Tajemná dynamika lásky
Podobně jako v každé lidské skupině, i v řeholní komunitě, i když je jednotná a plná nadšení, jako je komunita Terezie Markéty, v níž je obklopena dobrotou svých spolusester, dobrotou mající v některých případech charakter pravé mateřské něhy, i úctou představených – je přesto vždy nějaká starší sestra, která nezná nebo nechápe čistotu a nezištnost, s jakou se světice odevzdává. Existuje někdo, kdo nehledí pozitivním okem na tuto novou profesku, která normálně má zůstat dva roky po slibech ve stínu noviciátu a která se stále zabývá záležitostmi komunity a [pracuje] v jejích místnostech.
„Novicka“ (jak se obvykle nazývaly nové profesky v období těchto dvou let) nedělá nic jiného, než že z poslušnosti plní povinnosti uložené představenou, a pokud na sebe bere další povinnosti, má rovněž odpovídající dovolení.
Tím spíš jistá méně osvícená horlivost tvrdí, že se řídí přirozenou touhou zabývat se tím, co se jí netýká: šeptá si o „podivínství“, prohlašuje, že ta mladá osoba mění klášterní zvyklosti, a dělá to tak, že v ní probouzí opravdové skrupule, jež otec zpovědník, energický a zkušený řeholník, rychle rozhání a obrací její pozornost na to, jakým dobrem pro ni bude, „že se bude něco říkat […], aby si zvykla na nějaké trápení, jež je prvním a jediným cvičením pravé a jediné lásky“.
Tato „pravá a jediná láska“ se osvobodí od muk velkých protivenství hlavně v posledním roce. Svatá Terezie Markéta plnící funkci ošetřovatelky spolu se starší sestrou, které je při svých povinnostech podřízena, dostává však od představené povinnost bezprostředně doprovázet ubohou bláznivou, „zvlášť objednávat a připravovat pro ni jídlo, což bylo příčinou napětí a způsobovalo největší problém v kontaktech s nešťastnou nemocnou“.
Starší ošetřovatelka neexistuje a tato její straší spolusestra není povinna být s tímto rozhodnutím srozuměna, má naopak sklon uspokojovat nerozumné požadavky nemocné; diví se, že sestra Terezie Markéta s nimi nesouhlasí, a nedělá nic jiného, než že ji napomíná, zatímco matka představená, která je již v pokročilém věku a nepohyblivá na lůžku, situaci nezná. Terezie Markéta se nevymlouvá, pokořuje se, prosí spolusestru za odpuštění, dělá za ni všechny těžké práce a – poněvadž jí v tom poslušnost nebrání – dovoluje si trávit rekreaci s ubohou bláznivou, která ale dává najevo, že starší pečovatelka ji uspokojuje na rozdíl od mladší lépe; cítí k ní antipatii a vzhledem k jejímu mládí si dovoluje projevit jí „minimální podřízenost a maximální pohrdání“. Svým ubohým šíleným rozumem ji podezírá, uráží, špatně se k ní chová, vzteká se už při pouhém pohledu na ni a dokonce dochází k tomu, že ji bije a hází po ní talíře.
Jediné slovo představené by stačilo, aby situaci vysvětlilo, ale Terezie Markéta ho nevysloví a neumožní, aby ho vyslovily ani spolusestry, jež byly svědky tohoto stavu věci a chtěly se v něm angažovat, aby světici pomohly. Hovoří-li sestra Markéta s představenou ráno, když jí obvazuje nohy, pak jen proto, aby se obvinila z přípustných nevěrností a obdržela přísná napomenutí – v rozporu s temperamentem a laskavým vztahem matky k ní. Další její těžkosti se objevily v kuchyni s laickými sestrami, obvykle tak užitečnými u nemocných, jež však – unavené a kromě toho utrápené stálými změnami příkazů starší ošetřovatelky – se rozčilují na světici pokaždé, když si přijde pro jídlo nemocné.
V takových situacích bývají okamžiky, kdy úsměv jejích očí pohasíná: jsou to však chvíle, které nám ji ukazují tehdy, kdy bolest její lidské přirozenosti je větší než něha její lásky. Když je Terezie Markéta před komunitou napomínána, „aby nebyla tolik zvědavá na různé záležitosti týkající se sester atp., protože je to nedostatek odporující kontemplativnímu životu,“ vybuchne v pláči. Když je Terezie Markéta kritizovaná sestrami kuchařkami, že rozbila talíř, který jí vypadl z rukou – to je jeden z momentů napětí, způsobeného službou skupině – přijímá toto upozornění s takovou pokorou, že nedokáže říci nic než: „Myslíte, že mi to není líto?“ a plačící a třesoucí se začíná sbírat ze země polévku a kousky rozbitého talíře. Když je Terezie Markéta vylekaná hrozbami nešťastné nemocné, utíká před sochu Marie, aby se Jí svěřila a sebrala odvahu; když je sledovaná toutéž sestrou po té, co utekla z „vězení“ a po té, co se ji předtím sestra pokoušela bít, utíká celá udýchaná do nejbližší cely a mezi spolusestrami, jež přiběhly, aby ji potěšily, ustrašeně křičí: „Už víc nemohu!“ Později je však žádá v slzách za odpuštění, jako kdyby vyvolala „skandál“. Právě v těchto momentech se projevuje pokora, kterou je vybavena, aby se stala ještě „průzračnější“, laskavější a milejší půvabem úsměvu rychle se znovu objevujícího, jenž z ní činí ve společném životě skutečnou ztělesněnou lásku.
Její velkorysost a klidná vytrvalost v této formě života nás opravňují nazvat odevzdanost této dvacetileté ženy hrdinskou. Když ji P. Gabriel od sv. Marie Magdalény takto popisuje, zkoumá její motivaci a nachází ji v její vroucí, ač mnohdy neuvědomované lásce k Bohu. Týrána vnitřním mučednictvím, že nedovede milovat tak, jak cítí, že milovat má, je Terezie Markéta stále pobádána k odevzdanosti a k utrpení, aby byla nějakým způsobem schopna milovat a svědčit o lásce, kterou necítí. Usměvavý poklid života, který je lidsky neuskutečnitelný, je u ní udržovaný plamenem, jenž ji vnitřně spaluje: plamenem, v nějž ji každé utrpení ponořuje hlouběji, aby ji sytilo a pomáhalo zaniknout.
„Světice je hrdinka v odevzdání sebe, protože je mysticky pohlcena láskou.“