Dům mých rozkoší
V červnu 1923 dostala sestra Maravillas vnuknutí od Boha, aby založila Karmel v Cerro de los Angeles, geografickém centru Španělska. „Chci, abys Mi zde ty a jiné duše, vyvolené mým Srdcem, vybudovali dům mých rozkoší. Mé Srdce potřebuje útěchu; chci, aby tento Karmel byl balzámem, který vyléčí rány, které dostávám od hříšníků. Španělsko bude zachráněno modlitbou.“ Na tomto místě bude postaven velký památník Nejsvětějšího Srdce, kterému král Alfons XIII. zasvětí celý národ. Tento Karmel bude hořící lampou, která bude Božskému Srdci dělat společnost v Jeho samotě, a bude se modlit a obětovat za spásu duší, zvláště ve Španělsku.
Ještě když Maravillas byla sestrou s časnými sliby, vedla v sobě vnitřní boj: její pokora zápasí se strachem z nevěrnosti k Božím milostem. Sama o tom později bude mluvit tak, že Pán ji o to „velmi hlasitě“ prosil, takže se nakonec poddala Jeho Božské vůli.
Dne 19. května 1924, po překonání mnoha těžkostí, opouštějí klášter El Escorial čtyři řeholnice; prozatím začaly bydlet v domě v Getafe (v Madridu), dokud není nedokončena stavba Karmelu v Cerro de los Angeles. V tomto domě dne 30. května téhož roku skládá sr. Maravillas své slavné sliby. Krátce na to ji Bůh poprosil o jinou oběť: 28. června 1926 ve věku sotva 34 let přijímá pod poslušností úřad převorky. V třicátých letech, uprostřed nepřátelské atmosféry vůči církvi, vede Karmel v Cerro s neobvyklou moudrostí, odvahou a vnitřním pokojem. V této době, 5. února 1933, dostane matka Maravillas od Boha milost, která bude klíčem k pochopení její pozdější zakladatelské činnosti. Tato milost bude jejím rozhodujícím a nejhlubším motivem, která ji přiměje k zakládání nových „tereziánských holubníčků“. Takto ji popisuje v dopise svému duchovnímu vůdci: „Ve svém nitru jsem jasně slyšela: „Mou rozkoší je přebývat s lidskými syny“. Tato slova na mě udělala velký dojem a pochopila jsem, že ona slova nebyla určená pro mne; byla prosbou, kterou se na mě Pán obracel, abych se Mu zcela odevzdala, a abych Mu tímto způsobem dávala duše, po kterých On tak horoucně žízní. Jasně jsem vnímala, ačkoli ani nevím, jakým způsobem, že duše, která se posvěcuje, skutečně za sebou táhne k Bohu jiné duše. To všechno mě tak hluboce rozrušilo, že i přes mou velkou bídu jsem celou svou duší nabídla Pánu všechna utrpení těla i duše.“
Byla to samá prosba, s jakou se na ní obrátilo Nejsvětější Srdce Ježíšovo v El Escorial: „Dům mých rozkoší“. Od roku 1933 matka Maravillas začíná zakládat nové „domy Nejsvětější Panny“ díky povoláním, která jí Bůh posílal. Její starostí bude, aby tyto duše byly pro Pána potěšením a zároveň aby pro Něj získávaly mnoho duší. Po každém novém zakládání její pocity vyjadřují slova, která napsala v roce 1944: „Jakým štěstím je nabídnout ještě jeden kostel, ještě jeden malý klášter, v kterém je Bůh milován celým srdcem! Skutečně, těžkosti při zakládání jsou ničím, když pomyslím na to, jaké potěšení to musí být pro Pána.“