Nauka sv. M. Magdalény – Ježíš Kristus

Světice nepodala systematicky svou nauku, spíše ji žila a zakoušela. V zápisech o jejích extázích je však obsažena celá nauka duchovního života.
Středem její nauky je tajemství vtěleného Slova, Ježíše Krista, zvláště jeho utrpení, symbolizované jeho krví, kterou prolil za spásu světa. Beránek zabitý, ale živý a oslavený je nyní v lůně Otcově ve spojení s Duchem Svatým, a jeho krev se odtud dvanácti prameny (srv. Zj 22,1-2) vylévá na svět a celý ho přetváří. Dnes bychom řekli, že pro ni bylo ústřední velikonoční tajemství.
Na počátku mimo čas bylo Slovo v Bohu, spojeno s Otcem a Duchem Svatým v Nejsvětější Trojici, v oné nekonečné propasti lásky, v hořícím ohni, v němž si Božské Osoby navzájem sdělují svá nekonečná bohatství v nekonečné blaženosti. Zde umlkají lidská slova a zbývá jen obdiv.
„Vlastní Boží bytí“ je láska. „Bože, ty činíš to, co jsi, jinak to nelze lépe vyjádřit“, volá světice. Všechno je „opera d´amore“, dílo lásky. Otec, Syn a Duch Svatý nemohli zadržet svou nekonečnou moc, moudrost a dobrotu v sobě; „byli nuceni“ stvořit svět. Stvoření má začátek a cíl v překypující Boží lásce.
Avšak člověk na Boží úmysly neodpověděl dobře. Úkonem „pýchy“ zničil „svou velikost, vznešenost a krásu“ a stal se neschopným k přijetí Božích darů. Tu však v Trojici povstal „nový úradek pokory a lásky“ – vykoupit svět prostřednictví vtělení Slova.
Svatá Marie Magdaléna spolu s jinými mystiky několikrát opakuje, že Slovo by se vtělilo, i kdyby člověk nebyl zhřešil. Bůh Otec k ní mluvil v extázi:
„Kdyby Adam nezhřešil, byl bych vás uvedl do nebe. Slovo by se bývalo vtělilo, získalo by však tak jen slávu a ne vítězství. Sláva, kterou bych vám dal, kdybyste se nedopustili hříchu, by byla z části i od vás, neboť jsem vás stvořil se svobodnou vůlí. Sláva, kterou bych vám dal, by se lišila od té, kterou vám dávám nyní, tak jako se liší tvor ode mne. Ó dcero, jak veliká je sláva, kterou vám dávám.“ (CO2, 227)
Po hříchu však Syn Boží vzal na sebe naše slabosti. Přišel „ricreare la gia creata creatura“, znovustvořit již stvořené tvorstvo. Dobrovolně se zničil (kenosis, Fil 2,6-11), aby vykoupil člověka, který se zničil svou pýchou. Jediná pohnutka jeho příchodu byla jeho láska, která ho dohnala až k „bláznovství kříže“, k tomu, že až „zapomněl na svou moudrost“. U Magdalény se stále opakují slova jako „ponížení“, „chudoba“, „pokora“ a „utrpení“. Zdůrazňuje zvláště „vnitřní“ Ježíšovo utrpení. Syn nás vykoupil prostřednictvím svého lidství, které je „Božím stánkem“, „stromem života a ne smrti“, mostem, žebříkem, lodí, cestou, dokonalým nástrojem naší spásy; kdo jím neprojde, nedojde spásy. Ježíš Kristus je jako „lupič“, který uloupí Otci bohatství a dá je lidem, a ďáblu uloupí duše, které byly jeho kořistí: je jako „vládce“, který „přiměl svého Otce, aby s námi sjednal mír“; jako „kovadlina“ mezi hněvem věčného Otce a našimi hříchy.
Znovustvoření Kristovou krví povýšilo člověka nad původní spravedlnost, ba i nad anděly. Boží láska k člověku před a po vtělení „se liší jako světlo od tmy“. Duše se vrací k tak velké velikosti tím, že věrně napodobí Ježíše, „knihu života“. Její podobnost s Bohem stojí v poměru k tomu, do jaké míry se podobá Kristu; jeho lidství je „cesta k Otci“.
Kristovo lidství, které bylo tak poníženo, Otec povýšil a oslavil. Uvedl Ho až na trůn nejsvětější Trojice a do svého lůna, umístil Ho po své pravici a dal Mu veškerou moc na nebi i na zemi. Toto lidství je stále naším prostředníkem u Božího „trůnu“.
Toto oslavené lidství má též – podle Magdalény – moc sesílat Ducha Svatého, který byl přislíben a který byl stále při Něm. Nyní přichází postupně „rendere cristica“ (učinit kristovským) celé lidstvo. Dílo Ducha Svatého obnoví celý vesmír.

Podle strojopisu P. M. Minaříka O.Carm.
upraveno

Zpět