Nalézat radost jen v Něm
Díky silně vyvinutému náboženskému životu Martinovy rodiny (13) se i u nejmladší záhy projevují velké ambice, které Terezie na základě malého příběhu z dětství (srov. Rk A 10r-v/AS 30-31) charakterizuje větou: „Vybírám si všechno!“ „Pochopila jsem, že mám-li se stát svatou, musím mnoho trpět, hledat stále to nejdokonalejší a zapomínat na sebe. (…) Nechci být svatá jen napůl, nebojím se utrpení pro tebe, obávám se jen jedné věci: abych si neponechala svou vůli. Vezmi si ji, protože „si vybírám všechno, co ty chceš!“…“ (Rk A 10r-v/AS 30-31).
Od útlého dětství tedy nejmladší Martinova dcera touží po svatosti a tuto svou aspiraci spojuje s utrpením pro Boha. Po prvním svatém přijímání se k němu cítí být výslovně přitahována: „Pocítila jsem, že se v mém srdci rodí velká touha po utrpení a současně vnitřní jistota, že Ježíš mi chystá mnoho křížů. (…) Utrpení se stalo mým magnetem, mělo půvaby, které mě uchvacovaly, i když jsem je dobře neznala. Do té doby jsem trpěla, ale utrpení jsem nemilovala. Od toho dne jsem k němu pocítila opravdovou lásku. Pociťovala jsem také touhu milovat jen Pána Boha, nalézat radost jen v něm.“ (Rk A 36r-v/AS 78-79).
Abychom se dobrali podstaty Tereziina utrpení v tomto období a co za něj považovala, je třeba oba tyto citáty vyvážit jedním, kterým charakterizuje období těsně před vstupem na Karmel: „Umínila jsem si, že povedu život ještě vážnější a umrtvenější než kdy jindy. Když říkám „umrtvenější“, nechci tím tvrdit, že jsem konala kající skutky. Běda, nikdy jsem žádný nekonala! Ani zdaleka se nepodobám krásným duším, které od dětství pěstovaly všechna možná umrtvení. Necítila jsem se k nim nijak přitahována. Bezpochyby to pocházelo z mé zbabělosti. Byla bych si mohla jako Celina vymyslet tisícero maličkostí, které by mi způsobily utrpení. Místo toho jsem se vždycky nechala chovat jako v bavlnce a hýčkat jako ptáček, který nepotřebuje konat pokání… Má umrtvení záležela v lámání mé vůle, která vždycky byla pohotově se vnucovat, v tom, že jsem se zdržela odmlouvání, že jsem nenápadně prokazovala malé služby, že jsem se při sezení neopírala zády, atd. atd… Praktikováním těchto „nic“ jsem se připravovala, že se stanu Ježíšovou snoubenkou“ (Rk A 68v/AS 141).
Jaké to tedy byly „kříže, které jí Ježíš v tomto období nachystal“? Předně můžeme vidět, že to nebylo utrpení určované samotnou Terezií, ale dané „Boží režií“: ona sama zůstává v pasivitě, a „pouze“ říká „ano“ (vybírá si všechno!) k tomu, co jí Pán sesílá. Netouží se tedy nějak sebetrýznit. Snaží se jen důsledně jít za Bohem a přitom poznává, že utrpení k životu s ním patří: „Nemyslela jsem tenkrát, že je třeba mnoho trpět, abychom došli k svatosti. Pán Bůh mi to nemeškal ukázat a posílal mi zkoušky, o kterých jsem vyprávěla výše…“ (Rk A 32r/AS 71). Období, které Terezie prožívá, by se dalo charakterizovat bolestnými ztrátami ve vztazích. Nejprve to bylo úmrtí matky, (14) které jakoby úplně proměnilo její slunnou povahu. Stala se bojácnou a plačtivou. Poté, co nabyla jakousi vnitřní rovnováhu, ztratila odchodem na Karmel i „svou druhou matku“, sestru Pavlínu, (pozdější matka Anežka) a vzápětí ji následovala Tereziina kmotra, nejstarší Martinova dcera Marie. Jako chovanka u benediktinek nebyla schopná nalézt vztah přátelství ani mezi sebou rovnými, ani mezi učitelkami.
Největší očišťující dopad ovšem na ni mělo – už po nástupu na Karmel – utrpení s otcem, který psychicky onemocní a musí být hospitalizován v tehdejším „blázinci“: „Vzpomínám si, že v červnu 1888 ve chvíli našich prvních zkoušek jsem říkala: „Trpím mnoho, ale cítím, že mohu snést ještě větší zkoušky“. (15) Nemyslela jsem tenkrát na zkoušky, které mi byly uchystány… Nevěděla jsem, že 12. února, (16) měsíc po mé obláčce, bude náš drahý otec pít kalich, nejtrpčí, nejvíc pokořující ze všech kalichů… Ach, toho dne jsem neřekla, že mohu trpět ještě víc! (17) (…) Má touha po utrpeních byla naplněna…“ (Rk A 73r-v/AS 150-151).
Terezie tedy prožívala opětovnou bolest ze ztráty pocitu bezpečí a útěchy v lidských vztazích. Bůh ji postupně vytrhoval ze všeho příliš pozemského lpění na „tvorech“ a přiváděl ji k potřebě „…milovat jen Pána Boha, nalézat radost jen v něm“ (Rk A 36v/AS 79). Jedině On se jí měl postupně stát pramenem vší jistoty a středem Tereziiny existence. Tak po ztrátě svého otce sama poznamenává, že teprve nyní může „upřímně říci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ “ (DT 127, str. 149).