III. Edita Steinová, žena a Kristova učednice
13. Obrácení Edity Steinové je hluboce spojeno se zkušeností kříže. Její setkání s Kristem se naplňuje tím, že vychází ze skutečnosti kříže, i když se vztahuje na tajemství celého jeho života, a to tak, že může prohlásit: „Kristus zaujímá v mém životě ústřední místo.“ (23) Její kristologické smýšlení se odrazí v jejích různých dílech. Je důležité uvědomit si, že v základu těchto teologických reflexí stojí její duchovní zkušenost, která jim dodává smysl.
Objev osoby Ježíše Krista předpokládá osobní zkušenost, která naprosto proměňuje pohled na věci, lidi a události. On je Pravda, a z této perspektivy se také Edita ke Kristu přibližuje. Vycházejíc z tohoto setkání, objevuje Ježíše i jako Cestu a Život. Vydáním se do jeho rukou ho následuje a nese kříž vlastního každodenního života v naprosté odevzdanosti do Otcovy vůle.
Následovat Ježíše, pokračovat v jeho díle
14. Podstatou křesťanského života je následování Ježíše, což předpokládá, že ve svém životě zopakujeme Ježíšovy zkušenosti v jeho vztazích s Bohem, s druhými lidmi a se skutečnostmi tohoto světa. Navíc to předpokládá, že se v důvěře odevzdáme Otci v bratrském společenství s druhými a že budeme s to setkat se s Bohem a se svými bratřími a sestrami při proměně stvoření a ve vzájemném sdílení. To nás staví před nutnost pracovat stejně jako Ježíš, a předpokládá to ochotu projít zkušenostmi, kterými prošel On: nepochopením, pronásledováním, smrtí a zmrtvýchvstáním. Edita Steinová prožívá všechny dimenze následování Krista a ve svých dílech nám předává to, co sama dokázala prohloubit vlastní zkušeností.
Edita žije především v postoji odevzdanosti a důvěry v Otce. Následuje Ježíše v jeho vztahu k „Abba“, a to i uprostřed pronásledování, utrpení a opuštěnosti na kříži, žije jeho přítomností a láskou, které jí dodáívají sil v temné zkušenosti noci: „Vím, že mám ochranu, a proto jsem klidná a jistá: není to jistota založená na pevné půdě vlastních ctností, ale je to sladká, požehnaná jistota dítěte, podpíraného silnou paží, jistota, která by z pouhého rozumového hlediska neobstála. Mohl by snad být ‚rozumný‘ neustálý neklid dítěte, že ho maminka nechá spadnout?“ (24) Tato jistota lásky Boha Otce ji také vede k následování Ježíše v plnění Otcovy vůle, v důvěře a odevzdanosti: „Být Božím dítětem znamená kráčet kupředu a držet se Boha za ruku, konat jeho, nikoli svou vůli, a vložit do jeho rukou každou starost a naději, aniž by se člověk znepokojoval a staral jen o sebe a o svou budoucnost. To je základ svobody a radosti Božího dítěte.“ (25)
Na cestě za Ježíšem nutně pociťuje potřebu bratrství: „Přebývá-li v nás Bůh a je-li Bůh láska, pak nemůžeme nemilovat své bratry. Z toho důvodu je naše blíženská láska zároveň mírou naší lásky k Bohu.“ (26)
Jak už jsme zmínili, Edita je hned po obrácení přesvědčena, že by měla všechno opustit, dát se cele jen Bohu a odsunout stranou jakoukoli jinou činnost. Na radu svých duchovních vůdců však rychle změní názor a dospěje k závěru, že následování Ježíše od ní vyžaduje spolupráci s ním, aby mohlo přijít jeho království. V dopisu, který napsala roku 1928, píše o této změně, která ji přiměje přijmout apoštolské působení jakožto evangelijní požadavek. „V období bezprostředně před mým obrácením a ještě dlouho potom jsem si myslela, že žít náboženským životem je totéž co opustit všechno časné a žít pouze pro Boha: avšak postupně jsem pochopila, že na tomto světě se od nás chce něco jiného, a že dokonce ani v kontemplativním životě nelze přerušovat kontakt se světem. Dokonce si myslím, že čím hlouběji se někdo ponoří do Boha, tím více musí v tomtéž duchu „vyjít ze sebe“ a vstoupit do světa, aby mu mohl přinášet Boží život.“ (27)
Ježíšovi druhové na křížové cestě
15. Jedním z charakteristických rysů následování Ježíše, přítomných v kristologické zkušenosti Edity Steinové, je nepochybně existence kříže a utrpení jakožto důsledek tohoto následování. Od samého počátku má před očima tento obraz: „Kristus: chudý, zničený, ukřižovaný a opuštěný, dokonce i Otcem v klíčovém okamžiku svého utrpení.“ (28) Nemůže tomu být jinak za předpokladu, že Kristus dává svůj život, aby otevřel dokořán brány věčného života. Proto je zapotřebí s Kristem zemřít a vstát z mrtvých: „je třeba přijmout celoživotní umírání kvůli každodennímu utrpení a sebezáporu, a dokonce souhlasit s krvavou smrtí svědka víry pro Kristovo evangelium.“ (29)
Právě zkušenost kříže ve všedním životě ji pomalu vede k osvojení si „vědy kříže“ a k napsání posledního životního díla nazvaného právě tímto titulem. Toto dílo dokončí nikoli teoreticky, nýbrž jako živou a účinnou pravdu kříže mučednictví. Tento konečný čin je připravován malými kříži chudé a omezené existence lidského bytí se svými vítězstvími a pády, se sebezáporem a přijetím nemoci, vyprahlosti, monotónnosti, existenciální prázdnoty, života ve společenství, zkoušek a pokušení. „Kříž je představen jako symbol všeho těžkého, tísnivého, odporujícího přirozenosti, jako pochod ke smrti, pokud jej člověk přijme. Toto břemeno by měl Kristův učedník nést obětavě každého dne.“ (30)
Edita objevuje smysl kříže v lásce a v zástupné oběti spojené s láskou a dostiučiněním Kristovým. On umírá na kříži z lásky, a proto se tato skutečnost, která je pro Židy pohoršením a pro Řeky bláznovstvím (srov. 1 Kor 1,23), proměňuje ve znamení Boží lásky k celému lidstvu. Odtud vychází síla k žití přikázání lásky k bližnímu až do konečného důsledku. (31) To, co dodává hodnotu našim křížům a utrpení, je fakt, že je přijímáme ve společenství s ukřižovaným Kristem, který nás svým utrpením a křížem vede do slávy zmrtvýchvstání. (32)
16. Kristův kříž prožívaný v solidaritě se všemi trpícími je také cestou, po níž můžeme dospět k podílu na radostech a nadějích, smutcích a starostech lidstva, s pohledem upřeným na jistotu života a zmrtvýchvstání. Trpět s Kristem znamená vstoupit do společenství se všemi, kdo trpí na křivolakých a strmých životních stezkách, tak aby jim člověk ulevil v jejich strádání a dal jim jistou naději definitivního vítězství dobra a lásky: „Kdo v průběhu věků nesl svůj bolestný úděl s očima hledícíma na trpícího Spasitele, nebo kdo dobrovolně přijal pokání, ten zmenšil viny lidstva, a tím pomohl našemu Pánu nést jeho břemeno.“ (33)
V Editě Steinové sledujeme vzor člověka horlivě následujícího Krista a přijímajícího kříže běžného života: kříže našich lidských omezení, kříže zápasu s utrpením, kříže solidarity se všemi trpícími nebo kříž plynoucí z práce pro blaho světa, pro spravedlnost a pokoj. Edita ve svém životě konkretizuje Pavlovu zkušenost ztráty všeho kvůli poznání Krista a pokládání všeho za brak ve srovnání s ním, a stejně i hlásání Kristova kříže jako jediné cesty spásy: „Ti ovšem, kteří jdou k záhubě, považují nauku o kříži za hloupost. My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc“ (1 Kor 1,18), a „v čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista“ (Flp 3,7-8).