Ježíšovo „Žízním“ a jeho ozvěna v Terezčině srdci

Kateřina Lachmanová

Před časem jsme se na stránkách Karmelu zabývali tzv. „milostí Vánoc“ v životě svaté Terezie od Dítěte Ježíše, (1) tj. milostí jejího druhého obrácení a vnitřní proměny, která jí umožnila vyjít ze sebe, otevřít se lásce a začít milovat Boha i lidi úplně novým způsobem. Není divu, že bezprostředně za touto milostí následovalo v „příběhu její duše“ probuzení apoštolského ducha, velké touhy po záchraně duší, která se vtělila do intenzivní přímluvné modlitby za ty, kdo Boha neznají.
Terezii je teprve čtrnáct let, ještě není na Karmelu. Pán jí ale posílá několik impulsů, které ji mocně motivují k přímluvné modlitbě, jež se brzy stane hlavním posláním jejího zasvěceného života. O jedné neděli v červenci 1887 se v kostele zahledí na malý obrázek Ukřižovaného a dostane se jí vnitřní milosti, jejíž účinek daleko přesahuje vnější banální příčinu. Terezie o tom vypráví:
„Byla jsem hluboce zasažena pohledem na krev, která kanula z jedné jeho božské ruky. Projela mnou velká bolest při pomyšlení, že tato krev padá na zem a nikdo si nepospíší ji sebrat. Předsevzala jsem si, že budu v duchu prodlévat pod křížem a zachycovat božskou rosu, která z něho stéká. Pochopila jsem, že ji pak budu muset rozlévat na duše… Ježíšův výkřik na kříži také ustavičně zazníval v mém srdci: ‚Žízním!‘ Tato slova ve mně rozněcovala neznámý a palčivý žár… Chtěla jsem dávat pít svému Milému, a sama jsem se cítila stravována žízní po duších…“ (2)
Především nás překvapí biblická čistota symboliky, jakou tu Terezie používá, která je na hony vzdálená běžnému pojetí přímluvné modlitby v její době jako „pokání za spásu duší“. Pro Terezii nejsou těžištěm přímluvné modlitby její asketické výkony, vlastní oběti a zásluhy; podstatné je přijmout ve víře spásonosné dílo Kristovo a – opět vírou – je svolávat na všechny lidi, kteří se mu ještě neotevřeli. Je třeba s vírou „zachycovat“ vzácnou Kristovu krev a „skrápět“ jí lidstvo jako životodárnou rosou. Jinými slovy, „zásluhy nespočívají v tom mnoho dávat, ale spíše v umění mnoho přijímat, mnoho milovat“, jak píše jednou Celině. (3) Jak spásonosná vůle (touha spasit všechny lidi), tak i jediný spasitelný lék vyvěrají totiž z milosrdného srdce Kristova. Terezie si nehraje na spasitele, vůči nikomu. Její krásně biblické pojetí milosti vyvstane ještě silněji, když později k obrázku Ukřižovaného připíše několik citací Písma, které ji v tomto kontextu oslovily.

Výklad biblických citací kolem Ukřižovaného

Terezie používá Písmo svaté s velkou svobodou, na první pohled se zdá, že vybrala a propojila úryvky z Nového zákona, které nemají mnoho společného. Avšak volba citátů musela být vedena Duchem svatým, protože jejich spojení dává vyniknout slovům Písma v novém světle, otvírá nám netušené hloubky.
Nahoru nad obrázek Terezie napsala Kristovo zvolání na kříži: „Žízním“ (J 19,28) a připojila Ježíšovu prosbu k Samařance u studny: „Dej mi napít!“ (J 4,7). Dole pod obrázkem se nachází Petrovo vyznání lásky vůči Pánu, které se událo, jak víme, v poněkud dramatickém kontextu jejich setkání po vzkříšení (a tedy po nedávném Petrově zapření a opuštění Krista při jeho utrpení a ukřižování): „Pane, ty víš, že tě miluji“ (J 21,15). Proto zde na vyznání lásky plynule navazuje kající modlitba celníka v chrámu: „…ale smiluj se nade mnou, hříšným!“ (Lk 18,13)
Svisle po obou okrajích obrázku pokračuje s vynechávkami Kristův dialog s ženou u studny. Vlevo čteme: „Kdybys znala Boží dar a kdo je ten, kdo ti říká: ,Dej mi napít!‘, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou. (…) Kdokoli… se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky.“ A na pravém okraji text pokračuje: „…a tato voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“ (J 4,14).
Pokusme se teď trochu nahlédnout do vnitřní logiky těchto biblických výroků a událostí. Vertikální souvislost (citátů horního a dolního okraje) vysvítá poměrně jasně. Kristovou žízní Terezie rozumí vždycky „žízeň po spáse duší“, (4) jinými slovy Kristovu „žízeň lásky“, neboli touhu najít duše, které pochopí jeho lásku, nechají se jím milovat a budou jeho lásku opětovat.
V básni „Andělé u Ježíšových jeslí“ vkládá Terezie božskému Dítěti do úst toto vyznání: „Žízním po tom, abych se mohl darovat duším, ale je tolik malátných srdcí; předej jim svůj oheň, serafíne, a přitáhni je svými písněmi.“ V úvodní části dopisu své rodné sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce (5) Terezie vysvětluje: „On nepotřebuje naše skutky, nýbrž jen naši lásku. Tentýž Bůh, který prohlašuje, že nám nepotřebuje říkat, má-li hlad, (6) nebál se žebrat u Samařanky o trochu vody. Měl žízeň… Ale když říkal: ,Dej mi napít‘, dožadoval se Stvořitel vesmíru lásky svého ubohého tvora. Žíznil po lásce!… Cítím to víc než jindy, Ježíš žízní, setkává se jen s nevděčnými a lhostejnými. Bohužel, …nalézá jen málo srdcí, která se mu bezvýhradně odevzdávají, která chápou celou něhu jeho nekonečné lásky!“ (7)
Žízeň lásky a žízeň po duších je pro Terezii jedno a totéž, a to i když hovoří o své vlastní žízni. Její žízeň totiž pochází od Krista, je jeho darem; dalo by se říci, že jde o hluboké souznění s jeho srdcem plným milosrdenství. Zanedlouho Terezie prožije mocné vyslyšení svých modliteb v podobě obrácení vraha Pranziniho, který v poslední chvíli na popravišti uchopí kříž a políbí Kristovy svaté rány. Pro Terezii je toto gesto velkým znamením, že nedávná duchovní intuice před obrázkem Ukřižovaného byla správná a že žízeň, kterou pociťuje v srdci, je skutečně podílem na žízni Ježíšova srdce:
„Což nevznikla v mém srdci žízeň po duších právě při pohledu na Ježíšovy rány, když jsem viděla stékat jeho božskou krev? Chtěla jsem dávat duším pít tuto neposkvrněnou krev, která je měla očistit od všech poskvrn, a rty mého ,prvního dítěte‘ se přitiskly na svaté rány!!!… Od této jedinečné milosti vzrůstala má touha po zachraňování duší každým dnem, zdálo se mi, že slyším Ježíše, jak mi říká jako Samařance: ,Dej mi napít!‘ Byla to opravdová výměna lásky; duším jsem dávala Ježíšovu krev a Ježíšovi jsem obětovala tyto duše, osvěžené jeho božskou rosou.“ (8)
Na Ježíšovu žízeň tedy existuje jediná odpověď, vyznání lásky: „Pane, ty víš, že tě miluji…!“ Ovšem ne náhodou nám Terezie tímto výrokem připomíná epizodu zjevení vzkříšeného Ježíše na břehu Tiberiadského jezera, kdy se znovu projevil jako všemohoucí Pán skrze zázračný rybolov. Zázračný rybolov v sobě totiž skrývá dvojí symbol:

Připomíná Terezii milost Vánoc 1886, kdy po deseti letech úsilí a souběžného poznávání vlastní bezmocnosti prožila Boží zásah, který ji podstatně proměnil: „Ježíš vykonal v jediném okamžiku dílo, které jsem nedokázala za deset let, a spokojil se jen s mou dobrou vůlí,“ napsala Terezie.
Její osobní zkušenost, potvrzená Božím slovem o zázračném rybolovu, jí dává odvahu doufat nejen pro ni samou, ale také pro druhé, kdo potřebují prožít zásah Boží moci. Tím se stává „rybářem lidí“, i když si je vědoma, že v podstatě tím Rybářem zůstává Ježíš. On garantuje hojnost rybolovu: „Ke mně byl Ježíš ještě milosrdnější než k učedníkům, sám uchopil síť, vrhl ji a vytáhl plnou ryb…“ (9)

Konečně ne náhodou vyznání lásky, kterým tu Terezie odpovídá na Ježíšovu žízeň, je právě vyznání Petrovo, které následovalo po trojí Ježíšově otázce a po trojím Petrově zapření! Proto Terezie rychle připojuje celníkovo „smiluj se nade mnou hříšným“. Evidentně chce zdůraznit velikánskou disproporci mezi Ježíšovým nárokem a možnostmi slabého a hříšného člověka (jemuž přitom nechybí dobrá vůle). Jistě nám to připomíná podobnou „disproporci“, která vyvstala při setkání Ježíše se Samařankou: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne Samařanky, abych ti dala napít?“ Kdybychom odložili mluvu podobenství, mohli bychom asi myšlenku Terezie vyjádřit takto: „Jak je možné, že ty, Všemohoucí Bůh, chceš napít ode mne, která jsem jen ubohá hříšnice, jako všichni ostatní závislá jedině na tvém milosrdenství; která nejsem schopna milovat tak, jak miluješ ty?“
Terezie vidí rozluštění hádanky v onom „Božím daru“, který Ježíš slibuje, neboli ve světle Ježíšových slov k Samařance. Ta tvoří na obrázku jakoby most nad propastí mezi výroky horního a dolního okraje: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo je ten, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho…“ (J 4,10). Nedlouho před svou smrtí se Terezie vyjadřuje zcela jasně:
„Ty víš, můj Bože, že jsem nikdy netoužila po ničem než tě milovat… Tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou, a teď je to propast, jejíž hloubku nemohu dohlédnout… Můj Ježíši, má láska se vrhá k tobě, chtěla by naplnit propast, která ji vábí, ale běda! Není to ani kapka rosy, ztracená v oceánu!… Abych tě mohla milovat jako mne miluješ ty, musím si přivlastnit tvou vlastní lásku, teprve potom najdu odpočinutí.“ (10)
Z meditace nad obrázkem Ukřižovaného (s Marií Magdalénou u paty kříže) vyplývá jasně, že přímluvcem u Boha nemyslí Terezie „spravedlivého“, který svými zásluhami splácí dluhy hříšníků kolem. Proto se Terezie také vůbec nezabývá zkoumáním, je-li její modlitba hodná či nehodná, mocná či slabá. Opírá se totiž výlučně o nekonečné Boží milosrdenství a o zásluhy toho, který položil život za nás za všechny: „…vždyť obětujeme Otci na nebesích ne naše zásluhy, ale zásluhy našeho Ženicha, jež jsou i našimi zásluhami…“, píše jednou Celině. (11)
Jde ostatně o čistě biblický postoj, protože v tomto duchu volali k Hospodinu už starozákonní proroci: „Vždyť ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme prosby o smilování, ale pro tvé velké slitování“ (Dn 9,18).

Z časopisu Karmel 1/2001
s laskavým svolením

Zpět

Poznámky pod čarou:

(1) Viz Karmel 3/2000, str. 6 a násl.
(2) AS, str. 96-97.
(3) Srov. dopis č. 142.
(4) Srov. úvodní citace, AS, str. 97.
(5) Dopis, který je vlastně centrální a snad nejhutnější částí Autobiografických spisů. Terezie v něm shrnuje svou „malou cestu“.
(6) Srov. Ž 50: „Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm… Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu.“
(7) AS, str. 182-183.
(8) AS, str. 98.
(9) AS, str. 96.
(10) AS, str. 246-247.
(11) Dopis č. 129.