2. Eklesiologie Edity Steinové
Četné výroky naší světice na téma církve, jak je nalézáme v jejích spisech, sice vycházejí z dobové dogmatiky, nevytvářejí však jakýsi uzavřený eklesiologický systém. (9) Můžeme si ovšem snadno všimnout, že církev je v její teologické reflexi viděna především jako tajemné Kristovo tělo. Toto označení církve, zevšeobecněné Piem XII. v encyklice Mystici Corporis Christi vydané roku 1943, tedy již po smrti naší světice, se v jejích spisech objevuje poměrně často. V jednom z děl (Vánoční tajemství) píše: „Bůh ale přišel proto, aby spolu s námi vytvářel jediné tajemné tělo: on naše hlava – my jeho údy.“ (10) Pro sestru Terezii Benediktu od Kříže je tedy Kristus a jeho církev jedno a to samé, proto světice píše a hovoří o Kristu a jeho církvi se stejnou láskou. Ba co víc, vzájemné spojení Krista s církví popisuje s odvoláním se na biblický obraz lásky Ženicha ke své nevěstě.
V aktualizaci tohoto vztahu mají sehrát důležitou roli zasvěcené osoby, a to mocí evangelijních rad, jak o tom píše v pojednání s názvem Hod Beránkův. Toto drobné dílo lze považovat za nejvýstižnější a takřka mystický výklad její eklesiologie. Co se týká pojednávané otázky, naše světice tam prohlašuje, že „tak jako Kristus přišel z nebe na zem, podobně má v nebi svůj počátek i jeho snoubenka církev. Zrozena z Boží milosti, sestoupila spolu s Božím Synem a je s ním nerozlučně spojena. Je budována z živých kamenů, založena na úhelném kameni, od okamžiku, kdy Slovo přijalo lidskou přirozenost v lůně panenské Matky a duše Božího Dítěte se spojila s duší jeho panenské Matky tou nejintimnější jednotou zvanou zasnoubení“. (11)
V teologickém myšlení sv. Edity Steinové je církev – Kristovo tajemné tělo a zároveň jeho snoubenka – jakoby ztělesněným prodloužením Spasitelova pozemského života. Aktualizuje se to hlavně prostřednictvím liturgie, a především svátostí, na prvním místě eucharistií. Světice v této souvislosti píše: „Spolu se Spasitelem se tak ubíráme cestou, kterou On sám prošel na této zemi a po níž i nadále kráčí ve svém tajemném těle; pohledem víry pronikáme hlubiny tajemství jeho života v lůně božství.“ (12) Tato její liturgická vnímavost, jakkoli možná vyrostla na základě biblicko-liturgického hnutí, které bylo v tehdejším Německu velice živé, se nám jasně vybavuje v souvislosti s prohlášením II. vatikánského koncilu, že liturgie je pramenem a vrcholem veškerého působení církve (srov. SC 10. 14).
V již dříve citovaných slovech naší světice byla vyjádřena i skrytá, avšak velmi významná úloha Panny Marie, která jakožto Matka vtěleného Slova je i Matkou církve a zároveň jejím vzorem v řádu rození k duchovnímu životu. Vedle titulu „Matka církve“, který byl před II. vatikánským koncilem neslýchaný, Edita nazývá Marii i „Srdcem církve“, a to vzhledem k jejímu centrálnímu a zásadnímu postavení ve společenství věřících, kterého se jí dostalo díky naplnění milostí. Pro potvrzení tohoto prohlášení stojí za pozornost myšlenka, kterou zpracovala v díle věnovaném úloze ženy v řádu přirozenosti a milosti: „Také Maria musí mít na základě svého jedinečného vztahu s Kristem reálný – to znamená tajemný – vztah s dalšími členy církve, který převyšuje jejich vzájemná pouta co do stupně, druhu a významu (…). Marii nazýváme naší Matkou, což není pouhý obraz. Ona jí je v tom nejreálnějším a nejpodstatnějším významu, převyšujícím pozemské mateřství. Zrodila nás totiž v řádu milosti a darovala tomuto Božímu mateřství své bytí, tělo a duši.“ (13)
Mateřství církve, které je odrazem Mariiny mateřské péče, se nejkrásněji aktualizuje přijetím utrpení nebo dokonce ochotou přijmout smrt, a také modlitbou – jak vyplývá ze spisů Edity Steinové. V tomto ohledu jsou charakteristická její slova: „Kristovo utrpení a smrt se opakují v jeho tajemném těle a údech. Každý člověk musí trpět a umírat, ale je-li živým údem Kristova tajemného těla, jeho utrpení a smrt nabývá výkupné moci díky Božství toho, který je jeho hlavou.“ (14) Z uvedených slov vyplývá, že tím, co nejtěsněji spojuje údy tajemného těla s jeho hlavou i mezi sebou navzájem, je právě zkušenost utrpení a dokonce smrti, která díky Kristovu utrpení nabývá spásného významu.
Nedlouho po napsání těchto slov se sama přesvědčila o opodstatněnosti svých tvrzení. Analýza jejích spisů, především korespondence z posledních let, když už v Německu sílily protižidovské a nacionalistické tendence, nám dovoluje prohlásit, že Edita Steinová viděla v plánované genocidě a pronásledování církve nové ukřižování Kristovy lidské přirozenosti. (15) Plný význam tohoto mysteria iniquitatis a zároveň i mysteria doloris se odhaluje v eschatologické perspektivě, jak to vyjádřila v již zmíněném dílku Hod Beránkův. V návaznosti na evangelijní scénu ukřižování píše, že teprve až tam, pod křížem (…) „se církev stala viditelnou; nadešla její hodina, ale zatím ještě ne její naplnění. Církev žije, je zaslíbena Beránkovi, ale hodina jejího slavného hodu nastane teprve v okamžiku konečného vítězství nad drakem, až poslední vykoupení skončí svůj pozemský zápas“. (16)
V tomto spásonosném kairosu církve jednoznačně vymezila vlastní roli a především apoštolské poslání karmelitek. To spočívá v přijetí přímluvné modlitby, kterou chápe, jak už bylo výše uvedeno, jako druhý rozměr vnitřní jednoty Kristova tajemného těla, protože „modlitba církve je modlitbou Krista žijícího v ní a sahá svými kořeny až k jeho modlitbě v době, kdy žil na zemi“. (17) Proto je nezbytné poznat Ježíšův život a jeho spásonosné poslání, protože „modlitební život Krista samého nám poskytl klíč k pochopení modlitby církve“. (18) Svatá mučednice okamžitě vysvětluje, že podstatu modlitby církve tvoří „uctění a oslava Trojjediného Boha skrze Krista, s Ním a v Něm“. (19)
Zvláštní pozornost si zasluhuje Editino přesvědčení, že když modlitba jednotlivých údů církve i celého nadpřirozeného společenství věřících čerpá svou moc z modlitby Kristovy, pak neexistuje žádný jiný účinnější prostředek obrody církve a obnovy světa, nežli právě modlitba. Na tomto místě se odvolává například na svou milovanou duchovní vůdkyni a píše: „Když chtěla reformátorka Karmelu svatá Terezie pomoci církvi v době velikého úpadku víry, byla přesvědčena, že nejúčinnější prostředek spočívá v obnově autentického vnitřního života.“ (20)
Sestra Terezie Benedikta od Kříže by nebyla dcerou Karmelu, kdyby ohraničovala horizont mluvení o vnitřním životě pouze na jeho základní asketickou praxi, a tím spíše na ritualismus. Skutečný vnitřní život je prožíván teprve v okamžiku, kdy dosahuje vrcholů tajemného sjednocení s Kristem v církvi prostřednictvím kontemplativní modlitby. V životě církve si všímá „tajemné řeky plynoucí stovky let“. Není to – jak píše – nějaká zatoulaná odnož modlitby, ale je to sama podstata pravého duchovního života v církvi. „Bezmezné, milující odevzdání se Bohu a naopak odevzdání se Boha, ono plné a trvalé sjednocení je tím nejvyšším, k čemu můžeme dojít, je to povznesení srdce a nejvyšší stupeň modlitby. Duše, které jej dosáhly, jsou skutečným srdcem církve a žije v nich Kristova velekněžská láska.“ (21)
Když se tedy pokusíme shrnout a rekonstruovat eklesiologické názory svaté Edity Steinové, dalo by se říci, že společenství církve podle ní znamená určitý duchovní prostor, ve kterém jsou možné všechny způsoby žití víry, ale především pak modlitba dosahující vrcholů mystické zkušenosti. (22)