Vize Miriam během exercicií před jejími sliby
I.
„Viděla jsem zahradu ve tvaru srdce,“ vyprávěla první den, „ale ta zahrada byla suchá, vyprahlá. Uschlé stromy neměly žádné listy, tráva byla spálená. Nebyla tam ani voda, kterou by se člověk mohl svlažit, ani vzduch, který by mohl dýchat. Pak jsem si všimla Ježíše, byl velmi daleko, smutný, trpící, plačící, pokrytý prachem, prožívající velikou úzkost. Když jsem ho uviděla, jako by i mě přepadl smutek, utrpení, úzkost. Zažívala jsem zkrátka všechny pocity, které jsem viděla u Ježíše. Padla jsem tedy Ježíšovi k nohám a osušovala jsem jeho slzy slzami svými, alespoň tak se mi zdálo, že to bylo. Celým svým srdcem jsem chtěla smýt vše, co na něm ulpělo, i prach z jeho nohou. Nato Ježíš vešel do uschlé zahrady, ale nenalezl tam ani vzduch, ani vodu, ani stín, takže zesmutněl ještě víc, jeho zármutek a bolest vzrostly. Nezůstal tam dlouho, téměř ihned vyšel ven a vstoupil do jiné zahrady, která byla hned vedle, a našel v ní svěží zeleň, květiny, ovocné stromy obtížené zralými plody. Všechny stromy pokrývalo husté, zelené listoví, takže poskytovaly chladivý stín. Byla tam hojnost vzduchu i vody, dobře opečovávaná půda byla kyprá a vlhká. V této zahradě jako by Ježíš pookřál, omládl a znovu se mu vrátil úsměv. Řekl: Zde je mi dobře, je tu vzduch k dýchání i voda k osvěžení, ovoce k jídlu i stín, kde si můžu odpočinout. V této zahradě zůstal dlouho, velmi se mu tam líbilo.
Nechápala jsem smysl toho, co vidím, zeptala jsem se tedy mladého muže, který mě doprovodil k Ježíši, co to všechno znamená. Odpověděl mi: Druhá zahrada představuje duši věrnou a pokornou, která přijímá a uchovává v sobě vody milosti, zatímco první, neobdělávaná zahrada představuje duše pyšné, které v sobě vodu milosti nezadrží. Jsou to oběti vlastních vášní, které je stravují. Vzduch v dobré zahradě představuje touhu duše po Ježíši: tato touha je jejím životem. Květiny představují ctnosti duše, ovocem jsou dobré skutky, umrtvování a pokání, skrze které duše získává pro Ježíše další duše. Listy na stromech a stín, který dávají, jsou láska k bližnímu. Vyschlá a ztvrdlá půda špatné zahrady představuje srdce zatvrzelé.“
II.
„Náš Pán stál přede mnou. Viděla jsem ho, chtěla jsem jít k němu, ale nemohla jsem. Ježíš se mi zdál tak křehký, jako luční květ, který hned zvadne, když se ho dotknete. Chtěla jsem se k němu přiblížit a zastavila se, protože jsem neměla nohy. Zdálo se, že se mi vtáhly do těla jako nějaké železné tyče, nemohly mě unést. Přesto mi připadalo, že jsem trochu postoupila a řekla jsem: Pane, trochu jsem se k tobě přiblížila, stojíš přede mnou, moje oči tě vidí, moje uši tě slyší. Dej mi prosím sílu, abych došla až k tobě. A zároveň jsem vzývala Ducha Svatého, aby mi dal sílu. Stále se mi zdálo, že Ježíš není daleko ode mě. Několikrát jsem se ohlédla za sebe, ale kdykoli jsem se takto otočila, zasadila jsem Ježíšovu tělu rány. Ptala jsem se: Co to znamená? Ihned mě někdo uchopil a řekl: Dívej se před sebe. Dívala jsem se a zdálo se mi, že vidím zahradu s květinami, stromy a ovocem. Před zahradní bránou byl založený velký oheň. Kdo chtěl vejít dovnitř, musel projít tímto ohněm. V tu chvíli jsem spatřila před zahradou dvě osoby. Jedna kráčela hrdě, s hlavou vztyčenou, druhá měla hlavu skloněnou a byla celá ohnutá. První osoba nebojácně vstoupila s hlavou stále vzpřímenou. Pronikla do zahrady a trhala květiny i ovoce podle libosti. Když se pak vrátila k bráně, znovu prošla plameny, aby se dostala ven. Tentokrát však oheň spálil všechno, co měla na sobě i co nesla s sebou. Stála venku úplně nahá. Druhá osoba také vstoupila do zahrady, ale když vkročila do ohně, hodně se sklonila, takže jí šaty neshořely. Jakmile byla uvnitř, rozeběhla se, sbírala spoustu květin a ovoce všeho druhu a k bráně zahrady se vrátila s plnou náručí květů i plodů. Aby prošla ohněm, sklonila se ještě víc než prve a plameny se jí ani nedotkly, takže vyšla ven krásnější a bohatší než předtím.
Znovu jsem se zeptala, co to znamená, a můj průvodce mi řekl: Oheň představuje soužení, problémy, úzkost, utrpení, zkoušky života. Pán posílá lidi, aby natrhali květy a ovoce. První osoba, která vstoupila do zahrady, vyšla ven chudá, smutná a nahá, je obrazem těch, kteří ve zkouškách zpychnou: kvůli své pýše, sobectví a sebelásce nakonec o všechno přijdou. Druhá osoba je obrazem duší, které se v utrpení a ve zkouškách pokoří. Získají tak mnoho květů i plodů.
V okamžiku smrti pak nabídnou své květy i plody Pánu. Obě duše přijdou před Pána a ten se jich bude vyptávat. Řekne první duši: ‘Vstoupila jsi do zahrady, trhala jsi květiny a ovoce – kde je máš?’
‘Pane,’ odpoví duše, ‘oheň, kterým jsem musela projít, všechno spálil, pohltil. Nic mi nezůstalo.’
‘Nu dobrá,’ řekne na to Pán, ‘když nemáš nic, jdi s těmi, kteří nejsou nic. Zlořečená, neznám tě!’
Pak se Pán obrátí na druhou duši, která své ovoce skryla: ‘A ty, co jsi nasbírala?’ Duše hned rozloží před Pánem vše, co dosud skrývala, skloní hlavu a řekne: ‘To ty jsi mě nesl a ty jsi nasbíral všechno to ovoce.’ A Pán jí odpoví: ‘Vstup a odpočiň si, pojď se radovat se svým Pánem.’ “
III.
„Viděla jsem vysokou, opravdu velmi strmou horu. Na opačné straně hory, než kde jsem stála, jsem spatřila oslnivě zářící slunce, které jako by se pomalu šplhalo po úbočí hory. Když dosáhlo až nahoru, překročilo vrchol a pomalu, pomaličku sestupovalo po té straně hory, kde jsem se nacházela. A jak se snášelo dolů, ozařovalo a rozehřívalo svah, a všude, kam dopadly jeho paprsky, vyrašil koberec zeleně a květů. A takto přešlo po celé hoře, od vrcholu až k úpatí, a všude, kde prošlo, za ním zůstával zelený pás. Dole na úpatí se rozzářilo ještě víc, prodloužilo své paprsky a zeleň začala rašit všude, kam svými paprsky dosáhlo. Pak se slunce přiblížilo ke mně a já uviděla, že jsem se v záři jeho paprsků také jakoby pokryla zelení.“
IV.
„Jakýsi mladý muž mi ukázal člověka spravedlivého a člověka nevděčného. Duše spravedlivého člověka byla velmi krásná, ale jeho tělo stále trpělo. Pracoval a žil v soužení a úzkosti, strádal všemi možnými nemocemi a pronásledováním. Ale v tom všem nemyslel na sebe, myslel jen na Boha, který žil v něm. Vše, co dělal, dělal pro Boha a nikoli pro sebe, na sebe zcela zapomněl. Zapomínal na své tělo, zdraví, pohodlí a myslel jen na Boha. Přišel konec jeho života, zemřel a byl přenesen k Bohu. Když byl u Boha, nepodobal už se člověku, ale Bohu. A v tu chvíli mu začalo tělo, se kterým tak špatně zacházel, vzdávat hold a díky, že s ním takto zacházel. Jeho vlasy, ústa, oči, uši, jeho nohy a ruce byly hrdé na to, že patřily k němu, že mu mohly sloužit, a přišly ho oslavovat a děkovat mu za to, jak s nimi jednal. Všechny ty chvály určené člověku se navracely k Bohu. Země se radovala, že ho směla nosit, že do ní otiskl stopy, když po ní chodil. Zvířata byla šťastná, že byla kvůli němu zabíjena, aby se stala jeho tělem. Stromy jásaly, že nesly plody, které se mohly spojit s jeho tělem, domy, že ho mohly chránit, slunce, hvězdy a měsíc, že ho mohly osvěcovat. Mraky, déšť, řeky, moře, ryby tomu člověku vzdávaly díky a byly šťastné, že mu mohly sloužit.
Nevděčný člověk za svého života hleděl, aby se dobře staral o své tělo, aby mu dopřál všechno, co je dobré, příjemné, lahodné. Při tom všem nemyslel vůbec na Boha, myslel jen na sebe, na své uspokojení, velikost, bohatství, rozkoš. Kdyby mohl být králem nebe i země, kdyby mohl sesadit Boha z trůnu a stát se sám Bohem, udělal by to. Nemyslel na to, že všechno dostal od Boha, že to Bůh mu všechno daroval. Pak přišel konec toho člověka, který, jak se zdálo, chtěl získat celý svět. Zemřel a vypadalo to, jako by ho jeho vlastní vlasy nenáviděly, i jeho oči, uši, nohy, ruce, nehty, celé tělo ho nenávidělo, stydělo se a zuřilo, že mu muselo patřit a sloužit. Kdyby mohlo proklít ten čas, kdy bylo s ním, udělalo by to. Země se styděla a hněvala, že po ní kdy kráčel, a zlořečila mu. Stromy se rozzuřily a třásly se hněvem, že nesly ovoce, které se změnilo v jeho tělo. Zvířata, slunce, měsíc, hvězdy, řeky, moře, ryby se hněvaly, že mu musely být k službám a společně mu zlořečily. A všechno to zlořečení se připojilo ke zlořečení Boha, protože i Bůh zlořečil nevděčníkovi. Proto mu celé stvoření zlořečilo, protože i Bůh mu zlořečil. A stejně tak i Boží požehnání spravedlivému na něj svolalo žehnání celého stvoření. Mladý muž mi pak řekl: Viděla jsi, slyšela jsi: přidej se na stranu spravedlivého. A zmizel.“
V.
„Mladý muž mě přenesl k moři. Sestoupila jsem s ním až na dno mořské hlubiny, kde mi řekl: Dívej se a všechno zkoumej. Prohlížela jsem si všechna zvířata, která žijí v moři, zkoumala útesy a všechno, co je pod mořem. Pak jsem se vrátila na zemi, pátrala jsem až do středu země a ve všem a všude jsem nalezla Boha. Viděla jsem, že celá země je v Bohu. Uslyšela jsem hlas: Všechna ta mořská zvířata žijí a pohybují se v moři, jsou mořem obklopena; stejně tak i všechno, co žije a pohybuje se na zemi, žije a pohybuje se v Bohu a je Bohem obklopeno.
Mladý muž mě dále přenesl před Boží trůn. Viděla jsem Boha, ale ne takového, jaký je, to bych musela umřít, ale viděla jsem Boha a všechno tvorstvo v Bohu. Bůh se zdál být malý, ale zároveň naplňoval všechno a obsahoval všechno. A zdálo se mi, že Bůh upřel svůj pohled na moře a na zvířata v moři a daroval jim pud, aby je řídil, i mořským vodám, aby věděly, kam až mohou vystoupit. Pak se Bůh podíval na písek a bahno na mořském dně a tímto pohledem do nich vložil tolik síly, aby uživily ryby a všechno, co žije v moři. Do moře vložil útesy tak, aby se nehýbaly. Všechno uspořádal a každé věci určil její místo a vložil do ní sílu, která jí náležela. Viděla jsem, že v moři není nic zbytečného. Potom se Bůh podíval na zemi a vložil do ní svůj řád a tím řádem jí daroval plodnost. Zahleděl se na zvířata na zemi a tím do nich vložil pud, aby je řídil, a přikázal jim, aby se množily. A pohlédl na člověka a daroval mu vůli, což s ostatním stvořením neudělal.
Viděla jsem dva muže: jeden odevzdal svou vůli Bohu, druhý si ji ponechal pro sebe. Ten pracoval, sháněl, shromažďoval majetek, užíval si a sklízel chválu a lichocení. Ale ani práce, shánění, bohatství, potěšení, chvála, lichocení, ani sláva ho nedokázaly uspokojit. Stále toužil po něčem dalším, nikdy nebyl spokojený, nikdy neměl dost. Bůh mu dával všechno, co si přál, ale nebyl šťastný. Pak Bůh spočítal jeho dny, jeho život skončil a on opustil zemi, aniž by kdy hledal Boha, nebo se cítil naplněný. Po jeho smrti ho dvě děti vzaly a hodily do zlořečené země. A zlořečená země cítí, jak její bolesti vzrůstají, když přijala jeho zlořečené ostatky. Kdyby tato země mohla, tyto ostatky by odepřela a vyvrhla by je.
Ten, kdo svou vůli odevzdal Bohu, žil také na zemi. Jednou ho postihlo velké soužení, jindy zaskočila veliká radost; chvíli ho obklopovalo velké bohatství, pak ho pronásledovala chudoba. On se však díval na dobré i na zlé pořád stejně. Byl stále spokojený, šťastný, po ničem nedychtil. Hlad, žízeň, chvály, ponížení – vše přijímal stejně, stále spokojený, šťastný, naplněný. Konec přišel i pro něho: zemřel a dvě děti ho odnesly do země milosrdenství. Připadalo mi, jako by ta země v sobě měla Boha, a ten muž se stal Bohem.
Můj průvodce mi řekl: Proč reptáš proti Božím tajemstvím? Vezmi nádobu s vodou, vylij ji do moře a pak zkus najít vodu, kterou jsi vylila: nepodaří se ti to. Stejně tak se i tento muž, který sem přišel, jakoby ztratil v Bohu. Protože svou vůli odevzdal Bohu, Bůh i člověk se stali jedním. Budeš-li hledat vodu vylitou do moře, najdeš jen mořskou vodu. A stejně tak uvidíš a nalezneš jen Boha, budeš- li hledat tohoto muže.
Nato jsem se obrátila k Bohu, zahrnula ho vším možným laskáním a prosila ho a zapřísahala v jeho vlastním jménu, ve jménu Ježíše, ve jménu Ducha Svatého, ve jménu Panny Marie a všech andělů a svatých, aby si vzal a přijal mou vůli a nikdy mi ji nevracel zpět, i kdybych udělala tu hloupost, že bych ji chtěla zpátky.“
VI.
„Viděla jsem jakousi řeku, která vypadala jako bez počátku a bez konce. Řekla jsem: Musím vidět, odkud ta řeka vychází. Mladý muž mi řekl: Můžeš se podívat, odkud vychází, ale její počátek neuvidíš. Odpověděla jsem: To nevadí, ale stejně bych chtěla jít podél té řeky. A zdálo se mi, že ti, kteří měli žízeň, když se přiblížili k té řece, občerstvili se a byli napojeni, slepí prohlédli, němí promluvili, hluchým se vrátil sluch, chromí mohli zase chodit, mrtví obživli. Voda v té řece proudila docela tiše a na jejích březích rostly růže všeho druhu a květiny takových vůní a barev, jaké jsem na zemi nikde neviděla. Rostlo tam také mnoho zeleně a stromů. Některé stromy měly jen listí, jiné jen květy, některé už začínaly nést ovoce a na jiných už ovoce úplně dozrálo. Každý, kdo z té řeky pil, byl krásný a úžasný, a stejně tak všechno, co ta řeka napájela. A čím déle jsem podél řeky kráčela, tím krásnější věci jsem viděla. Stále jsem stoupala a stále viděla nové věci, nové květiny, nové stromy.
V dálce jsem zahlédla horu krásnější než celý vesmír, vypadala, jako by pocházela z nebe. Úpatí i svahy té hory pokrýval koberec nejkrásnějších květin. A viděla jsem, že ta řeka vychází z nitra hory. Zatoužila jsem uvidět pramen té řeky, skrytý v nitru hory; stoupala jsem tedy na horu, až jsem došla na její vrchol. A za horou jsem spatřila moře bez počátku a bez konce. Moře bylo tak plné, že hledalo, kudy by se přelévalo, ale nemělo jinou cestu než onu horu, protékalo tedy tou horou. Vstoupila jsem do moře a vnímala jsem pohyb vody, která se stále snažila najít cestu ven, ale zároveň v moři panoval naprostý klid, hluboké ticho, nebylo slyšet sebemenší hluk. Všimla jsem si, že na březích moře rostly ovocné stromy všeho druhu, zdálo se, že rostly i uprostřed moře a na pobřeží bylo uspořádáno jakoby poschoďovitě. Uprostřed moře rostly ty nejvyšší stromy, nesoucí nádherné ovoce. Na březích moře rostly také malé kvetoucí rostlinky všech barev; byly tak krásné, že by uchvátily i anděla. A uslyšela jsem jakousi hudbu, lahodný zpěv, silný a tichý zároveň, byl to jásot, který by roztančil i hory, ale zároveň to byl hlas něžný a tichý. A uviděla jsem beránka, jak běžel do moře, plaval v něm a snažil se zvětšit průplav, kudy by se mohlo moře vylévat, protože viděl, že je vody v moři příliš.
Hleděla jsem na toto moře, květiny, stromy i malé rozkvetlé rostlinky a zeptala jsem se svého průvodce, co to všechno znamená. Vysvětlil mi: Moře je Bůh. Stromy nesoucí krásné ovoce představují duše, které po celý svůj život pracovaly pro Boha, pro spásu bližních. Plody, jimiž jsou obtěžkány, představují duše, které pro Boha získaly slovem, příkladem, svým utrpením. Stromy, které jsou nejdále v moři, v samém srdci Božím, představují duše nejpokornější, nejopovrhovanější a nejskrytější, které vždy pracovaly pro slávu Boží. Uviděla jsem strom, který měl pouze ovoce, ale žádný květ, a zeptala jsem se, co to znamená. Mladý muž mi řekl: Ten představuje duše, které mnoho hřešily, ale které, když se navrátily k Bohu, prožily zbytek svého života v naději, v lásce, v konání všech ctností, a získaly tak Bohu mnoho duší. Nemají květ nevinnosti, ale mají plody dobrých skutků a svých ctností. Uviděla jsem také stromy pokryté květy, ale jen s několika málo plody, a některé dokonce úplně bez plodů. Mladý muž mi vysvětlil, že ty první jsou panenské duše, které pro Boha pracovaly jen málo, a ty druhé jsou duše malých dětí, které zemřely s květem křestní milosti, protože neměly čas, aby mohly přinést ovoce. Malé rozkvetlé rostlinky na břehu moře také představují tyto malé děti.
Hora je Panna Maria, vody řeky jsou vody milosti. Bůh nám dává svou milost skrze Marii a jen skrze ni se člověk navrací k milosti a může přijít do nebe. Všichni, kdo se přiblíží k Marii, mají život v milosti. Zeleň, květiny a stromy na břehu řeky, které jsou tím krásnější, čím blíže se dostanou k řece a k hoře, jsou duše, které jsou zrozené pro život v milosti. Čím více ctností si osvojí, tím lépe prospívají a jsou krásnější.“
VII.
„Viděla jsem jakési schody a vystoupila jsem po nich. Na konci schodů jsem spatřila jeskyni, ve které hořely tři svíce. V jeskyni byly také otevřené dveře. Vstoupila jsem jimi a uviděla kněze sloužícího mši svatou. V tom jsem si uvědomila, že jsem si dostatečně neprohlídla svíce v jeskyni. Vrátila jsem se tedy a zdálo se mi, že na každé svíci je napsáno jedno zlaté písmeno. Písmeno na první svíci představovalo chudobu, písmeno na druhé čistotu, písmeno na třetí symbolizovalo poslušnost. Ty tři svíce zároveň představovaly Svatou rodinu. Svíce chudoby představovala svatého Josefa, svíce čistoty Marii, svíce poslušnosti Ježíše. Bylo mi řečeno, že kněz sloužící mši představuje Ježíše, tedy poslušnost, a dvě svíce, zapálené při mši představují Marii a Josefa, tedy chudobu a čistotu, které musí kněze k oltáři vždy doprovázet.
A viděla jsem plamínky tří svící jeskyně hořet mezi trůnem Božím a mnou. Plamen chudoby přinášel v nebi, před Bohem, nekonečné bohatství; plamen čistoty přinášel ryzost a nesmírnou radost; plamen poslušnosti přinášel nekonečnou moc, před kterou se musí každý sklonit a poslouchat ji. A viděla jsem, že kdo chce zůstat před Bohem, musí stát za těmito plamínky chudoby, čistoty a poslušnosti, hořícími mezi Bohem a námi. Kdo zůstává za těmito plamínky, do toho je vtisknut Ježíšův obraz. Bůh totiž může od našeho porušení na nás hledět jen skrze Ježíše, stejně jako člověk může hledět na Boha jen skrze Ježíše. Takže když na nás Bůh hledí, nevidí už nás samotné, ale vidí v nás Ježíšův obraz.
Bylo mi řečeno, že ta jeskyně představuje církev, která se navenek zdá nepatrná a bez krásy, ale ukrývá v sobě poklady nevídané krásy a ceny. Bylo mi řečeno, že jejím pokladem je chudoba, čistota je jejím potěšením a poslušnost je její mocí.“
Z knihy Miriam, malá Arabka
S laskavým svolením KNA