Sv. Marie Magdaléna deʼ Pazzi

Danuta Piekarz

Rodina deʼ Pazzi byla jednou z nejstarších a nejvýznamnějších ve Florencii. Právě v ní přišlo 2. dubna 1566 na svět druhé dítě Marie a Kamila – Kateřina, kterou svět bude později znát pod řeholním jménem Marie Magdaléna deʼ Pazzi. Péče rodičů o hluboce náboženskou výchovu dětí nalezla v srdci malé Kateřiny neobvykle úrodnou půdu. Od nejútlejšího věku můžeme u ní pozorovat jisté tendence, které se později rozvinou v řeholním životě: láska k liturgii, zvláště k eucharistii a fascinace pravdou o Nejsvětější Trojici. Výjimečná je náboženská citlivost dívenky, pobíhající neustále okolo své matky, která nedávno přijala svaté přijímání: „Mami, ty voníš Ježíšem!“. Se zatajeným dechem také naslouchá náboženským rozhovorům v rodině. Ve věku dvanácti let prožije svou první extázi, když rozjímá nad Vyznáním víry sv. Atanáše, ve kterém významné místo zaujímá pravda o Nejsvětější Trojici. Slovo „rozjímání“ se zde neobjevilo omylem: poučená svým zpovědníkem, jezuitou, začala Kateřina praktikovat rozjímavou modlitbu ve věku 9 let. V následujícím roce přijala první svaté přijímání a o několik měsíců později složila slib panenství. Podmínka, kterou dala Kateřina maltézským sestrám, i když je v dnešní době neobvyklá, nás nemusí překvapovat: když měla nastoupit do jejich dívčí soukromé školy, prosila, aby jí bylo umožněno přijímat eucharistii alespoň ve všechny sváteční dny.
Pobyt v této škole stejně trval jen jeden rok: rodina vzala Kateřinu domů, protože si svým přísným umrtvováním nadměrně oslabila svůj mladý organismus. Návrat domů však neznamenal vstup do světa zábavy a rozptýlení: v jejím mladém srdci se brzo zrodilo řeholní povolání. Před šestnáctiletou Kateřinou vyvstává problém výběru řeholního společenství: má si zvolit maltézské sestry, které znala tak dobře, nebo klarisky, které žijí v tak radikální chudobě? Nakonec se obrací na karmelitky z kláštera Matky Boží Andělské. Jejich horlivost byla všeobecně známá; ale rozhodujícím faktorem výběru byl fakt, že sestry měly v té době výjimečné privilegium každodenního přijímání eucharistie. Láska k eucharistii tedy přivedla mladou Kateřinu k branám Karmelu. Bylo to v roce 1582. 4. října toho roku ve španělském městě Alba de Tomes odešla k Pánu sv. Terezie od Ježíše. O šest týdnů později ve Florencii překročila práh klauzury Kateřina deʼ Pazzi.
Dnes můžeme jen těžko říci, zda se Kateřina, nebo spíše od této chvíle sestra Marie Magdaléna, něco doslechla o tereziánské reformě. Tereziina a Magdalénina zkušenost z počátků a pozdějších let řeholního života byla různá. Marie Magdaléna byla s životním stylem florentského Karmelu spokojena. Klášter byl postaven mimo centrum, na druhé straně řeky Arno. Nebyl tak často navštěvován různými hosty jako Karmel ve španělské Avile… a jako mnoho jiných florentských klášterů. Úřady převorky a novicmistrové zastávaly moudré a zralé řeholnice, jako například sr. Evangelista del Giocondo (příbuzná známé Giocondy, která byla zvěčněná Leonardem da Vincim), a zpovědníky byli kněží velkého ducha a jasného rozumu.
Také celá komunita se vyznačovala příkladným životem. V pozdějších výpovědích sr. Marie Magdalény nalezneme mnoho důkazů, proč si zamilovala řeholní život, Karmel a florentský klášter. Své novicky bude později poučovat takto: „mít drahocenný klenot, a přitom nepoznat jeho hodnotu, je k ničemu; stejně tak vám málo pomůže být řeholnicí, když nepoznáte dobro a hodnotu vašeho stavu, protože když ho neznáte, nezamilujete si ho. Kdyby chudák bydlel v královském domě, pomyslete na to, s jakou pílí by vykonával veškerou práci, i když by byla malá a nepatrná, a považoval by se za šťastného, že ji může vykonat. Tak i vy, když jste v klášteře, který je domem Božím, musíte usilovně a s oddaností vykonávat všechny práce, a přitom myslet na to, že je to dílo Boží.“
Mohlo by tak ještě něco mladé novicce chybět? Může to znít jako paradox, ale na Karmelu mohla pociťovat nedostatek času na… rozjímavou modlitbu. Když byla před obláčkou dotazována, jestli kvůli tomu nebude trpět, odpověděla slovy, která svědčí o její velké duchovné zralosti: „Myslím, že všechny činnosti, které se v řádu vykonávají, jsou neustálou modlitbou, protože jsou všechny vykonávané z poslušnosti.“
Opravdu, zatímco na dívčí škole u maltézských sester se Kateřina modlila přinejméně dvě hodiny denně a někdy dokonce více než čtyři hodiny, v tehdejším denním řádu florentského Karmelu bylo modlitbě určeno na ranní rozjímání 20 – 30 minut a večer 15 minut, které se mohlo rozšířit o prodloužené díkůčinění po svatém přijímání. Meditace byla v této době úzce svázaná s liturgií, vyplývala z ní a znamenala její prodloužení – po ranních chválách nebo po kompletáři. (Teprve v roce 1598 bude na naléhání zpovědníka meditace oddělená od liturgie jako soukromé cvičení.) V této atmosféře se u sr. Marie Magdalény prohlubuje láska k liturgii, vštěpovaná v rodném domě. Jednou řekne novickám: „Chvála Boha v chóru má tak velkou hodnotu, že sami blažení Duchové, tak čistí, se jí odváží vykonávat jen s bázní a chvěním. S oč větší úctou tedy musíme stát před Boží tváří my, tak nehodné stvoření. Ve srovnání se slavením Božského oficia v chóru má jakákoli meditace nebo jiná modlitba před Bohem jen malou zásluhu.“ Jak blízká je tu sr. Marie Magdaléna naší pokoncilní době a současnému docenění liturgie – také breviáře, který byl v uplynulých staletích zcela nedoceněný!
Ale vraťme se do doby, kdy florentská novicka očekávala s netrpělivostí své zásnuby se svým Ženichem. Její žádost o urychlení dne skládání profese se tenkrát setkala s odmítnutím… Náhlé vážné onemocnění plic, s horečkou a s neobvykle dlouhými a silnými záchvaty kašle, vyčerpalo v krátké době síly mladého organismu, takže bezradní lékaři neviděli žádnou naději a představení souhlasili se skládáním profese, aby udělali sr. Marii Magdaléně radost a mohla umřít jako Kristova nevěsta. Místo smrti se ale mladé karmelitce doslalo zvláštního projevu Božího života: od této chvíle denně po 40 dní po svatém přijímání ustupovaly projevy nemoci na 2 – 3 hodiny a tvář nemocné získávala neobvyklou krásu. Takto začalo v životě svaté karmelitky první (po několika sporadických mystických zážitcích prožitých v minulosti) delší období extází. V následujících letech budou extáze tak dlouhé a početné, že otec Herman od Nejsvětější Svátosti o svaté řekne, že „větší dobu pozemské pouti strávila… mimo zemi“. Marie Magdaléna bude v době extází zůstávat nehybná nebo naopak: bude tančit, dělat různá gesta, běhat, a – co je pro nás nejdůležitější – bude mluvit o tom, co vidí a slyší, bude vést rozhovor s Bohem Otcem, s Kristem a s Marií, a někdy se obrátí na spolusestry. Tato prostá klauzurovamá karmelitka bude v extázi mluvit bez jakékoliv teologické přípravy o nejtěžších teologických problémech s takovou hloubkou a svěžestí, že to překvapuje i dnešní čtenáře.
Mystické projevy sv. Marie Magdalény deʼ Pazzi nejsou jen vize a nadpřirozený dar chápání Božích pravd, ale také neviditelná stigmata, mystické zásnuby s Kristem a mnoho dalších milostí. A zároveň… je to obyčejný život pokorné karmelitky, život práce, modlitby, velmi přísného umrtvování, které někdy může dnešního čtenáře až šokovat. Svatí jsou však dětmi své doby, a v době Marie Magdalény byly takové skutky pokání v klášterech něčím zcela normálním.
Vrcholným bodem v historii mystických darů sv. M. Magdalény je tzv. „týden Ducha Svatého“ (rok 1585), „ve kterém setrvávala v extázi ve dne v noci, kromě 2 hodin, které jí byly uděleny, aby recitovala oficium a trochu se posílila jídlem a krátkým odpočinkem.“ V tomto týdnu každý den okolo 15. hodiny dostávala v různé formě dar Ducha Svatého.
Magdaléna však věděla, že hned po radostné době na „hoře Tábor“ ji čeká pětileté období těžkého utrpení, které nazve „v jámě lvové“. Ačkoli se u ní budou extáze objevovat i tehdy, nebudou pramenem duchovní útěchy. Začnou bolestné roky zkoušek (při nichž dokonce měla pokušení odejít z kláštera nebo spáchat sebevraždu), duchovního utrpení a vyprahlosti, a také fyzického utrpení, které bude způsobené náhlými nevysvětlitelnými nemocemi. Ale Magdaléna ví, že Ježíš ji neopustil. Sám jí na začátku těchto bolestných zkoušek řekl, že s ní zachází jako matka, která krmi své dítě z vlastních prsou mlékem; a když jej později od prsou odstaví, neznamená to, že by přestalo být jejím dítětem a že jej už nemiluje; právě naopak, dítě nyní už může jednat samostatně!
A tak bude Magdaléna po roce těžkých zkoušek pozvána k činnosti: Bůh ji oznámí, že ji vyzývá k dílu obnovy církve, a zvláště řeholního života. Jak správně vyjádřil F. Vallainc; tato úloha, „která by mohla vyděsit zralého člověka, měla dopadnout na ramena mladé (dvacetileté) řeholnice, téměř negramotné a zbavené všeho, která dokonce nemohla – z důvodu klauzury – vyjít z kláštera, aby mohla šířit svěřené poselství“.
Jakým způsobem tedy Marie Magdaléna předá Boží výzvu? Stejným způsobem, kterým o několik století dříve ovlivnila budoucnost církve jiná dcera toskánské země – sv. Kateřina Sienská: prostřednictvím dopisů. Magdaléna v extázích diktuje 12 dopisů – papeži, kardinálům a představeným několika klášterů různých řádů, mužských i ženských.
V dopise papeži Sixtu V. je vyjádřený jasný důraz na potřebu spolupráce na díle obnovy se všemi stavy církve. Ti, kteří chtějí mít účast na obnově, jsou povinní vyznačovat se pěti vlastnostmi: papežové a biskupové – chudobou, řeholníci – láskou, řeholnice – čistotou, diecézní kněží – trpělivostí a laici – vytrvalostí. Skromná karmelitka, „neužitečná služebnice Pravdy staré i nové“, neváhá papeži přikázat program, jak má postupovat: utíkat před poctami, zmírnit tvrdost vyměřování spravedlnosti, dělit se o majetek, chránit se nepotismu… Reforma se má začít od vnitřní proměny každého křesťana, počínaje tím, kdo vede Petrovu loď.
Podobné výzvy nalézáme i v dopisech kardinálům římské kurie: je nezbytné, aby se „oprostili od veškerých pozemských výhod a lidských ohledů… a aby následovali Kristova náměstka“. Bohužel nevíme, jestli tento dopis mohli číst všichni kardinálové a jaký účinek to vzbudilo. Víme však, že dva dopisy psané florentskému kardinálovi Alessandru de‘ Medici se z neznámých důvodů nedostali k adresátovi, a tak ve třetím dopise musí Marie Magdaléna „zopakovat již podané zprávy, ačkoli zůstali vaší Eminenci neznámé“. V dopisech se na něj obrací s prosbou, aby ji navštívil v klášteře a ona mu mohla bezprostředně sdělit Boží výzvy.
Krátce na to přijel kardinál Alessandro de‘ Medici do kláštera při příležitosti volby nové představené. Navzdory různým překážkám se M. Magdaléně podařilo s ním setkat a v extázi mu sděluje Boží vůli, aby se účastnil obnovy církve, a zvlášť zasvěcených osob. Neobyčejná řeholnice musela udělat na kardinála velký dojem, protože v jejích slovech potvrdil výrazné působení Ducha Svatého. S velkým překvapením musel přijmout proroctví, že se stane papežem, ale jen na krátký čas (a skutečně, umřel po 26 dnech svého pontifikátu). Kardinál přislíbil podílet se na díle obnovy církve, ale i přes svou upřímnou ochotu se ukázal jako člověk slabý a neschopný překonat mnohé těžkosti.
Všechny ostatní dopisy o obnově církve byly adresované zasvěceným osobám, protože Marie Magdaléna viděla počátek díla obnovy v klášterech. Velké naděje vkládala do řeholí jezuitů, dominikánů a paulánů.
Tři dopisy byly adresované klauzurním mniškám – dva sv. Kateřině Ricci a jeden Veronice z Kortony. Pro krásné metafory a přirovnání to jsou skutečné literární perly. M. Magdaléna píše, že řeholnice jsou povinné být „jako lvi podpírající trůn Šalamouna, čili svatou církev, kde přebývá Kristus“. Jsou též povinné dbát o to, aby měly opravdivé vlastnosti lvů: velkou víru, velkou silu a hlas tak mocný, že bude téměř nesnesitelný. Ať jsou jako holubice z Noemovy archy, které vylétají, aby posoudily, zda už ustala potopa. A jestli nepřestala, je třeba létatt až do konce a vracet se s dušemi obrácených lidí. Když píše sestře Kateřině, hraje si se slovy: Caterina přirovnává ke catena (což je řetěz), a vyzývá adresátku, aby řetězem spojila všechna stvoření a zvláště osoby zasvěcené, a aby se tento řetěz stal ozdobou Nevěsty – církve.
Když se dnes, z perspektivy více než třech století, díváme na úsilí sv. Marie Magdalény deʼ Pazzi o reformu církve, může nám připadat, že nepřineslo ovoce. Skutečně, když se podíváme celkově, Boží výzva, adresovaná přes naši svatou, v plné míře uskutečněná nebyla. Je ale možné mluvit o úplném neúspěchu? Nevíme přece, kolik kardinálů, kněží a řeholnic, kteří četli ohnivá slova florentské karmelitky, se rozhodlo pro uskutečnění tichého díla osobního obrácení. To nevíme a jistě se to na tomto světě nikdy ani nedovíme: je to tajemství lidského svědomí, tajemství působení svatých, kteří „infikují“ jiné svou láskou k církvi. Těchto 12 dopisů není přece jediným projevem její ohromné lásky a starosti o Kristův ovčinec. M. Magdaléna například často připomínala svým novickám, že jednou z příčin, proč je Bůh povolal do řehole, je, aby pomáhaly svaté církvi. Ona sama, jak shodně potvrzují sestry v kanonizačním procesu, se neustále modlila za církev, ze církev konala různá umrtvování, a dokonce byla ochotná opustit svůj milovaný florentský klášter, aby se podílela na zakládání v dalekých misionářských krajinách. Kněze, a zvláště papeže, nazývala podle vzoru Kateřiny Sienské „Kristem na zemi“. V extázi viděla církev jako krásnou nevěstu, ozdobenou drahými šperky, s nádhernou korunou na hlavě – ale jsou tu i lidé, kteří touží po tom, aby jí šperky strhli – to jsou heretici a zlí křesťané: každý, kdo chtěl svým způsobem pošpinit tvář církve.
Láska k církvi se u Marie Magdalény pojila s vroucí láskou k řeholnímu životu. Tvrdila, že řeholníci se na dobrech svaté Matky církve účastni zvláštním a hlubším způsobem. Známý je také její obraz dvou cest: jedna je široká, ale klikatá a delší – to je cesta laiků ve světě; druhá je naopak úzká a strmá, ale právě tato vede k cíli rychleji – a to je cesta zasvěceného života. O kolik je toto přirovnání našemu pokoncilnímu myšlení bližší než to, které prezentoval jeden z tehdejších řeholních kazatelů: „Klášter, to je nebeský Jeruzalém, zatímco svět je Babylon!“ Marie Magdaléna miluje svou cestu zasvěceného života, je si ale zároveň vědoma toho, že k Bohu vedou také jiné cesty. Zdá se, že její slova často předbíhají svou dobu avyznačují se velkou „duchovní pružností“. Brání se (i celé své okolí) před zkostnatělým setrváváním ve starých vzorcích. O sestrách, které nechtějí žádné změny, říká: „Mnoho sester se vymlouvá a říká: ,Což ty, které žily na stejném místě před námi, nejsou teď v nebeské slávě? Ony přece také konaly to samé, a my si teď myslíme, že jednaly zle.‘ – Je však možné jim odpovědět, že jestli tak jednaly, nekonaly to, co chce Bůh teď: tehdy byla jiná doba a teď je také jiná. (…) V každé době je třeba dělat to, co je správné a co od nás Bůh očekává.“
Během jedné z extází M. Magdaléna uvidí svůj milovaný karmelitánský řád jako krásný sloup, jehož hvězdou je Maria. Je to Maria, která zahaluje Karmel svým pláštěm a vede každou karmelitku tak, aby bylo možné i o ní říci: „sancta et immaculata virginitas“ (svatá a neposkvrněná panna).
Podívejme se ale na další osudy sv. Marie Magdalény. V roce 1590 pro ni skončilo těžké období „v jámě lvové“. O pět let později má naše Svatá hrdinské přání: vyprošuje si od Krista „nahé utrpení“ – takové, jaké zakoušel On na kříži. Následující roky však plynou bez jakýchkoli větších bolestných zkušeností. Sr. Marie Magdaléna sdílí své zkušenosti s mladšími sestrami a v roce 1598 se stane novicmistrovou. Horlivé novicky sepíší mnoho jejích cených úvah, které se díky tomu zachovají až do dnešní doby.
24. července 1604 Marie Magdaléna prožije poslední extázi: od této doby se začne naplňovat její prosba o „nahé utrpení“: všechny nadpřirozené mystické projevy ustanou a navíc jako by pozbývá i přirozených schopností obrazné představivosti o rozjímaných pravdách. Světice pomalu vchází do tříletého období velkého fyzického i duchovného utrpení. Tuberkulóza ji napadne kosti, a to jí způsobí tak silné bolesti hlavy a zubů, že i nejmenší hluk bude prožívat jako muka.
25. května 1607 začíná její několikahodinová agonie. Když zpovědník sester slouží mši svatou, sv. Marie Magdaléna vnímá, že nadešla její poslední chvíle. Kněz, informovaný o jejím stavu, jí dává podivuhodné doporučení: ona, která byla vždy tak poslušná, má čekat do konce mše svaté! Má pozdržet vlastní smrt! Jak Magdaléna na tento příkaz reaguje? Odpoví jen svá poslední slova: „Benedictus Deus!“ Ke svému Božskému Ženichovi odejde až za hodinu a půl po odchodu zpovědníka. Ve chvíli její smrti sestry recitovali Atanášovo vyznání víry – stejné jako to, které ji v dětství uvedlo do první mimořádné Boží přítomnosti.
Když byly v roce 1608 ostatky sv. Marie Magdalény přeneseny do klauzury, po otevření rakve se ukázalo, že tělo se zachovalo neporušené a pružné. Jedině hábit byl mokrý, protože hrob se nacházel na vlhkém místě.
I dnes je možné vidět tělo sv. Marie Magdalény deʼ Pazzi v kapli florentského Karmelu. Kanonizovaná byla v roce 1669. Je pouze škoda, že poselství jejich mystických zkušeností, které patří k nejzajímavějším a nejbohatším v historii církve, je stále tak málo známé…

S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů

Zpět