Povolání ženy

V úvahách o povolání ženy je zapotřebí brát v úvahu specifiku německého jazyka, kde má slovo „Beruf“ dva významy: pracovní profesi a (duchovní) povolání. V prvním smyslu se jej používá, když dítě končí školní docházku a přemýšlí, jakou pracovní profesi si zvolit. Vedly se dlouhé diskuse o tom, jestli by ženy měly vstupovat na dráhu pracovní kariéry, nebo jestli by měly zůstat doma. Zde povolání znamenalo především vydělávání peněz. Prvotní význam slova „Beruf“ se zachoval v určitých obratech, vyjadřujících, že se někdo minul povoláním, nebo že si zvolil řeholní povolání. V lidské povaze je tedy podle světice předznačeno určité povolání a pracovní profese, tak aby dospívající člověk mohl najít své místo v životě. Přirozenost člověka a jeho životní cesta nejsou hříčkou náhody, nýbrž v pohledu víry jsou Božím dílem. Je to konec konců Bůh, kdo povolává ženu stejně jako muže, každého zvlášť, k něčemu zvláštnímu. Existuje mnoho cest, po nichž se k nám dostává povolání. Bůh je vyslovuje ve Starém i Novém zákoně, je zaznamenáno v přirozenosti muže a ženy, ukazují je dějiny a nakonec o něm výmluvně hovoří požadavky doby. (63)
Editiny analýzy Písma svatého z hlediska povolání ženy jsou cenné a novátorské tím spíš, že jsou vedeny zatím bez pomoci nástrojů historicko-kritické exegeze. O bystrosti autorčina úsudku svědčí skutečnost, že se odvážila na základě hluboké reflexe Božího slova rozlišit to, co bylo dle jejího úsudku historicky podmíněné, od obecně platných a věčně závazných pravidel. Mírou posledně zmíněného byla pro Editu původní Boží vůle. (64)
Podle jejího názoru tedy Bible ukazuje, že muž a žena mají různé povolání ve smyslu prvotního řádu, dle řádu padlé přirozenosti a řádu spásy. Původně bylo oběma svěřeno pečovat o vlastní podobnost s Bohem, vládnout zemi a plodit potomstvo. Prvenství muže vyjádřené dřívějším okamžikem stvoření nebylo zpočátku vysvětleno. Po pádu degradoval vzájemný vztah, z čistého společenství lásky se pokřivil v žádostivost a nakonec se změnil v nadvládu. Muž byl odsouzen k tvrdému existenčnímu zápasu, žena k bolesti rození. Zaslíbení spásy spočívá v tom, že ženě byl svěřen boj se zlem, zatímco muž nalezne svou korunu v přicházejícím Synu Člověka. Cílem spásy je obnova původní harmonie. Prvenství muže se projevuje v tom, že Spasitel přišel na svět v osobě muže. Pohlaví ženy je vyznamenáno tím, že se Spasitel narodil lidské matky, která byla bránou, kterou Bůh prošel k lidskému pokolení. Tak jako Adam – prototyp člověka – poukazoval na budoucího božsko-lidského Krále stvoření, tak by měl každý muž v Božím království odrážet v manželském společenství Kristovu láskyplnou péči o církev. Žena by ve svobodném a láskyplném podřízení měla ctít ve svém muži obraz Krista, sama pak být obrazem Boží Matky, a tím zároveň obrazem Spasitele samého. (65)
Edita Steinová porovnávala s pronikavostí sobě vlastní biblické principy se situací průměrné rodiny a místa žen – jejích vrstevnic – v ní. Viděla ji jako bytost zatíženou rodinou a prací, neustále v akci, ustaranou a nervózní. Důsledkem jsou drobné rodinné roztržky, hádky s mužem a dětmi a rozvolnění rodinného společenství. Mnohé tyto ženy se ve své povrchnosti a nestabilitě honily za zábavou, jen aby zaplašily vnitřní prázdnotu, vdávaly se a rozváděly, opouštěly domov, děti svěřovaly méně svědomitému služebnictvu a odcházely do zaměstnání. Tady se podle Editina názoru dalo stěží hovořit o povolání či étosu ženy, byl-li jako písek rozvátý větrem. Ruku v ruce s tím šel rozvrat rodinného života a mravní úpadek. Některé ženy, přestože si vybraly povolání odpovídající jejich schopnostem a sklonům, po čase zjistily, že se jejich očekávání nenaplňuje, a to pravděpodobně proto, že chtěly plnit své úkoly „zcela tak jako muž“, a že nepopřály sluchu hlasu své ženské přirozenosti, která, jakkoli potlačovaná, si žádala své. (66)
Už jsme zmínili zásadní povolání ženy plynoucí z přirozenosti, a sice být partnerkou muže a matkou. Její přirozená výbava ji uschopňuje být opatrovnicí a vychovatelkou vlastních dětí a dalších lidí, které potkává. Účast na životě muže do jisté míry podmiňuje podřízenost v poslušnosti. (67) Ale muž a žena jsou stejným dílem povoláni spravovat zemi, neboli poznávat záležitosti této země, radovat se z nich a tvůrčím způsobem je přetvářet. Muži jsou tyto kulturní vymoženosti uloženy jakožto prvořadý úkol, a žena mu stojí po boku jako partnerka. Muž a žena jsou povoláni plodit a vychovávat potomstvo. Žena je tělesně i duchovně více spojena s dítětem a to je její prvotní úkol, muž je jí v tom po boku jako pomoc a ochrana. Muži a ženě je společně uloženo být Božím obrazem. V konečnosti udělené míry bytí se skrývá skutečnost, že to musí dělat zvláštním způsobem. Jeden rozdíl už byl naznačen: žena odráží Boží dokonalost spíše harmonickým rozvojem svých mohutností, muž silnějším rozvíjením jednotlivých predispozic, a tedy každý svým způsobem. (68)
Podle líčení stvoření byla žena postavena po bok muži, aby nebyl sám, ale aby měl pomoc sobě rovnou. Proto je světice přesvědčena, že žena plní svou roli ženy, když přijímá za vlastní mužovy záležitosti. „Jeho záležitosti“, to jsou obvykle věci týkající se jeho práce. Podíl ženy na mužově práci může mít nejrůznější podobu. Jejím prvním úkolem bude uspořádat domácí život tak, aby nebránil jeho zaměstnání. Pokud muž koná tuto práci doma, úlohou ženy bude odstraňovat všechno, co by mu v ní mohlo překážet. Když ji muž koná mimo dům, bude se snažit umožnit mu zasloužený odpočinek. Bezprostřední vklad a pomoc muži při práci je možný u lidí s podobným odborným vzděláním nebo přinejmenším s podobnými zájmy. Bývalo to časté v životě venkovských rodin, ale také v kupeckých domácnostech, v domech lékařů a především na protestantských farách. (69)
Je-li úkolem muže existenční zápas a zajišťování prostředků na živobytí, v tom případě spočívá pomoc ženy v moudrém hospodaření prostředky, a už v době Edity Steinové stále častěji i ve výdělečné činnosti. Ale tady vzniká nebezpečí nakupení prací mimo dům, které jí znemožňuje být srdcem a duší rodiny, což by podle Editina názoru mělo vždycky zůstat jejím zásadním povoláním. Žena je mužovou řádnou pomocí dále tím, že ho doplňuje a že čelí nebezpečím, která ho ohrožují ze strany jeho specificky mužské přirozenosti. Její úlohou je pečovat podle svých sil o to, aby muž beze zbytku nepropadl svému zaměstnání, aby nedal vytratit se svému lidství a aby nezanedbával povinnosti otce rodiny. Žena se toho zhostí tím lépe, čím více dozraje její osobnost v rozvinutí vlastních darů a mohutností. (70)
K přirozené péči ženy o zdravý rozvoj svého okolí patří dle Editina názoru i to, že se stará o krásu a řád v celém domě, především pak o atmosféru, kterou všichni potřebují ke zdárnému rozvoji. Světice je toho názoru, že z tajemné předpovědi zápasu ženy s hadem a z jejího naplnění ve vítězství Královny všech žen vyrůstá pravidlo, že ženské přirozenosti přísluší určitá vnímavost k obyčejnému dobru a odpor ke všemu, co je nízké a sprosté. Znamená to také obranu před nebezpečím pokušení a oddávání se pudovému životu. Má to těsnou spojitost s vnímavostí vůči Božím věcem a s osobním přilnutím k Pánu v touze a ochotě dát se zcela naplnit a vést jeho láskou. Proto ženě připadá v rodině ze zásady úkol mravní a náboženské výchovy. (71)
Edita věnovala mimořádně hodně prostoru mateřskému povolání ženy. Úkol matky ve vztahu k dětem je spojen s povoláním ženy, pouze s tím rozdílem, že žena nejprve pečuje o dítě, pomáhá mu v rozvoji a vede je, a teprve postupně, jak dítě odrůstá, přechází na pozici přítelkyně. Vyžaduje to na jedné straně ještě jemnější dar vcítění se do stavu druhého člověka díky vytušení vloh a mohutností, které si matka zatím plně neuvědomuje, a vycítění něčeho, co se teprve stane, na druhé straně jí to ovšem umožňuje více působit na duši dítěte, která je zatím poddajná vůči výchově a nebrání se cizím vlivům. To všechno ale také zvětšuje ženinu odpovědnost. (72)
Světice psala též o postavení ženy v církvi. Edita rozlišuje dogmatická prohlášení, kanonické právo, mínění nositelů církevních úřadů a vlastní Ježíšův postoj k ženám. (73) Jde-li o církevní právo, dle jejího názoru nelze hovořit o rovnosti muže a ženy, protože žena je vyloučena ze všech úřadů spojených se svěcením. Stav církve Editiny doby byl pro ni přímo pohoršující ve srovnání s prvotní církví, ve které ženy měly úřední funkce a byly svěceny na jáhenky. Skutečnost takového vývoje svědčí podle jejího názoru o tom, že existuje i zpětný vývoj. Život církve, jak jej světice zažívala, poukazoval na to, že se dal spíše očekávat tento opačný vývoj. V ženách totiž rostlo vědomí povolání k plnění úkolů v církvi, v charitativní oblasti, v pastorační službě a v katechetickém působení. Právní pojmy ale obvykle v církvi pokulhávaly za životními formami, které byly později prakticky akceptovány. Bylo těžké předvídat, jak daleko může tento vývoj zajít. Světice sama nevěřila v připuštění žen ke kněžství.
Podle Edity mají katolické ženy solidní podporu v církvi, která potřebuje jejich síly. Znamená to, že Pán je potřebuje, aby působily jako živé údy církve, tajemného Kristova těla. On sám nečinil žádné rozdíly mezi ženami a muži, s tou výjimkou, že kněžství předal apoštolům, a ne ženám, které mu sloužily. Právě proto Edita považovala vyloučení žen z kněžství za něco časem nepodmíněného, nýbrž stálého (Eben darum halte ich den Ausschluss der Frauen vom Priestertum nicht für etwas Zeitbedingtes). Ježíš však ve své lásce nedělal a nedělá rozdíly. Jeho milosti jsou k dispozici všem křesťanům bez rozdílu a jeho mimořádné dary, mystické milosti, byly mimořádně marnotratným způsobem udíleny právě ženám. Ba co víc, v Editině době se zdálo, že Bůh povolával ženy v ještě větší míře ke zvláštním úkolům v církvi. (74) Je zapotřebí přiznat, že Edita patřila k prvním lidem vůbec, kteří dokázali hovořit o kněžství žen tak věcně a bez emocí. (75)
Světice připomínala, že ženy jsou povolávány k řeholnímu životu naprosto stejně jako muži. Když Edita pozorovala různé podoby jejich práce, nalézala jediný rozdíl v tom, že jediná kněžská činnost byla vyhrazena mužům. (76) Světice načrtla teologický obsah tohoto vznešeného povolání. To je nadpřirozené a vyžaduje, aby se člověk povznesl nad to, co je pozemské a přirozené. Ačkoli se zdá, že by tu rozdíly v pohlaví neměly hrát žádnou roli, přesto gratia perfecit, non detruit naturam. Lze tedy očekávat, že ženská přirozenost nebude v řeholním povolání zrušena, nýbrž zvláštním způsobem přijata a učiněna plodnou. (77) Světice popisuje řeholní povolání jako naprosté odevzdání se celého člověka do služby Bohu, které vyžaduje zřeknutí se majetku, všech vitálních mezilidských vztahů a vlastní vůle. Může se naplňovat tím, že se člověk tiše ponoří do Boží pravdy, slavnostně chválí Boha, šíří víru, koná skutky milosrdenství, přimlouvá se a koná zástupné dostiučinění. Všechny tyto prvky se objevují stejně v mužských jako i ženských řeholích, ale jejich vztah se vzhledem ke zvláštnímu charakteru pohlaví různí. Kontemplace a chórová modlitba jakožto skutečná andělská služba bude konána bez rozdílu pohlaví. Šíření víry a kněžský učitelský úkol je převážně mužskou doménou, i když v učitelských ženských řádech se toho v této oblasti již také hodně děje. Díla blíženské lásky a nabídnutí se v oběť v zástupném dostiučinění odpovídají převážně ženské přirozenosti. Tradičním mužským řeholím odpovídají převážně vnější činnosti, naopak ženským je vlastní tichý apoštolát oběti a modlitby a práce s mládeží. (78)
Edita Steinová přemýšlela také o zákonitostech povolání ženy k profesní kariéře a byla přesvědčena, že manželství a výdělečná činnost mohou být prožívány harmonicky a s užitkem pro rodinu a potomstvo pouze s pod podmínkou zachování vysoké míry mravnosti a spolupráce obou pohlaví. Tuto harmonii může ohrozit vzájemné vzdálení se obou pohlaví. Proto jí šlo o spolupráci muže a ženy. (79) Světice pokládala za samozřejmé, že ženy jsou s to plnit i jiná povolání nežli povolání manželky a matky. V případě potřeby může normální zdravá žena konat jakékoli povolání. Edita zdůrazňuje, že neexistuje povolání, které by nemohlo být zastáváno ženou (Es gibt keinen Beruf, der nicht von einer Frau ausgeübt werden könnte). Když je zapotřebí nahradit živitele dětem bez otce, postarat se o sirotky nebo o staré rodiče, žena může dosáhnout překvapivých výsledků. Také individuální talent může vést k aktivitě na různých polích působnosti. Žádná žena není jen ženou (Keine Frau ist ja nur Frau), každá má individuální vlastnosti a vlohy a díky nim i schopnost vykonávat různé umělecké, vědecké nebo technické profese.
Především individuální predispozice může poukázat na libovolnou oblast, dokonce i takovou, která je ženské přirozenosti vzdálená. V těchto případech se nehovoří o ženských povoláních. O těch mluvíme tehdy, když se jejich úkoly vážou s přirozeností ženy, jak je tomu v případě práce lékařky, ošetřovatelky, učitelky, vychovatelky, domácí hospodyně nebo sociální pracovnice. V těchto povoláních jde o péči, výchovu, starostlivost a cituplné pochopení. Ve vědecké práci budou ženě spíše vyhovovat oblasti zabývající se tím, co je konkrétní, životné a osobní – tedy humanitní vědy a práce s charakterem pomoci a služby, překladatelská a vydavatelská činnost, případně řídicí úloha vyznačující se pochopením pro podřízené. Je k tomu zapotřebí téhož duševního postoje, který má manželka a matka, pouze rozšířeného na větší okruh střídajících se osob, a díky tomu oproštěného od krevních pout a více pozvednutého k duševní stránce. (80)

Pokračovat
Zpět na úvod