Bůh vede každého člověka jinou cestou

Rozhovor se svatou Terezií Benediktou od Kříže (1)

Jako místo našeho rozhovoru jsem zvolil někdejší klášter bosých karmelitek v Osvětimi, sousedící se zdmi rozlehlého vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. V místě, kde byli zabíjeni lidé a kde jste v plynové komoře skončila svůj život i Vy a kde bylo spáleno Vaše tělo, bych rád hovořil o tématech spojených právě se životem – s tím výjimečným Božím darem. Co je podle Vás život, sestro?

Život je úžasný a současně složitý příběh, který tvoří jednak tajemství Božího plánu s lidstvem, jednak tajemství lidské volby – která je v souladu nebo v rozporu s tímto plánem. Každý člověk vkládá do tohoto příběhu svůj vlastní jedinečný příspěvek.

Proč vlastně žijeme?

Bůh stvořil lidi pro sebe. Touží je se sebou pevně spojit a darovat jim nepřebernou plnost a nepředstavitelné štěstí své vlastní Božské existence již za jejich pozemského života. To je cíl, ke kterému Bůh vede každého člověka, a ten se musí ze všech sil snažit jej dosáhnout.

Zastavme se na chvíli u toho vlastního jedinečného příspěvku každého člověka, jak jste se o tom před chvílí zmínila. Co to je?

Duchovní, fyzická a psychická konstrukce konkrétního člověka je jedinečná a vyžaduje od něj, aby sám hledal. Nepodaří se mu kopírovat životy jiných, i když se bezpochyby může mnohému naučit, pozoruje-li lidi velkého duchovního rozměru. Bůh stvořil člověka jako někoho neopakovatelného, někoho, komu daruje jedinečnou životní cestu, kterou člověk musí objevovat a jít po ní spolu s Ním. Tohoto úkolu jej nikdo nemůže zprostit a nikdo jej nemůže zastoupit při hledání řešení. A toto je právě ten jedinečný přínos člověka.

Co určuje jeho hodnotu?

To záleží na tom, co si člověk postaví na první místo. Vzpomínám si, že od mého útlého dětství mne příbuzní hodnotili podle dvou mých vlastností: Domnívali se, a to právem, že jsem ambiciózní, a také mi dali přezdívku „chytrá Edita“. Obojí mne opravdu bolelo, zejména to druhé, protože to znělo, jako bych proto byla domýšlivá – a prostě byla jen chytrá. Od malička jsem věděla, že je mnohem lepší být dobrá než chytrá a s ohledem na toto pořadí jsem se snažila uspořádat svůj život.

Krátce řečeno, nadřazovat dobro inteligenci….

Ano… Přijímáme-li životní rozhodnutí, je třeba to činit na základě dobra. Je to cennější než všechno, co můžete v životě nashromáždit. Schopnosti, které člověk dostal, jsou k tomu, abych sloužil druhým. Používá-li je ale k hledání privilegií, k tomu, aby ukázal svou nadřazenost a převahu nad druhými, kteří nebyli tak obdarováni jako on, zpronevěřuje se pravdě. Inteligence i znalosti by měly být ve službách dobra, nelze jich používat jako nástrojů k ponižování druhých a vyvyšování sebe samotného.

Co byste řekla tomu, kdo si stěžuje na každodenní život, ve kterém musí žít?

Znám jednu krátkou větu: Ber život takový, jaký ti byl dán.

Krátké věty obsahují často velkou moudrost…

Brát život takový, jaký je, neznamená nesnažit se, aby byl lepší a poctivější. Znamená to ale, že moudře přijmeme okolní realitu. Často člověk ztrácí spoustu času sněním o tom, jak by chtěl žít, zatímco minuty a hodiny plynou nenávratně a bez užitku. Dobro, které skutečně „funguje“, to jest, pomáhá druhým a obohacuje toho, kdo je koná, je možné činit pouze v reálném světě, a ne ve světě snů. Sny jsou dobré pro inspiraci, ale duch roste pouze skrz to, co přináší den. A ten konkrétní den je třeba odevzdat Bohu.

Někdo by mohl ale odmítnout darovat svoji každodennost Bohu…

Každý má právo o sobě rozhodovat. Zde se dotýkáme tajemství osobní svobody člověka, kterou Bůh respektuje. Jeho vláda nad stvořením je založena výhradně na dobrovolném daru jejich lásky. Bůh zná myšlenky srdce, proniká hlubiny i propasti duše. Nechce nicméně člověka vlastnit proti jeho vůli. Činí však všechno pro to, aby jako dar lásky člověk podřídil svoji vůli Jeho vůli, aby Bůh pak člověka mohl dovést k požehnanému sjednocení.

Obvykle se předpokládá, že tento dobrovolný dar odevzdání sama sebe je úkolem Bohu zasvěcených osob…

Patřit Bohu, z lásky mu sebe sama dobrovolně darovat a jemu sloužit – to není povolání jenom hrstky vybraných, ale každého křesťana, ať už jde o osobu zasvěcenou Bohu nebo nikoliv, muže nebo ženu, protože každý křesťan je povolán k následování Krista.

Člověk se bojí dát Bohu bez výhrad vše, protože má pocit, že ho to bude hodně stát…

Není nic, co by Bůh člověku vzal, aby mu to mnohkrát nevynahradil v nebi. Obtížné zkoušky každodenního života nejsou příliš těžké a radosti příliš malé. Ten, kdo přilnul ke Kristu, vydrží a přežije nejrůznější druhy nocí, během nichž se lidskému srdci zdá, že se Bůh vzdálil a opustil je. Proto je třeba za všech okolností, i v těch nejtěžších okamžicích říkat: „Buď vůle Tvá!“

A je-li už život odevzdán…

Potom Bůh začíná vést každého jeho vlastní cestou. Toto je třeba mít vždy na paměti – jeho vlastní cestou! To znamená, že někteří jdou k cíli rychleji a snadněji, někteří obtížněji a pomaleji. Proč? To je Boží tajemství… Všechno, co může člověk pro Boha učinit, je maličkost ve srovnání s tím, co od Něho dostává. Ale to málo musí udělat sám. Především je třeba se vytrvale modlit za poznání té správné cesty; a když ji člověk rozpozná, jít bez odporu za vnuknutím milosti. Kdo to trpělivě dělá, nemůže říci, že jeho snaha je marná. Nemůžete určovat Bohu termíny.

Neurčovat Bohu termíny – co to znamená?

To znamená dovolit mu, aby hovořil prostřednictvím událostí, jejichž je autorem. Bůh nevysvětluje všechno, co činí, protože jeho konání se nedá beze zbytku přeložit do jazyka srozumitelného pro lidské myšlení. Bůh všemu určuje vhodné místo a čas, které nemusí nutně odpovídat lidskému očekávání. Zatímco člověk by v mnoha případech raději spěchal, protože podle něj Bůh koná příliš pomalu nebo ne tehdy, když by člověk chtěl. Přijmout Boží plán vyžaduje nemalou pokoru, protože Ježíšova slova „Není vaší věcí znát čas a okamžik, který Otec ve své moci ustanovil“, jsou vždy aktuální.

Jaký úkol má tedy člověk?

Jeho hlavním úkolem je přejít od cesty, kdy jsem sám se sebou spokojen jako „dobrý katolík“, který „plní svoje povinnosti“, ale který ve skutečnosti dělá to, co se líbí jemu, k životu v blízkosti Boha v prostotě dítěte a pokoře celníka. Je to velmi dlouhá cesta. Ale kdo už se opravdu touto cestou vydal, už se nevrátí zpět.

Aby se člověk vydal touto cestou, musí mít lidské srdce velkou důvěru…

Jistě. Tato cesta vyžaduje velkou důvěru, a to zejména, je-li člověk konfrontován s vlastní slabostí. Důvěra ponechává Bohu svobodu při výběru nástrojů, s pomocí kterých utváří každodenní život člověka. A to nejen takových nástrojů, jako jsou lidé, situace a osobní trápení člověka, ale také otázky délky trvání nejrůznějších událostí.

Nicméně, důvěra způsobuje hodně problémů…

Důvěra v Boha je opravdová jen v případě, když člověk souhlasí přijmout pokorně to, co pro něj Bůh vybral a co dopustil, protože jen On sám ví, co je pro člověka skutečně dobré. A někdy je lepší utrpení a nedostatek než pohodlná a zajištěná existence, nebo neúspěch a ponížení místo cti a vážnosti. Na to musí být člověk připraven a projevit důvěru a odevzdanost.

Jak udržet krok s Bohem, který působí v lidském životě tak tajemně?

Mnoho lidí ke mně přichází s žádostí o přímluvu a já přijímám srdečně každého, kdo se spoléhá na to, že u mne najde pomoc. Ve skutečnosti mohu vždy říci jen jednu krátkou a prostou pravdivou větu: Drž se Pána za ruku. Pokud se pustíš Jeho ruky, zůstaneš pozadu a zvítězí nad tebou obtížné okolnosti života. Kam tě Kristus na této zemi povede, nikdo neví a navíc není dobré se na to předčasně ptát. Je jisté, že pro ty, kteří milují Boha, se vše nakonec obrátí k dobrému. A kromě toho je třeba mít na paměti, že cesty Páně vedou dál než cesty tohoto světa.

Drž se Pána za ruku – hezké…

Držet se Pána za ruku, to je velmi konkrétní postoj: Člověk spojuje s Ježíšem celý svůj svět, neustále přemáhá pochybnosti svého vlastního srdce, že se Bůh o něj nestará, že na něj zapomněl, že mu nerozumí. Zjednodušeně řečeno, je třeba stát se dítětem a život spolu s veškerým hledáním a filozofováním vložit do Božích rukou.

Vložit všechno do rukou Božích – to ale určitě neznamená přestat užívat a rozvíjet vlohy a dary, které jsme od Něho obdrželi…

Samozřejmě!… V období těsně před svou konverzí a ještě dlouho potom jsem si myslela, že vést náboženský život znamená vzdát se všeho, co je pomíjivé a žít jen Bohem. Postupně jsem však pochopila, že se od nás na tomto světě žádá něco jiného, a dokonce ani v kontemplativním životě nelze přerušit kontakt se světem. To, že vědu je možné považovat za službu Bohu, jsem pochopila zcela jasně při čtení spisů sv. Tomáše, a teprve tehdy jsem se mohla rozhodnout znovu se seriózně věnovat vědecké práci. Čím hlouběji se někdo ponořuje do Boha, tím více musí vycházet ze sebe a vstupovat do světa, aby světu přinášel Boží život.

Váš životní příběh je velice bohatý: dítě vyrůstající v židovské rodině, nevěřící dospívající dívka, studentka hledající pravdu, praktikující katolička, a nakonec bosá karmelitka. Jak jste v tom všem rozpoznávala vůli Boží?

Nebylo to snadné. Musím se přiznat, že jsem si v mnoha situacích nebyla jistá. Potřebovala jsem světlo, které by rozjasnilo vnitřní temnotu, ale ne vždy jsem je dostala. To je velká zkouška, zejména v době, kdy člověk z celého srdce hledá pravdu. Objevily se samozřejmě i situace, kdy jsem to světlo dostala a spolu s ním i jistotu, jak se zachovat, ale nebylo to pokaždé.

Bůh někdy dopustí, že ten nedostatek vnitřního světla je dlouhodobý…

To je pravda… Každý, kdo patří ke Kristu, musí prožít celý Jeho život. Musí zrát ke vzoru, kterým je Kristus, musí s ním vstoupit na křížovou cestu, projít přes Getsemany a dojít na Golgotu. Všechna tato vnější utrpení nejsou ničím v porovnání s temnou nocí ducha, kdy zhasne Boží světlo a umlká Pánův hlas. Bůh je při těchto zkouškách člověku blíž než za příznivých okolností, ale je skrytý a tichý. Jsou to největší Boží tajemství, která lidské mysl nikdy nepronikne, aspoň něco je však možné pochopit.

Jaký je tedy smysl těchto nocí?

Všechno, co člověk v sobě poznává, také vlastní chyby a provinění, se dotýká pouze povrchu jeho duše, který je dostupný poznání člověka. Její hlubiny, kde se vše uskutečňuje, jsou ve značné míře skryty i pro něj samého. Jedině Bůj je zná a jen On je může očistit. Nikdo z lidí není schopen dosáhnout tajemných hlubin svého nitra, kde se skrývají kořeny všech jeho rozhodnutí a konání. Tam dosahuje pouze Boží moc, která v bolestných zkouškách noci ničí kořeny zla.

Kde má v takové chvíli člověk hledat pomoc?

V Ježíši Kristu… Druzí lidé mohou pomoci jen málo, protože žádné lidské srdce neprožilo takovou temnou noc, jako Syn Boží v Getsemanech a na Golgotě. Lidský rozum nemůže chápat tajemství opuštěnosti umírajícího Božího Syna. Ale Ježíš může vyvoleným duším dát zakusit něco z této vnitřní hořkosti. Ta je údělem Jeho nejvěrnějších, poslední zkouškou jejich lásky. A pokud ve strachu necouvnou a nechají se uvést do noci, stane se tato noc pro ně návodem na cestě.

Co jste Vy, sestro, dělala ve chvílích, kdy jste pociťovala nedostatek vnitřního světla?

Stejně jako mnoho jiných lidí jsem si v takovém okamžiku kladla otázku, zda je možné říkat „Buď vůle tvá“ i v situacích, kdy si nejsme jisti, co od nás Bůh chce. Existuje nějaký způsob, jak nesejít z Jeho cesty, když zhasne naše vnitřní světlo?

Asi nezůstalo jen u otázek…

Obvykle jsem vysvětlovala sama sobě, že Bůh přišel na zem proto, aby vykoupil lidi, aby se jejich vůle stala Jeho vůlí. A tak jsem si byla jistá, že zná lidskou povahu, lidskou slabost a křehkost… a proto nabízí pomoc všem, kteří jsou ochotní plnit Jeho vůli. A to jsem já opravdu chtěla. Někdy člověk tu pomoc nevidí, protože formy, ve kterých je poskytována, jsou pro něj nečekané. Ale pomoc vždy přichází, ať už zjevně či nikoliv.

A jak to vypadalo v praxi?

Přijímala jsem všechno, co den přinesl a pouze jsem prosila Boha, aby mi dal potřebné schopnosti. V každém případě to pro mne byla dobrá škola pokory, dělala jsem některé věci s velkou námahou, a přesto velmi nedokonale.

Určitě to nebylo jednoduché…

Člověk plní vůli Boží jako nedokonalá bytost. Není vševědoucí, není neomylný, může ve svém chápání chybovat, ale rovněž je může korigovat. Poznávání Boží vůle a její plnění neznamená, že člověk má pro určitý okamžik připravenu nějakou moudrost, která se náhle objeví, když bude třeba pochopit danou věc. Poznávání Boží vůle vyžaduje hledání – to je důsledek lidské nedokonalosti. Tato nedokonalost se projevuje pýchou proudící z lidského srdce, které by vždy chtělo vědět, jak se rozhodnout. Ale byl by pak Ježíš k něčemu potřeba? Zkušenost bezradnosti a bezmoci, které člověk v mnoha situacích pociťuje, jej učí pokoře a důvěře v Boží Prozřetelnost.

Zmínila jste se, že Ježíš zná naši nedokonalost….

Samozřejmě, a proto neočekává, že se v každé situaci, na zavolanou, v lidském srdci objeví vědění a jistota, co dělat. Proto dopouští námahu hledání. Člověk by ale chtěl mít vše připravené, naservírované, a proto se zlobí na sebe, na ostatní, na nastalou situaci, protože neví, co má dělat, jak nasměrovat svůj život.
Myslí si, že aby mohl plnit Boží vůli, potřebuje k tomu vědění a jistotu. A zatím nejvíc ze všeho potřebuje víru, kterou měl žalmista, když napsal: „Jako se smilovává otec nad syny, tak se slitovává Pán nad těmi, kdo se Mu oddali. On ví, z čeho jsme utvořeni, ví, že jsme jen prach.“ Bůh nezapomíná, že člověk je jen prach.

Jak tedy hledat?

Je třeba stále žít ve společenství s Bohem, poslouchat jeho slova, která zjevil a která nám předal a řídit se podle nich. A především se modlit, jak nás Spasitel naučil a jak nám stále vštěpuje: „Proste a dostanete.“ To je nejjistější příslib, že budeme vyslyšeni. Kdo každý den z celého srdce opakuje „Buď vůle Tvá“ – může si být jistý, že bude plnit Boží vůli, i kdyby subjektivně nepociťoval potřebnou jistotu.

Mohla byste to podrobněji vysvětlit?

Hledat znamená především žít ve společenství s Bohem a naslouchat, co říká. Žádné lidské srdce nemůže být samo pro sebe zdrojem vědění a moudrosti. Hledá-li samo v sobě odpověď na otázky týkající se Boží vůle, nenajde ji. Odpověď je v Kristu, ve vtěleném Kristu, ve vtělené moudrosti Otcově. To přece Boží moudrost říká: „Moje myšlenky nejsou myšlenky vaše, ani vaše cesty mými cestami. Protože oč nebesa převyšují zemi, o to převyšují mé cesty vaše cesty a mé myšlenky vaše myšlenky.“ To je důvod, proč je třeba žít v blízkosti Kristově, abychom jej mohli slyšet; žít skrze svátosti, modlitbu a četbu Písma.

A ostatní lidé? Jak dalece mohou pomoci?

Tam, kde chybí vlastní zkušenost, je třeba se přidržet svědectví věřících lidí, které nám Církev dává za vzor. A těch přece není málo. My všichni potřebujeme vzájemnou pomoc a jsme na sobě navzájem závislí.

Takže jsme odpovědní za sebe navzájem…

Každý je odpovědný v první řadě za svoji vlastní spásu. Je rovněž odpovědný za spásu druhých lidí a měl by prostřednictvím modlitby a snášením každodenních utrpení vyprošovat milost ostatním. Modlitba a oběti mají být jeho dobrovolným skutkem.

Někdy je těžké slyšet Kristův hlas, protože ho přehlušuje lidská aktivita…

Opravdu, to se často stává. Ráno, když se člověk probudí, hned ho začnou zahlcovat nejrůznější závazky a starosti, pokud jej o klid nepřipravily už během noci. Objevují se znepokojující myšlenky: jak se během celého dne vypořádat se všemi problémy, kdy udělat tohle a tamto, jakým způsobem vyřešit to či ono? Člověk chce hned vyskočit a dát se do práce. Ale právě v té chvíli je třeba přitáhnout otěže a říct si: Klid! Teď nic nesmí rušit můj klid, protože první hodina ráno patří Pánu. Pouze s jeho pomocí splním úkoly, které jsou mi uloženy.

Existuje také prosebná modlitba…

Prosebná modlitba má ohromnou cenu. Nejde ale o občasné prosby směrované na Boha, ale o životní styl, který se vyznačuje stálým spojením s Duchem Svatým. Řešení je třeba si vymodlit a v mnoha případech je hledat na cestě poslušnosti. Tuto radu jsem dala již mnohokrát různým lidem a na této cestě nalezli pokoj a správný směr.

Mnoho lidí upřímně prosí v modlitbě, ale přesto nenalézají světlo. Znamená to, že tedy nemají šanci najít a vyplnit Boží vůli?

Prosebná modlitba nekončí vždy vítězným pokřikem „Už vím!“ Člověka, který se modlí, často neopouští pocit bezradnosti a nejistoty. Ježíš však neklade jako podmínku splnění Jeho vůle pocity jistoty. Přeje si však, aby člověk pokorně hledal, to jest modlil se, ptal se druhých a nakonec se rozhodl i přesto, že subjektivně necítí jistotu.

Jak tomu rozumět?

Jednoduše je třeba udělat to, co po tiché rozmluvě s Ježíšem spatřujete jako nejbližší povinnost. Je-li v tom člověk poctivý, pak, přestože mu chybí jistota, plní vůli Boží. Pocit jistoty je dar, který Ježíš může, ale nemusí, člověku dát. K poznání Boží vůle je třeba mít pokoru, a ta se projevuje přijetím pravdy o vlastní nedostatečnosti a omylnosti. Teprve poté, co člověk zaujme opravdu pokorný postoj, je možné se setkat s Boží vůlí.

Sestro, mohla byste nám na konci rozhovoru dát nějakou dobrou radu?

V době plné vnitřní dezorientace, nedostatku zdravých zásad a přesvědčení, věčného spěchu, namáhavého uspokojování vnitřního pocitu nenaplněnosti, působí jako lék lidé, kteří se pevně přimknou k Marii, spoléhají se na základy věčnosti a nedají se zviklat ve svých názorech a konání měnícími se a módními teoriemi, míněním a chybami. Pevně se držte Marie.

Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor vedl Jerzy Zieliński OCD

Přeloženo s laskavým svolením
krakovské provincie karmelitánů

přeložila Alena Veverková

(1) Rozhovor vznikl na základě textů světice vybraných z následujících spisů: Edith Stein, Světlo ve tmě, Výběr duchovních spisů, svazek I a II, překlad I. J. Adamska OCD, Vydavatelství bosých karmelitánů, Krakow 1977; Edita Stein, Z vlastní hlubiny, Výběr duchovních spisů, Svazek I a II, překlad I. J. Adamska OCD, Vydavatelství bosých karmelitánů, Krakow 1978c.

Zpět