Temnota nevíry
Díky matce, hluboce věřící židovce, byla Edita Steinová vychována v Mojžíšově víře. Jako dítě s radostí prožívala židovské svátky – Paschu, Nový rok a Den smíření. Doma se účastnila bohatých obřadů. Byla hrdá na to, že od dosažení plnoletosti nikdy neporušila půst na Den smíření: „Od svých třinácti let jsem nikdy neporušila půst, a ani nikdo z našich se nikdy nedispenzoval, a to ani tehdy, když už jsme nesdíleli víru naší matky a když už jsme mimo dům nezachovávali rituální předpisy.“ (3) Víra v ní nezapustila hlubší kořeny. Obřadnost, která byla atraktivní pro malé dítě, během času ztrácela svůj význam. Editini starší bratři hleděli na sváteční obřady s pohrdáním: „Obecně sváteční rituály ztratily svou hodnotu proto, že jen má matka a mladší děti je vykonávaly zbožně. Bratři, kteří měli namísto zemřelého otce přednášet modlitby, to nedělali doopravdy. Když nejstarší bratr nebyl doma a roli hlavy rodiny měl převzít ten mladší, bylo jasně vidět, jak si z toho všeho tropí posměšky.“ (4) Ve své autobiografii vzpomíná, že víru ztratila v době, kdy se začala vymaňovat z matčiny kontroly: „Když mi bylo třináct, ztratila jsem svou dětskou víru a v té době jsem jako ‚samostatný člověk‘ začala unikat řízení matky a sourozenců.“ (5) Na víru mladé Edity měli negativní vliv také její sestra Elsa se svým mužem Maxem, kteří byli přesvědčení ateisté.
Dobu studia filosofie a filologie na Vratislavské univerzitě strávila Edita Steinová v intenzivním hledání pravdy. Její otevřená a bystrá mysl hledala základ pro nalezení životní orientace. A tak studovala filosofii a učila se lásce k pravdě. Vedle německého jazyka a literatury si vybrala také starověké jazyky: řečtinu a latinu. Z dětství znala biblické starozákonní texty, které se četly v synagóze a doma. Při studiu staroněmčiny a potom při učení se řecké gramatice se také poprvé setkala s evangeliem. Četba tohoto textu na ni ale neudělala zvláštní dojem: „Tationův Ewangelienharmonien a později i Ulfilasův překlad Bible – to bylo moje první setkání s evangeliem (nepočítám-li úryvky, které jsem znala ze školních bohoslužeb). V našich učebnicích o gotice jsme měli pod gotickým textem originální řecký text. Ale nijak mě to nábožensky neovlivnilo.“ (6)
V té době se kromě náboženských problémů, které se však odsunuly na druhé místo, objevil i zájem o otázky národnostní. Edita Steinová, která byla vychovaná v domě, kde se udržovaly židovské tradice, si na univerzitě během studia historie zároveň prohlubovala svou identitu a sounáležitost s německým národem. V procesu upevňování si národního vědomí sehrála velkou roli její studentská přítelkyně Kaethe Scholzová, která pocházela z protestantské rodiny. Tak, jak se Edita seznamovala s novodobými dějinami Pruska, si stále více uvědomovala své němectví. „Láska k dějinám u mě nebyla jen romantickým ponorem do minulosti: těsně souvisela s vášnivou touhou podílet se na politických událostech současnosti, jako na tvoření nových dějin. Vycházelo to z mimořádně silného pocitu společenské solidarity s lidstvem a dokonce i s menšinovými komunitami. Jakkoli mě vždycky odpuzoval darwinistický nacionalismus, přesto jsem byla silně přesvědčena o smyslu přirozené i dějinné nutnosti jednotlivých států a různě začleněného lidstva a národů.“ (7) Editin zájem o národní identitu a společenské záležitosti ji orientoval na člověka.
Během svého vratislavského studia se Edita Steinová setkala s psychologií, kterou přednášel prof. Stern, a s okruhem studentů kolem něho, kteří se zajímali o pedagogické metody. V tomto studentském kruhu se seznámila s dílem Edmunda Husserla Logická bádání (Logische Untersuchungen), jehož autor byl tvůrcem fenomenologické metody a profesorem filosofie v Götingenu.
Studium ve Vratislavi (1911-1913) a posléze v Göttingenu (1913-1915) odvedlo Editu od rodiny. Sice se ještě účastnila rodinných oslav svých sourozenců a příbuzných, ale její zájmy se vzdalovaly od každodenních problémů nejbližších. Zcela ji pohltilo vědecké bádání v oblasti filosofie a psychologie. Zvláštním polem jejího výzkumu byla oblast poznávání skrze vcítění se, což přineslo plody v podobě její doktorské práce, kterou nazvala K problému vcítění se (Zum Problem der Einfühlung). Hledání pravdy o světě a o sobě samé ji přivedlo k otázce Boha.
Během studia v Göttingenu se střetla s vírou svých přátel a profesorů. Naučila se hledět s obdivem na náboženské přesvědčení těch druhých. „V Göttingenu jsem se naučila úctě k problémům víry a vážit si věřících lidí. Někdy jsem dokonce chodila s přáteli do protestantského kostela (směšování politiky a náboženství v tamních kázáních mě samozřejmě nemohlo přivést k poznání skutečné víry a spíše mě odpuzovalo), ale cestu k Bohu jsem zatím nenalezla.“ (8) Po obhajobě diplomové práce ji matka upozornila na to, že by měla být Bohu vděčná za své vědecké výsledky. Edita Steinová po létech prohlásila, že tehdy nebyla s to uvědomit si Jeho přítomnost ve svém životě.
Při hledání a nalézání měl na Editu velký vliv okruh studentů a filosofů shromážděných okolo Edmunda Husserla, který byl nejprve profesorem v Göttingenu a později i ve Freiburgu, kde Edita v letech 1916-1918 pokračovala ve studiu. Mezi nimi byli konvertité Dietrich von Hildebrand a Siegfried Hamburger. Někteří její známí ji dokonce tehdy začali podezřívat, že i ona přešla na katolictví. Během cesty do Freiburgu roku 1916 se jí její přítel Hans Lipps poněkud ironicky zeptal na víru: „Když jsme mluvili o známých z našeho kruhu, Hans se najednou zeptal: ‚A vy také patříte do toho mnichovského klubu, který chodí denně na mši?‘ Nad tou navýsost vtipně formulovanou otázkou jsem se musela pousmát, i když se mě neuctivý způsob vyjadřování o náboženských věcech citelně dotkl.“ (9) Tato otázka ji přiměla uvědomit si, že sympatizuje s lidmi, kteří objevili víru a důsledně se za ní vydali.
Ve Freiburgu, kde roku 1917 obhájila doktorskou práci, prožila první hluboké přiblížení se ke katolicismu. Byla to letmá zkušenost při návštěvě katedrály: „Avšak větší dojem nežli Römerberg a Hirschgraben na mě udělaly docela jiné věci. Vešly jsme na pár minut do katedrály, a když jsme tam zůstaly ve zbožném mlčení, přišla nějaká paní s košíkem v ruce a zaklekla do lavice ke krátké modlitbě. Bylo to pro mě něco dočista nového. Do synagogy i protestantských sborů, kam jsem chodila, se přicházelo vždycky jen na bohoslužbu. Tady se ale někdo vytrhl z víru běžných činností, aby vkročil do prázdného kostela jakoby k důvěrnému rozhovoru. Nikdy na to nezapomenu.“ (10) Edita ve víře postupně objevovala osobní a velice intimní vztah člověka k Bohu, který se odehrává v naprostém tichu a o samotě.
Bližší setkání Edity Steinové s Kristem se odehrálo po smrti jejího göttingenského profesora a přítele Adolfa Reinacha, který zahynul roku 1917 jako voják v první světové válce. Na jeho pohřbu ji ohromil pokoj jeho vdovy, která přijala manželovu smrt s hlubokou vírou: „Na Reinachově pohřbu jsem se poprvé setkala s křížem a s Boží mocí, kterou Pán uděluje těm, kteří kříž nesou. Poprvé v životě jsem spatřila církev v jejím vítězství nad ostnem smrti. V tom okamžiku se zlomila moje nevíra a Kristus se mi zjevil v tajemství kříže.“ (11)
Ve svém hledání Boha se Edita modlila „touhou po pravdě“ a nalézala v Bohu odpočinek tím, že se zcela odevzdala Jeho vůli. Rozhodujícím okamžikem byla četba knihy sv. Terezie od Ježíše, kdy pochopila, že je ochotna Ježíše následovat: „Sáhla jsem po nějaké knížce jen tak poslepu. Měla nadpis Život svaté Terezie z Avily sepsaný jí samou. Začala jsem číst. Okouzlila mě! Četla jsem jedním dechem až do konce. Když jsem knihu zavřela, řekla jsem si: tohle je pravda.“ (12) Edita se s vědeckou vášní pustila do poznávání Ježíše. Důkladně prostudovala katechismus a misál. Svými znalostmi zaskočila P. Eugena Breitlinga, faráře v Bergzabernu, který ji zkoušel před křtem. Svátost křtu, kterou přijala 1. ledna 1922, zahájila nový úsek v jejím objevování Boha.