IV. Edita Steinová, dcera sv. Terezie od Ježíše a sv. Jana od Kříže

17. Od okamžiku vlastního obrácení ke Kristu pomýšlí Edita na možnost zasvětit se mu na Karmelu. Odkládá svůj vstup do tereziánského kláštera kvůli poslušnosti svým zpovědníkům, kteří ji upozorňují na apoštolský význam její didaktické práce. Teprve po jedenácti letech a po rozlišování v modlitbě jasně vidí, že přišel vytoužený okamžik zasvětit se Bohu v kontemplativním životě Karmelu. Vždycky žila v hlubokém přesvědčení, že celý lidský život je až do nejmenších podrobností začleněn do Božího plánu a že jen Bůh zná jeho celý význam, (34) zatímco nyní se před námi prostřednictvím lidských prostředků ukazuje jen jeho určitá část: „Politické změny jsem přijala jako znamení z nebe, že bych nyní mohla nastoupit cestu, kterou jsem už odedávna pokládala za vlastní… Vstoupila jsem do kláštera sester karmelitek, jako dcera sv. Terezie, té, která mě kdysi přivedla k obrácení.“ (35) 14. října 1933 vstupuje na Karmel v Kolíně nad Rýnem, ve kterém tehdy žije dvacet jedna mnišek.

Hluboká životní proměna: ztráta pro větší zisk

18. U dvaačtyřicetileté Edity dochází k nečekané změně celé životní struktury. Zanechává za sebou svět akademické a intelektuální práce, velká přátelství a rodinu, aby vstoupila do malého prostoru kontemplativního kláštera se všemi jeho omezeními. Musí se otevřít světu rituálů a obřadů, dědictví minulosti, ze kterého se skládá život mnišek. I když je kulturní úroveň kolínského Karmelu dobrá, její je díky dlouhým letům studia a přednášení mnohem vyšší. Edita musí vynaložit mnoho sil, aby dokázala přijmout tuto radikální životní změnu: od osobní iniciativy musí přejít ke komunitní organizaci poznamenané řeholní poslušností; od intelektuální práce k ručním pracím, od zaměření se na podstatné k nutnosti upřít pozornost na detaily. V dopisech a dalších svých písemnostech líčí, co pro ni toto nové schéma života a jednání znamená. Snaží se mu přizpůsobit a přijímá nutnost opustit mnohé jí drahé věci, aby si mohla přisvojit bohatství života soustředěného na vnitřní modlitbu, která umožňuje zakusit Boha, v mlčení a samotě modlícího se společenství ve službě Božímu království: „Náš denní řád nám dává možnost dvouhodinového rozhovoru o samotě s Pánem, a to nám vlastně pomáhá budovat náš život… Člověku se promítá před očima všechno to, co Bůh působí v duši během hodin vnitřní modlitby. A tato skutečnost je milost za milostí. Všechny ostatní hodiny během dne jsou pouze díkůčiněním Bohu za to, co v nás koná v době modlitby.“ (36)
19. Editiny obláčky 15. dubna 1934 se účastní provinciál německých bosých karmelitánů, P. Teodor Rauch. Bezprostředně po obřadu provede kanonickou vizitaci a podepíše rozhodnutí, že sestra Terezie Benedikta od Kříže (protože právě toto jméno Edita jako karmelitka přijímá) se může věnovat vědecké práci, nakolik jí to umožní závazky karmelitánského života. Tímto způsobem ji Pán vede zpět k filosofické práci a k napsání mnoha dalších studií a reflexí, a to jak v Kolíně, tak později v Echtu. Reviduje a dokončuje knihu Akt und Potenz (Síla a čin), která v těch dnech i vychází. (37) Také dokončuje Endliches und ewiges Sein (Časné a věčné bytí). Následně už v Echtu píše své poslední nedokončené dílo Kreuzeswissenschaft (Věda kříže).
Tento druh práce, který je určitou výjimkou, se stává příčinou určitých problémů v komunitě, a znamená pro ni dvojnásobné úsilí, aby zachovala věrnost tomu, co je v jejím kontemplativním životě podstatné, a to do nejmenších aspektů komunitního života. Ta, která by se mohla považovat za moderní ženu, jenž je otevřená mnohem širším obzorům, než jsou obzory malé skupinky zasvěcených žen v rámci prostoru omezeného klauzurou, navzdory tomu všemu nepřestává být věrná přijatým závazkům, i když to pro ni znamená velikou oběť. V tomto ohledu napíše: „S ohledem na lidskou podmíněnost života je tím jediným způsobem, jakým karmelitka disponuje, aby se mohla odvděčit za Boží lásku, věrné plnění denních povinností a prožití každého drobného umrtvení až do důsledku, s veškerou pozorností, jak to vyžaduje denní a životní řád, a toto snášet radostně den za dnem, rok za rokem, s úsměvem konat odříkání, které neustále vyžaduje náš komunitní život; a konečně vnímat příležitosti k láskyplné blíženské službě, které se nám nabízejí v každém okamžiku. K tomu všemu se nadto ještě přidává to, co Pán vyžaduje jako osobní oběť po každé jednotlivé duši.“ (38) Několik měsíců před svými sliby napíše své přítelkyni: „…mohu doufat, že v dubnu složím profesi. Dobře, že ještě nemusím být „připravená“, mám totiž pocit, že ten skutečný noviciát začal teprve nedávno, kdy mě přizpůsobování se vnějším formám – obřadům, zvyklostem atd. – už nestojí tolik sil.“ (39)

Terezie Benedikta od Kříže ale musí vynaložit nové úsilí, které požaduje přizpůsobení se komunitnímu životu, když se 31. prosince 1938 stěhuje do holandského kláštera v Echtu, založeného z kolínského Karmelu, kde žije čtrnáct chórových sester a čtyři laické sestry. Také zde dokáže spojit intelektuální činnost, do značné míry zaměřenou na formaci sester – s konáním běžných prací klauzurového kláštera. V Echtu zůstane až do konce, a zde také odevzdá svůj život na úmysl míru: „Drahá Matko, prosím, dovolte mi odevzdat se Božímu Srdci jako smírná oběť za pravý mír… Vím, že nejsem nic, ale Ježíš si to přeje a jistě k tomu v těchto dnech povolal mnoho duší.“ (40) 2. srpna 1942 je odvlečena z Echtu, a o sedm dní později umírá v plynové komoře osvětimského vyhlazovacího lágru.

Dcera a učednice sv. Terezie od Ježíše a sv. Jana od Kříže

20. V Terezii od Ježíše se Edita Steinová setkává se stejnou láskou, jakou ona sama lnula k pravdě, a od světice se učí především hlubokému významu modlitby jako přátelského rozhovoru s Bohem a její kristocentrické a apoštolské dimenzi. Pro Editu jsou hodiny určené k modlitbě absolutním středem karmelitánského života. Všechno, co dělá a tvoří, nalézá v modlitbě své východisko: „nachází zde ztišení, jasnost a pokoj, tady řeší všechny své pochybnosti a otázky, tady poznává sebe samu a to, co od ní Bůh žádá, tady mu může přednést své potřeby a přijímá poklady milosti, které může později štědře rozdávat druhým.“ (41)
Edita Steinová zkoumá kristocentrickou dimenzi tereziánské modlitby. Ta představuje především modlitbu samotného Ježíše jako klíč k interpretaci modlitby církve. Kristus nás učí modlitbě chvály směřované k Otci, kterou má člověk prožívat jako oběť přinášenou jeho lásce. Ježíš nás sjednocuje se svým posláním spasit svět, když z nás činí účastníky vlastního kříže. Z tohoto společenství s Kristovým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním tryská apoštolská síla kontemplativní modlitby: „Je to podstatná idea řeholního života, především života karmelitánského: dobrovolným a ochotným přijetím utrpení se přimlouvat za hříšníky a spolupracovat na vykoupení lidstva.“ (42)
V životě a některých spisech Terezie Benedikty od Kříže je zcela evidentní také vliv sv. Jana od Kříže. Ten je patrný hlavně ve zkušenosti noci, která se stala údělem svatého Jana v toledském vězení. Světice z toho vychází a interpretuje janovské „noci“ klíčem opuštěnosti: Bůh vede duši zkušeností vlastní opuštěnosti, aby mu člověk svěřil svou existenci v temnotě víry, jenž je jedinou cestou vedoucí ke sjednocení s nepostižitelným Bohem. (43)
Edita Steinová užívá dále obrazu „temné noci“ k popisu historické skutečnosti své doby. To, co se dnes obvykle nazývá kolektivním hříchem, ona sama nazývá „nocí hříchu“. Vystihuje tím způsob temnoty doby poznamenané válkou se všemi jejími důsledky. Také v tomto případě je na místě odevzdat se Bohu, přijmout to, že Bůh zůstane nepochopitelný, a slepě uvěřit jeho dobrotě a milosrdenství, které nás provázejí též uprostřed temnoty: „čím více je nějaká doba ponořena do noci hříchu a je daleko od Boha, tím spíše potřebuje duše sjednocené s Bohem. Bůh nedopustí, aby se jich nedostávalo. Z největší temnoty povstávají osobnosti proroků a největších světců. Avšak formující proud mystického života zůstává do značné míry neviditelný.“ (44)

Držet se Boha za ruku

21. Jan Pavel II. představuje Editu Steinovou v počátku své beatifikační homilie v Kolíně roku 1987 následujícími slovy: „dcera hebrejského národa, bohatá silou a moudrostí. Vyrostla v pevné škole tradice Izraele, vynikala životem v ctnosti a odříkáním vlastním pro Zákon, a prokázala hrdinství svého ducha na cestě do vyhlazovacího lágru.“ (45)
V těchto větách vnímáme syntézu života ženy naší doby neúnavně hledající pravdu, která dokáže v duchu evangelia ztrácet, aby tím více získala: ztrácet vlastní názory nevěřícího člověka, aby přijala světlo víry; ztratit rodinu a svůj národ, aby je nalezla v následování Krista. Jako karmelitka dospěje k cíli této evangelijní cesty a zaměří se na jediné Absolutno, vedena logikou evangelijního ztrácení, aby tím více získala. Nakonec konkretizuje svým mučednictvím Kristovo napomenutí: „kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho“ (Mk 8,35).
Na této dlouhé cestě ve stopách Ježíše, který je Cesta, Pravda a Život, prožívá svou důvěryplnou odevzdanost Bohu, když vkládá svou ruku do jeho ruky, jak sama říká, aby se dala vést jeho láskou po těžkých a neznámých stezkách života a dějin v aktivní a svobodné spolupráci, osvícené vědou kříže, která vede ke sjednocení s ním: „Tímto způsobem jsou spolu navzájem nerozlučně spojeny osobní dokonalost sjednocená s Bohem, starost o sjednocení bližních s Bohem a práce na jejich zdokonalení. Avšak cestou k tomu je vždycky kříž. Hlásání kříže by bylo marné, kdyby nebylo projevem života sjednoceného s Ukřižovaným.“ (46)
Dnešní muži a ženy s hlubokou touhou po Bohu, kteří usilovně hledají pravdu ve složitosti ideologických a politických trendů, se mohou ve zkušenosti a učení Terezie Benedikty od Kříže setkat s naprosto jasnou odpovědí: je to odpověď, kterou poskytla žena naší doby, kráčející v dramatické noci této epochy, nepokojná a vždycky toužící po pravdě, a to až do okamžiku, kdy se setkává s Kristem a v Něm se smyslem života a odedávna vytouženým pokojem.

Řím, 9. srpna 1998
Památka bl. Terezie Benedikty od Kříže

O. Camilo Maccise OCD, generální představený
O. Josef Chalmers O.Carm., generální představený

přeložila Jindra Hubková
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Vita consecrata, 58. viz 57.
(2) Dopis z 23.3. 1938, v: Edith Stein, Werke IX (Freiburg, 1977).
(3) Edith Stein, Kreuzeswissenschaft. Studie über Joannes a Cruce, v: Edith Stein, Werke I (Freiburg – Basel – Wien) str. 145. Edith Stein, Wiedza Krzyźa. Studium o św. Janie od Krzyźa, v: Światło v ciemności, t. II, 162.
(4) Tato slova vkládá Editě do úst její první životopisec, sestra Terezie Renata od Ducha Svatého, v: Edith Stein. Lebensbild einer Philosophin und Karmelitin, Nürnberg, 1948, str. 28.
(5) Neue Bücher über die hl. Teresia von Jesus, in Edith Stein, Werke, XII, str. 191.
(6) Positio, str. 191.
(7) Tato slova vkládá Editě do úst její první životopisec, sestra Terezie Renata od Ducha Svatého Posselt ve vydání citovaném v poznámce č. 4. (Nürnberg, 1954, str. 68)
(8) Dopis z prosince 1941, v Edith Stein, Werke, IX, Druten-Freiburg, 1977, str. 167.
(9) Edith Stein, Kreuzwissenschaft. Studie über Joannes a Cruce (Louvain-Freiburg 1954) str. 165.
(10) Dopis z 12.2. 1928, v: ESW VIII, str. 54.
(11) Edith Stein, Beruf des Mannes und der Frau nach Natur und Gnadenordung, v: Edith Stein, Werke, vol. V (Louvain-Freiburg, 1959) str. 28.
(12) Edith Stein, Die Bestimmung der Frau, v: Edith Stein, Werke XII (Freiburg, 1990) str. 116.
(13) Edith Stein, Beruf… str. 23.
(14) Edith Stein, Das Ethos der Frauenberufe, v: Edith Stein, Werke V (Louvain-Freiburg, 1959) str. 11.
(15) Edith Stein, Beruf… str. 29.
(16) Viz tamtéž.
(17) Viz Edith Stein, Aufgaben der katholischen Akademikerinnen der Schweiz, v: Edith Stein, Werke V (Louvain-Freiburg, 1959) str. 225.
(18) Edith Stein, Aus dem Leben einer jüdischen Familie, v: Edith Stein, Werke, VII (Louvain-Freiburg, 1987) ss. 229-230.
(19) Dopis z 31.10. 1938, v: E. Stein, Dopisy, sv. II, 358.
(20) Nostra aetate, 4.
(21) Tamtéž.
(22) Jan Pavel II., Homilie, Kolín, 1. května 1987.
(23) Dopis z 13.12. 1925, v: ESW XIV, str. 168.
(24) Edith Stein, Endliches und ewiges Sein, v: ESW II, str. 57.
(25) Edith Stein, Das Weihnachtsgeheimnis, v: ESW XII, str. 202.
(26) l. c., str. 201.
(27) Dopis 12.2. 1928, v: ESW VIII, str. 54. Edith Stein, Dopisy sv. II, 80.
(28) Edith Stein, Kreuzeswissenschaft, v: ESW I, ss. 106-107.
(29) Tamtéž, str. 12, Edith Stein, Wiedz. cit., 25.
(30) Tamtéž, str. 11; 24.
(31) Viz tamtéž, str. 264.
(32) Viz tamtéž, str. 165.
(33) Edith Stein, Kreuzesliebe, v: ESW XI, str. 122.
(34) Viz Edith Stein, Endliches und Ewiges Sein, ss. 109-110.
(35) Dopis ze 17.10. 1933, v: ESW IX, str. 189.
(36) Edith Stein, Über Geschichte und Geist des Carmel, v: ESW XI, str. 8.
(37) Edith Stein, Werke XVIII (Freiburg, 1998). Toto díllo bylo zamýšleno jako habilitační práce na katedře filosofie.
(38) Edith Stein, Über Geschichte und Geist des Karmel, v: ESW XI, ss. 8-9.
(39) Dopis z 15.12. 1934, v: ESW IX, str. 26.
(40) Dopis z 26.3. 1939, ESW IX, str. 133.
(41) Edith Stein, Eine Meisterin der Erziehungs- und Bildungsarbeit: Teresia von Jesus, v: ESW XII, str. 180.
(42) Dopis z 26.12. 1932, v: ESW VIII, str. 125.
(43) Viz Edith Stein, Kreuzeswissenschaft, v: ESW I, str. 107.
(44) Edith Stein, Verborgenes Leben und Epiphanie, v: ESW XI, str. 145.
(45) Jan Pavel II., Homilie, Kolín nad Rýnem, 1. května 1987, v: Verlautbarungen des Apostolischen Stuhls, č. 77, Bonn, ss. 25-32, č. 1.
(46) Edith Stein, Kreuzeswissenschaft, v: ESW I, ss. 252-253.