtrnácti letech přečetla pár stránek o sestrách misionářkách, ale pak knihu rychle odložila a řekla: „Už se mi nechce číst dále. Mám už beztak dost velkou touhu stát se misionářkou: co by se stalo, kdybych rozšířila své snahy ještě o apoštolát? Já chci být karmelitkou.“
Závěr, který se automaticky nabízí po přečtení tohoto textu, je následující: Terezie si ve svých čtrnácti letech ještě neuvědomovala úzkou souvislost, která existuje mezi Karmelem a misiemi. Bude zapotřebí nějakého času, nežli v ní dojde k syntéze povolání karmelitky a misií. Přesto musíme poznamenat, že Terezie byla člověkem, který velice záhy dospěl k určitému syntetickému pohledu na život a který neomezoval své aspirace na jedinou dílčí věc. Důkazem může být její prohlášení: „Vybírám si všechno!“
Na Karmelu
Terezie neztratila na Karmelu svou velikou schopnost otevírat se druhým lidem a milovat je, kterou měla už dříve. Přispívalo k tomu i povolání Karmelu, který žije životem církve a jeho nejvyššími úkoly. Když Terezie z Avily zakládala svůj první klášter bosých karmelitek, řídila se apoštolským motivem (srov. Sk 1,2). Tato tradice je přítomná i v Karmelech devatenáctého století. Sestry se nejen modlí za hlasatele evangelia, ale zakládají kláštery ve vzdálených misijních končinách. Například: Karmel v Saigonu byl založen z Karmelu v Lisieux roku 1861. Terezie píše roku 1895 v Dějinách duše: „Jaký bude konec dějin tohoto bílého kvítku‘?… Možná, že malý kvítek bude utržen ve své svěžesti nebo přenesen na jiné břehy…“ (Rk A 84v). Je to narážka na možný odjezd do Saigonu, který prosil o pomoc pro své nové zakládání v Hanoji.
Terezie by byla nepochybně odpověděla na tuto nabídku rozloučení s radostí. „Opustila bych všechno, co je mi drahé“ (Rk C, 10r). Do konce svého života byla pevně přesvědčena o svém misijním povolání.
V posledním rukopisu píše: „Ne! Neodjížděla bych s myšlenkou na sklízení plodů svých námah; kdyby tomu tak bylo, nenašla bych pokoj, ze kterého se nyní těším, a spíše bych trpěla že nemohu naplnit své povolání k misiím v dalekých končinách“ (Rk C 10v).
Jak prožívá Terezie svůj apoštolský život na Karmelu? Určitě odpoví na misijní povolání jako věrná bosá karmelitka. Život karmelitky směřuje k jedinému: k lásce. Jestliže se dobrovolně uzavírá za mříže klauzury, je to proto, že touží pokračovat tímto nesnadným způsobem lásky v Kristově spásném díle a modlit se zvláště za ty, jejichž posláním je hlásat radostnou zvěst slovem, a tedy za kněze. Terezie nalezne způsob, jak evangelizovat vlastním životem, když objeví srdce církve i to, co následuje, a to je srdce evangelizačního díla.
„Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce plane láskou, že jedině láska pobízí členy církve k jednání, a kdyby se náhodou nedostávalo lásky, apoštolové by přestali hlásat evangelium, mučedníci by odmítali prolít svou krev… Pochopila jsem, že láska v sobě zahrnuje všechna povolání, že láska je vším, že zahrnuje všechny časy a všechna místa… zkrátka – je věčná!…
A tak, stržena bláznivou radostí, zvolala jsem: „Ach, Ježíši, Lásko moje… konečně jsem našla své povolání, a mým povoláním je Láska! Ano, našla jsem své místo v církvi, a to místo, můj Bože, jsi mi daroval ty sám… V srdci církve, své Matky, budu láskou…a tak budu vším a má touha bude naplněna!!!…“ (Rk B 3v).
Pochopí-li člověk vlastní podstatu církve a nalezne-li v ní své povolání, tehdy forma apoštolského působení ustupuje do pozadí. Chceme-li to vyjádřit konkrétněji, pak tedy povolaný přijímá takovou podobu působení, která se dokonale kryje s životní formou vlastní řeholní rodiny. Ponechává na Bohu volbu cesty a způsobu, jak se přiblížit druhým se svým poselstvím spásy.
Pochopila to i Terezie:
„…Ježíš mi v době ranního díkůčinění poskytl prostý způsob, jak mám plnit svůj úkol; dovolil mi porozumět těmto slovům z Písně písní: Táhni mě za sebou, poběžíme za vůní tvých olejů. (Pís 1,3). Ach, Ježíši, nepotřebuji zatím říkat: ‚Přitahuj mě a přitahuj také duše, které miluji!‘ postačí jen to prosté: ‚Přitáhni mě‘. Pane, chápu, že když se dá duše spoutat opojnou vůní tvých olejů, nepoběží sama, ale přitáhne za sebou všechny duše, které miluje; děje se tak bez donucení, bez námahy, je to přirozený důsledek jejího směřování k tobě. Tak jako proud, který se mocně vlévá do oceánu, s sebou unáší všechno, co cestou potká, tak i duše, můj Ježíši, která se noří do bezbřehého oceánu tvé lásky, s sebou nese své poklady…“ (Rkp C 33v-34r).
Tváří v tvář pocitu vlastní bezmoci a chudoby se Terezie zcela zaměřuje na Krista a jeho milost. Prosila Ježíše, aby mohla ještě více milovat, aby se mohla stát otrokyní jeho lásky. Milující duše nedokáže běžet sama. Táhne za sebou druhé. Je to nádherné pojetí logiky pravé apoštolské činnosti. Apoštol je ten, kdo zcela náleží Kristu, kdo se zcela zaměřil na Krista, a tím takřka spontánně přivádí ke Kristu ostatní. Účinnost jeho působení závisí obyčejně na jeho osobní svatosti. Životní příběhy velikých světců-apoštolů potvrzují tuto logiku evangelizace: don Bosko, farář Arsský, sv. Dominik, sv. Terezie, sv. Kateřina Sienská… Láska přitahuje lásku.
Terezie dokázala dát díky lásce svému utrpení apoštolský rozměr. Týká se to jak duchovního (temnota víry), tak i tělesného utrpení. Své utrpení spojené s očišťováním víry obětuje za nevěřící. Terezie může klidně prohlásit spolu s velkým Kristovým apoštolem Pavlem, že je „druhým Kristem“. Terezinu skutečnou apoštolskou vášeň můžeme vyjádřit slovy: milovat a trpět pro Ježíše, aby mohla spolupracovat na spáse světa. To byl způsob její evangelizace na Karmelu.