Na Karmelu
Karmel v Pau
Když matka Veronika představovala Mariam Baouardyovou karmelitkám, vychvalovala především její velkou poslušnost. Když dívka dorazila, karmelitek se nejprve dotýkal její jemný zjev, její jednoduchost a její nevinnost.
Brány klauzury jí otevřela matka Marie Terezie Elie od Ježíše, tehdejší převorka. Krátce nato je tato mniška zvolena novicmistrovou, a proto mohla být v následujících letech Mariam nablízku.
Mariam byla na Karmel přijata jako laická sestra. Neuměla ani číst ani psát a nikdy nechodila do školy. Byla jí svěřena práce v kuchyni, kterou vykonávala i před svým vstupem do kláštera.
Období jejího postulantátu nebylo dlouhé. 27. července 1867 přijala za přítomnosti komunity hábit bosé karmelitky a bylo jí dáno jméno sestra Marie od Ukřižovaného Ježíše. Vzhledem k jejím ctnostem komunita pokládala za vhodné, aby se stala sestrou chórovou, tedy i s povinností účastnit se modlitby v chóru.
Dostala proto breviář a matka podpřevorka měla za úkol naučit ji číst. Novicka do této činnosti vložila veškerou svou dobrou vůli. Často bylo v chóru vidět, jak je soustředěná, jak prstem sleduje jednotlivé řádky žalmů a čtení. Ale četba v latině a francouzštině byla na ni uměním příliš složitým. Výsledky nebyly valné a neodpovídaly vynaloženému úsilí. Dařilo se jí recitovat verše s komunitou, ale nedokázala číst sama. Mnohokrát opakovala svou žádost, aby byla opět laičkou, čemuž dávala přednost a po čem nepřestávala toužit. Konečně jí po čtyřech letech, v roce 1871, představené dovolily, aby se do tohoto postavení vrátila.
Během svého noviciátu podstoupila Marie od Ukřižovaného Ježíše mnohé zkoušky: chabé zdraví, které ji ovšem nezabránilo, aby se podílela, nakolik to jen bylo možné, na práci komunity; její touha po umrtvování; pokušení opustit Karmel; nezvyklé jevy, k nimž často docházelo.
Je velmi správný jasný úsudek novicmistrové Matky Elie: „Cítím, že její portrét dokážu vystihnout jen napůl. Bylo by zapotřebí jiného pera, lépe procvičeného, aby vylíčilo tuto krásnou duši, její bezelstnost, jednoduchost, pokoru, ušlechtilost, soucit, její lásku k Bohu a k bližnímu, její duchovní sílu ve zkouškách, její důvěru v Boha, vytrvalost v zápase s protivníkem, který ji neustále pronásleduje, její lásku k životu skrytému, společnému a pravidelnému. Je třeba ji vidět a sledovat, abychom si mohli udělat obrázek o této dcerce. Všechno to, co se v ní děje mimořádného, ať už v minulosti nebo v přítomnosti, pochází skutečně od Boha? Nám to nepřísluší posoudit. Co však můžeme říci, je fakt, že není-li jejich původcem Duch, pak je naše novicka ještě více hodna obdivu, že pod působením zlého ducha zůstává věrna svému Bohu, plná důvěry v něj, pokorná a nepatrná, která netouží po úctě tvorů, nehledá ve všem nic než Boží vůli a jeho větší slávu. Zkoumala jsem dopodrobna její city a viděla jsem, že se nikdy neodchýlila od své cesty, to je: duše plné přímosti, jež nehledá nic než jen Boha.“
Karmel v Mangalore
21. srpna 1870 se malá skupina karmelitek vylodila v Indii. Byla poslána, aby založila Karmel v Mangalore. Iniciativa vzešla od mons. Luciena Garrelona, bosého karmelitána, řeholním jménem otce Maria-Efréma od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
Narodil se 19. listopadu 1827 v Casteljaloux, v diecézi Agen, a než vstoupil do karmelitánského řádu, udělal Lucien Garrelon vskutku brilantní „kariéru“ diecézního kněze. Profesor teologie, dogmatiky a proslulý kazatel, odjel roku 1859 do Indie. Postupně byl misionářem v Mahé, apoštolským vikářem v diecézi Quilon, a od roku 1868 biskupem. Zúčastnil se i Prvního vatikánského koncilu, po jehož skončení se vrátil do Indie s hodností apoštolského vikáře v Mangalore.
Když roku 1866 seznámil karmelitky v Pau se svým přáním založit v Mangalore Karmel, dostalo se mu nadšené odpovědi. Právě v době, kdy se konaly přípravy tohoto založení, vstoupila Marie od Ukřižovaného Ježíše na Karmel v Pau a prosila, aby mohla i ona odjet do Indie. Její prosbě bylo vyhověno.
V srpnu 1870 se v Marseille nalodilo šest karmelitek a tři sestry ze třetího řádu, nedávno založeného matkou Veronikou. Doprovázeli je bosí karmelitáni otec Lazar, generální vikář apoštolského vikáře v Mangalore, a otec Gracián.
Cesta probíhala bez komplikací až do Suezu. Během plavby po Rudém moři totiž mnišky onemocněly a byly proto nuceny vystoupit v Adenu, kde dvě z nich zemřely. Zbylé sestry se znovu vydaly na cestu a 22. října dorazily do Kalkaty. Po několika dnech zemřela také matka Elie. Ze šesti mnišek, které odjížděly, zůstaly tři. Kláštery v Pau a v Bayonne poslaly posily a tak koncem roku 1870 mohl klauzurní život začít.
Marie od Ukřižovaného Ježíše prožila ztrátu matky Elie klidně a pokračovala v noviciátu pod vedením sestry Marie od Dítěte Ježíše, která přišla z Karmelu v Bayonne. Mons. Garelon, který chtěl dohlédnout na její duchovní rozvoj, jí jako zpovědníka a duchovního vůdce nabídl otce Lazara, svého generálního vikáře. Ten velmi podporoval přání mladé novicky vrátit se do postavení laické sestry. Osvobozena od povinností chóru mohla se plně věnovat ručním pracem, vlastním jejímu stavu a pro ni opravdu vhodnějším.
Po skončení noviciátního roku byla sestra Marie od Ukřižovaného Ježíše připuštěna ke slibům, které složila 21. listopadu 1871.
Ihned po nich začalo období nedorozumění, vztahujících se k mimořádným jevům, které ji pravidelně provázely. Marie od Ukřižovaného Ježíše o nich mluvila jen se svým zpovědníkem. Dokud zůstávala pod duchovním vedením otce Lazara, její život se rozvíjel normálně. Ale v lednu 1872 musel její zpovědník odcestovat a Marie ztratila svoji oporu. Ze strany sester a biskupa začala být obklopována ovzduším nedůvěry, do té míry, že po velmi krátké době byla její situace hodnocena zcela opačně, než v předcházejících týdnech. Celou věc ještě víc zkomplikovaly některé neobvyklé způsoby chování sestry Marie, připisované přímému působení zlého ducha. Dospělo to tak daleko, že její sliby, které krátce předtím složila, začaly být považovány za neplatné.
Napětí, vyvolané tímto stavem věcí, přimělo biskupa k drastickému rozhodnutí: Marie od Ukřižovaného Ježíše byla poslána zpět do kláštera v Pau.
Karmel v Betlémě
Již koncem roku 1872, krátce po svém návratu z Mangalore, začala sestra Marie od Ukřižovaného Ježíše mluvit o založení v Betlémě. Myšlenka narazila na patřičně chladné přijetí. Indické založení prožívalo ještě své počáteční těžkosti a právě malá sestra laička byla se vrátila z prvního pokusu pokořená a zraněná.
Přesto si tato myšlenka našla svou cestu. Bylo zapotřebí jistého času, než byly získány potřebné finanční prostředky, které byly zajištěny Berthou Dartigauxovou, jedinou dcerou předsedy soudního dvora v Pau a z matčiny strany neteří hraběte ze Saint-Crieq, ministra Karla X. a francouzského paira. Jejím zpovědníkem byl otec Pierre Estrate z Kongregace kněží Nejsvětějšího Srdce z Bétharramu, který její rozhodnutí schválil. To byla také příležitost, při níž se otec Estrate seznámil se sestrou Marií od Ukřižovaného Ježíše.
Finanční podpora byla zabezpečena a nyní bylo nezbytné získat povolení Svatého stolce k založení ve Svaté zemi. Na naléhání sestry Marie od Ukřižovaného Ježíše si tuto věc vzal na starosti přímo mons. Lacroix, biskup z Bayonne. První žádost, zaslaná Kongregaci pro šíření víry nedopadla dobře, neboť jeruzalémský patriarcha měl za to, že je příliš obtížné ekonomicky zabezpečit klášter klauzurních sester. Přímluva jedné delegace, kterou vyslal mons. Lacroix, a ujištění, že potřebné prostředky jsou již nalezeny, přiměly Řím, aby změnil mínění.
Řeholnice z kláštera v Pau se vydaly na cestu 20. srpna 1875. Bylo to sedm profesek, jedna chórová novicka a dvě laické sestry. Zakladatelka Bertha Dartigauxová je chtěla doprovodit až do Betléma. Ke skupině se připojil otec Pierre Estrate od misionářů z Bétharramu a kanovník Bordachar, který aktivně vyjednával v Římě ve prospěch tohoto založení. Karavana udělala první zastávku v Lourdech a pak v Marseille, kde mohla sestra Marie od Ukřižovaného Ježíše znovu spatřit prostředí a osoby, s nimiž prožila své první chvíle ve Francii, P. Abdoua, rektora řeckokatolického kostela, a sestry svatého Josefa od Zjevení, které zahrnuly karmelitky mnoha pozornostmi.
Odpluly 26. srpna; 6. září dopluly do Jaffy a vydaly se na pochod k Jeruzalému. 12. září došly konečně do cíle.
Poté, co se komunita celkem slušně ubytovala v provizorním domě, začalo se s výstavbou vlastního kláštera. Marie od Ukřižovaného Ježíše určila pahorek, na kterém měla stavba vyrůst a postarala se o to, aby popsala jeho hlavní rysy.
Protože jako jediná uměla arabsky, převorka ji ochotně pověřila dohledem nad dělníky. Starala se o staveniště, kontrolovala dodavatele, povzbuzovala zedníky, urovnávala pře. A podle svého barvitého vyjadřování „se nořila do vápna a písku“. Její způsob prostého, srdečného a starostlivého jednání jí získal sympatie dělníků.
K položení základního kamene došlo v pátek 24. března 1876 a do hotového kláštera se mnišky stěhovaly již 21. listopadu téhož roku. Dokončovací práce se v následujícím roce zpomalily, ale od roku 1878 opět nabraly předcházející tempo.
Od svého příjezdu do Betléma prohlašovala Marie od Ukřižovaného Ježíše, že je nutné založit také Karmel v Nazaretu. Mluvila o tom s jeruzalémským patriarchou, mons. Vincenzem Braccem, kterému s naivitou opakovala, že Nazaret mu má poskytnout příležitost, jak napravit své dávné křivdy vůči Betlému: Jelikož měl námitky proti prvnímu založení, měl on sám učinit nezbytné kroky, aby bylo dokončeno druhé!
Marii od Ukřižovaného Ježíše bylo dopřáno také spatřit pozemek, na kterém se měl postavit nový klášter. Vykonala tam ve společnosti betlémské převorky a novicmistrové cestu v květnu 1878, poté, co z Říma přišlo povolení k založení.
V Nazaretu mohly navštívit různá poutní místa, především však jeskyni Vtělení Páně. Často se též zdržovala na místě lidově zvaném jako „kuchyně svaté Panny“.