Úryvky z dopisů Zélie dceři Pavlíně
Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 7. listopadu 1875:
V sousedství Martinových žila jedna chudá rodina s mnoha dětmi, která se o Boha příliš nestarala. Paní byla dlouho nemocná a muselo se počítat se smrtí. O knězi tato žena nechtěla nic slyšet. Zélie se jim snažila pomáhat, jak mohla. Nakonec však přeci jen požádala o svátosti. Kněz přišel a zaopatřil ji. Zélie píše:
„Zažila jsem něco, na co hned tak v životě nezapomenu. Stála jsem u lože jedné ženy staré jako já. Všichni tu stáli a plakali, nic nebylo slyšet, jen samé vzlykání. Svátosti umírajících přijala, trpěla veliké bolesti a s jejím koncem se muselo počítat. Již dva měsíce nemohla v posteli ani vydržet a neměla klid ani ve dne ani v noci. Její dvě mladší děti Eliška a Jiří jsou většinou v domě u nás. Nechávám je zde každé odpoledne.
Můj Bože, jak to vypadá v domě bez náboženství! Jak staršná je smrt. V pokoji umírající není vidět ani jeden obraz, na němž by oko umírající s útěchou spočinulo. Přesto ale doufám, že Pán Bůh bude této ženě milosrdný. Měla jako dítě špatnou výchovu a proto je třeba ji omluvit. (Když tato žena umřela, převzali Martinovi veškeré náklady na pohřeb na sebe a pokud to bylo možné, starali se o jejich děti.)
Nedovodu Ti ani říct, jak šťastnou jsi mě učinila svým posledním dopisem, když jsem zjistila, kolik námahy vynakládáš, abys nám udělala radost a nedbáš při tom na svou prudkost. Jsem Ti za to velmi vděčná. Miluji Tě tak, že nemohu mlčet, abych Ti to vždy zase znovu neřekla.“
Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 5. prosince roku 1875:
„Ve středu je slavnost Neposkvrněného početí, veliký svátek pro mě! V tomto dni mi svatá Panna seslala tolik velikých milostí…
Nikdy nezapomenu na den 8. prosince roku 1860, kdy jsem prosila naši Matku v nebi, aby mi darovala malou Pavlínu, ale nemohu se ubránit úsměvu, když si vzpomenu, že jsem byla úplně jako malá holčička, která prosí matku o panenku, a přesně tak jsem se chovala: chtěla jsem mít Pavlínu, jako je ta, kterou mám, a vyjádřila jsem se naprosto jasně, protože jsem se obávala, že by svatá Panna nemusela zcela správně pochopit, o co prosím. V první řadě bylo potřeba, aby měla krásnou dušičku, schopnou stát se svatou, ale chtěla jsem také, aby byla velmi půvabná. Co se toho týká, není přespříliš hezká, ale pro mě je překrásná, protože je přesně taková, jakou jsem si ji přála. (Pavlína se pak narodila 7. září 1861).
Letos půjdu zase k Panně Marii, brzo ráno, chci tam být úplně první, obětuji jí svíci jako obvykle, ale nebudu už prosit o další děti. Budu se modlit za to, aby ty, které mi byly dány, se staly svatými, a abych mohla zblízka sledovat jejich životní dráhu. Všechny musí být lepší, než jsem já!“
Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 26. března 1876:
Zlý soused stěžoval rodině Martinových život; nakonec je udal u soudu. Zélie píše:
„Teď jsme takto daleko. Jak dlouho to ještě potrvá, nevím, ale příliš se proto nermoutím. Nemůžeme dělat nic jiného, než toto protivenství trpělivě snášet, neboť tu na zemi jsme proto, abychom trpěli. Když nám bude tímto způsobem dopřáno zkrátit si očistec, budeme potom jednou na věčnosti panu X. vděčni za to, že nám dal příležitost, abychom tu mohli na zemi trpět. Každopádně je mi milejší, že tu kvůli němu trpíme křivdu, než kdybychom mu ji my sami udělali.“
Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 14. května 1876:
„Pavlíno, byli jsme na vycházce za městem. Na zpáteční cestě jsme potkali chudého starého člověka. Dala jsem mu prostřednictvím Terezky almužnu. Naše pozornost ho velmi dojala a zdvořile nám poděkoval. Teprve potom jsem si uvědomila, že ten muž musí být asi velmi nešťastný. Prosila jsem ho, aby přišel k nám, že bych mu doma dala ještě pár bot. Přišel. Nejprve jsem mu předložila dobré jídlo. Byl velmi hladový. Nemohu Ti vůbec vylíčit, v jak velké nouzi se tento člověk nalézá. Minulou zimu mu omrzly nohy. Bydlí v domě, který je už na spadnutí, je úplně sám. Potuluje se většinou v blízkosti kasáren, aby dostal trochu polévky. Řekla jsem mu, že k nám může přijít kdykoli, aby mohl něco pojíst. Chtěla bych, aby ho Tvůj otec umístil někde do špitálu, byl by s tím spokojen. Jistě se časem najde způsob, aby se to mohlo uskutečnit. Musím na toho chudého člověka stále myslet. Jsem ze setkání s tímto člověkem stále dojatá, byl tak šťastný, když jsem mu dala trochu peněz. Když odcházel, řekl mi: ,Zítra půjdu do národní kuchyně, koupím si za vaše peníze polévku, trochu tabáku a dám si i oholit vousy.‘ Byl šťastný jako dítě. Ještě když u nás seděl a jedl, držel boty, které jsem mu darovala, stále v ruce, a blaženě se usmíval.“ (Tohoto člověka se opravdu podařilo Martinovým ubytovat v jednom špitále.)
Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 4. března 1877:
„Toho dne jsem vyplakala všechny své slzy, tolik jako tehdy jsem neplakala ani nikdy předtím ani potom. Moje ubohá sestra nevěděla, jak mne utěšit. Nebylo to tím, že bych ji nerada viděla v klášteře, naopak! Chtěla jsem tam být taky. Srovnávala jsem její život se svým a pláč zesiloval… Připadalo mi tak strašné žít uprostřed světa, chtěla jsem se skrýt spolu s ní v klášteře.
Ty, jenž tolik miluješ svého otce, má Pavlíno, myslela by sis, že to ponese s nelibostí a že mi svatební den bude vyčítat. Ale nikoli, on mě pochopil a ze všech sil se mě snažil utěšit, protože jeho touhy byly stejné jako mé. Myslím dokonce, že naše vzájemná láska se tím prohloubila, naše city se ještě více sjednotily a on se pro mě stal navždy utěšitelem a oporou.
Ale když jsme měli děti, naše ideály se poněkud změnily. Už jsme nežili pro nic jiného, než pro ně, ony se staly naším štěstím a nikdy jsme už nenalezli jiné štěstí než je. Zkrátka, všechno se stalo tak, jak se stát mělo, svět pro nás už nikdy nebyl přítěží. Pro mě to bylo velkým zadostiučiněním, a proto jsem si přála mnoho dětí, abych je vychovala pro nebe.“ (Zélie píše Pavlíně o dnech krátce po svatbě, kdy byla navštívit svou sestru v klášteře.)