Nemoc pana Martina – „naše velké bohatství“

(vybraná část přednášky o Tereziině počátečním období života na Karmelu)

sr. M. Milada od Spasitele světa OCD

Nenalezení „matky“ na Karmelu a ztráta duchovního otce jsou pro Terezii události hodně bolestné, ale nejsou ničím ve srovnání s tou, kterou nazývá „naše velké bohatství“. Zařazuje ji mezi 14 významných dat svého života (hlavně den 12.2. 1889, i když tato zkouška prakticky kříží celý její postulát a noviciát a ovlivňuje celý Tereziin život na Karmelu). Jde o jejího otce. Už od dětství je mezi nimi patrná veliká náklonnost – ona je jeho „malou královnou“, on její milovaný král, „král francouzský a navarrský“ (srov. Rk A 19v, 21v/AS 48, 51). A hle – tento její uctívaný král se „zblázní“.
První příznaky jeho stárnutí se projevily už před Tereziiným odchodem na Karmel, půl roku před poutí do Říma. Když 1. května 1887 pan Martin vstal, aby šel v 7 hodin na mši svatou, byl raněn lehkou mozkovou mrtvicí. Dcery ho chtěly zadržet, ale on se nedal. Jedna noha mu zůstávala bez vlády a koktavě mluvil, přesto se dovlekl do kostela. Až na zákrok strýce Guérina zůstal ležet a pomalu se uzdravoval. Přesto se Terezie rozhodla na Boží Hod Svatodušní říci mu o svém povolání. Své postižení rozchodil, i když si dcery v Římě všimly, že nebyl tak veselý jako obvykle a snadno se unavil (srov.Rk A 71v/AS 148).
Za pár měsíců přišla bolest odloučení s jeho královnou. Svým alençonským přátelům oznámil: „Drazí přátelé, Terezie, má královnička, vstoupila včera na Karmel!… Jen Bůh může žádat takovou oběť!… Nelitujte mě, vždyť mé srdce překypuje radostí!“ (Rk A 71v/AS 148). V Buissonnetech s ním na stáří zůstává už jen Leonie s Celinou. Leonie je však znovu odhodlána nastoupit do kláštera Navštívení v Caen. A poslední devatenáctiletá Celina? Ta sice v tuto dobu bojovala s nabídkou k sňatku, ale už 16. června otci oznamuje své rozhodnutí – i ona touží vstoupit na Karmel, ne však dříve, dokud tatínek žije. To bylo mnoho silných zpráv najednou. „Pojď“, řekl Celině, „pojďme spolu do kostela a klekněme před Nejsvětějším, abychom mu poděkovali za všechny milosti, za všechnu čest, kterou mi prokázal, že si z mého domu vyvolil své nevěsty. Ano, velké milosti mi prokazuje, že chce všechny moje děti“ (1) (srov. Rk A 72r/AS 149). Tentýž den psal na Karmel: „Musím vám sdělit, jak musím být Pánu Bohu vděčen a prosím vás, poděkujte mu se mnou. Poznávám, že naší skromné rodině prokázal tu čest, že patří k vyvoleným klaněníhodného Stvořitele.“ (2)

Otcova svatost

Odezva z Karmelu je podobná. Marie mu píše: „Můj nezapomenutelný otče! Co nám napsala Celina, je ti ke cti. Jak vznešeného otce máme. Nedivím se, že milý Pán Bůh chce mít děti tohoto vzorného otce pro sebe. On a všichni jeho jsou mu tak blízcí, že na nich zvláštním způsobem spočívá jeho pohled. Jak asi na tebe s radostí pohlíží naše zemřelá matka! Jak se těší, že vedeš životní lodičku svých milých jistou rukou k věčnému přístavu. Nemohu dále psát, mé srdce je hluboce pohnuto.“ (3)
Také Terezie je vůči svému otci plna obdivu: „Můj milovaný Králi! Jaké štěstí, že ti tento rok mohu poslat své novoroční blahopřání z Království Karmelu! Do této chvíle ti tvoje malá Královna nikdy nemohla vyjádřit svůj cit radostněji, cítí se tak blízko svému Králi, tak blízko, že ji nic nemůže od něho vzdálit!… Pozemští králové jsou rádi, když mohou svým dcerám najít urozené partnery, a jakou malou vděčnost pociťují jejich děti k svým rodičům!… S tvojí malou Královnou je to úplně jinak, ty jako otec a opravdový Král si ji chtěl svěřit pouze nebeskému Králi, samotnému Ježíšovi, a tak jsem se dostala od titulu Sirotek z Berezina k šlechtickému titulu karmelitky. Jak musím milovat otce, který mi zabezpečil tak velké štěstí, a jak ho i miluji!… (…) Milovaný tatínku, víc si pro svoji malou Královnu udělat nemohl. Jestliže z ní není světice, je to její chyba, protože při takovém otci, jako jsi ty, má na to dost prostředků…!“ (DT 72). (4)
Už kolem cesty do Říma jeho nejmladší pozoruje, jaké tatínek dělá pokroky v dokonalosti. „Zdálo se, že pozemské věci se ho sotva dotýkají. Snadno se přenášel přes protivenství tohoto života. Nakonec ho Pán zaplavoval útěchami. Při svých každodenních návštěvách Nejsvětější Svátosti měl často oči plné slz a z jeho obličeje vydechovala nebeská blaženost…(…) Bylo na čase, aby tak věrný služebník dostal odměnu za své práce, bylo spravedlivé, aby se jeho mzda podobala mzdě, jakou dal Bůh Králi nebe, svému jedinému Synu…“ (Rk A 71r/AS 148).
Pan Martin byl vnitřně na údery připraven. A pravděpodobně šlo ještě o víc… V roce 1888 se po návštěvě v Alençonu svěřil svým dcerám v hovorně: „Moje děti, přicházím z Alençonu. Tam jsem v kostele Matky Boží obdržel tak velké milosti a útěchy, že jsem se modlil: ,Můj Bože, již je toho přespříliš! Ano, jsem přešťastný! A takto není možné přijít do nebe, chtěl bych pro tebe něco vytrpět! A nabídl jsem se…‘ “ Slova „jako oběť“ jen vydechnul, neodvážil se je říci v jejich přítomnosti, ale dcery mu dobře porozuměly.

Tereziina předtucha

Terezie proto vidí tatínkovu nemoc jako vyslyšení jeho prosby: „Před mým vstupem na Karmel náš výjimečný tatínek řekl, když mě odevzdával Pánu Bohu: ,Rád bych Pánu Bohu nabídl cosi lepšího.‘ Ježíš vyslyšel jeho prosbu… to cosi lepšího byl on sám!…“ (DT 91). (5)
Už od šesti let měla o otcově zkoušce tajemnou předtuchu. Stála u okna v Buissonnetech, zatímco tatínek byl několik dní na cestách… „Mohly být asi dvě nebo tři hodiny odpoledne, slunce oslnivě svítilo a celá příroda vypadala svátečně. Byla jsem sama u okna podkrovní světnice, které vedlo do velké zahrady. Hleděla jsem před sebe, má mysl se zaměstnávala příjemnými myšlenkami, když jsem spatřila před prádelnou, která byla právě naproti, muže, oblečeného přesně tak jako tatínek. Měl stejnou postavu i chůzi, jenom byl mnohem sehnutější… Hlavu měl přikrytou jakousi zástěrou neurčité barvy, takže jsem nemohla vidět jeho tvář. Měl klobouk, podobný tatínkovým kloboukům. Viděla jsem, jak kráčel pravidelným krokem podél mé zahrádky… Ihned přepadl mou duši pocit nadpřirozeného děsu, ale na okamžik jsem uvažovala, že se tatínek bezpochyby vrátil a že se schovává, aby mě překvapil. Zavolala jsem hodně silným hlasem, třesoucím se pohnutím: ,Tatínku, tatínku!…‘ Ale nezdálo se, že by mě ona tajemná osobnost slyšela. Kráčel pravidelně dál a ani se neohlédl. Sledovala jsem ho očima a viděla jsem, že zamířil k háječku, který přetínal velkou alej na dvě části. Nadála jsem se, že se znovu objeví na druhé straně velkých stromů, ale prorocké vidění zmizelo!… To všechno trvalo okamžik, ale tak hluboko se mi to vrylo do srdce, že ještě dnes po patnácti letech…je tato vzpomínka ve mně tak přítomná, jako kdyby bylo vidění ještě přede mnou…“ (Rk A 20r/AS 48-49).

Otcovo zmizení

Po Tereziině nástupu na Karmel tatínek vypadá stále víc vyčerpaněji a slábne mu paměť. 23.6. 1888, týden po Celinině oznámení, náhle zmizí. Bez upozornění odchází z domu, ani v lékárně u Guérinových se neukáže. Po čtyřech dnech smrtelné úzkosti ho Celina se strýčkem Guérinem a Ernestem Maudelondem nacházejí na poště v Le Havru. Má už jasnou hlavu, ale pronásleduje ho fixní idea „stáhnout se do samoty a žít jako poustevník“. Nyní je zřejmé, že k motorickým (pohybovým) poruchám se přidružily poruchy mozkové, psychické. Jsou na něm patrné náhlé změny nálad, ztráta paměti, chimérické plány a vidiny. (6)
Recidivy jsou stále častější a horší. Ludvík Martin začíná rozhazovat peníze. Duchovní správce jeho farnosti vyhlásí sbírku na nový oltář za 10 000 zlatých franků (7) a on přinese ihned celý obnos. Zahrnuje dary karmelitky – například 14. října posílá do kláštera „všechno, co má nejpěknějšího obchod s rybami, nikdy ještě nenakupoval za tolik peněz. Nechtěl mi říct cenu“, píše Celina. (8) Začne vyjednávat koupi Buissonnet (byli tehdy v pronájmu) a sousedícího domu. Zároveň však díky chybné správě majetku, při které podléhá svým snům, přichází o 50 000 zlatých franků v akciích Panamského průplavu, ve velkém finančním skandálu, který otřásl mladou Francouzskou republikou. To vše přináší průlom do rodinného vlastnictví.
Nejvíce ale znepokojují jeho útěky (12.8., 31.10.), neopouštějí ho touhy po cestování a plány na poustevnický život. 31.10. 1888 odjíždí pan Martin do Le Havru, aby se rozloučil s P. Pichonem, který odjíždí do Kanady. V Honfleur ho postihuje vážná recidiva. Celina, která jej doprovází, s ním zažije jeden z nejsmutnějších dní svého života. „Utrpení bylo tak ostré“, psala tehdy, „že když jsem se procházela po okraji nábřeží, se závistí jsem se dívala do hlubin vod.“ (9)
I Terezii projevy tatínkovy nemoci zasáhnou velmi do živého. Při jednom záchvatu přítomní pozorují, jak si nemocný znovu a znovu pokouší přikrýt hlavu jakýmsi neviditelným závojem. Milost porozumění tomuto zvláštnímu gestu dostanou však sestry až po tatínkově smrti. Pochopí, že je Pán Bůh na otcovu nemoc připravoval už Tereziiným tajemným viděním v dětských letech (srov. Rk A 20v-21r/AS 49-50).

Poslední otcův triumf

Všechny tyto události oddálí Tereziinu obláčku. Normálně by ji postulantka měla mít v říjnu, po šesti měsících postulátu. Kapitula skutečně se svolením mons. Hugonina hlasuje pro Tereziino přijetí. Je ale možné myslet na obřad? Už se uvažuje i o tom, že by Terezii daly hábit bez toho, aby vyšla ven. (10) Pak je ale rozhodnuto posečkat. Po týdnu od poslední recidivy se pan Martin skutečně začíná díky rychlému zásahu dr. Notta a pana Guérina uzdravovat. „Jak je Pán Bůh dobrý, že tě uzdravil! (…) Celý Karmel se modlil a Pán Bůh nakonec vyslyšel jeho prosby a vrátil mi mého Krále… (…) Tvoje malá Královna je srdcem stále u tebe, jak by mohla zapomenout na svého dobrého Krále?…“ (DT 66). (11) Datum obláčky je proto stanoven na 9. leden. (12)
Otec je ten den šťastný a jasné mysli. Důstojně doprovází Terezii ve svatebních šatech k oltáři. „…Slavnost byla úchvatná. Nejkrásnější, nejúchvatnější květina byl můj milovaný král. Nikdy nebyl krásnější, důstojnější… Vzbuzoval všeobecný obdiv. Tento den byl jeho triumfem, jeho posledním svátkem na zemi“ (Rk A 72r/AS 149). Pavlína ale ani nežije, má strach, jak otec vydrží citový šok tohoto obřadu. Ještě po 25 letech vzpomíná: „Ubohému tatíčkovi hrozil každou chvíli záchvat, měla jsem obavy z nějakého incidentu během obřadu. Ještě teď se třesu, když na to pomyslím, a vzpomínám si, že jsem večer předtím prosila Pána Boha, aby tatínek v kapli nekřičel.“ (13)

Tříletá internace

Za měsíc po této krásné slavnosti se ale stav pana Martina znovu prudce zhoršuje. Už nejen útěky a rozhazování majetku, rozmnožují se jeho halucinační stavy, které vzbuzují hrůzu a strach u všech, kteří s ním přicházejí do styku. Vidí… „hrozné věci, krveprolití, boje, …slyší kanóny a bubny“, píše Celina karmelitkám. Marně ho vyvádějí z omylu. „Pokus o krádež ve městě ho utvrdil v jeho představách. Vzal si revolver.“ (14) Ludvík Martin chce bránit své dcery a odmítá ho dát z rukou. Strýc Izidor je proto nucen svého švagra za pomoci jeho věrného přítele Augusta Benoita odzbrojit. Lékař rozhodne, že nemocný má být internován v ústavu Dobrého Spasitele v Caen. Odchod se vysvětlí pod záminkou cesty. Otec, který se opět zklidnil, se těší, protože jej už měsíce drží doma…
A tak Tereziin uctívaný „Patriarcha“ začíná žít mezi blázny. Celina s Leonií se rozhodují, že otce neopustí a doopatrují ho k smrti. Ubytují se v sirotčinci sv. Vincence z Paula v blízkosti Dobrého Spasitele a od 19. února do 5. května se každý den chodí ptát, co je nového. Otce však mohou vidět jen jedenkrát týdně. Později se vrací zpět do Lisieux a jezdí ho navštěvovat. Pan Martin stráví v ústavu tři roky, dokud ho úplná paralýza dolních končetin neupoutá na vozík a znemožní mu útěky – tehdy mu dovolí vrátit se zpět k rodině.

Zpracování otcovy zkoušky

Tak znějí údaje, které Terezie charakterizuje slovy „naše velké bohatství“. Pro Celinu zkouška znamená „tisíc mečů“, „otrávený šíp“ a „široce otevřenou ránu“. Kdyby byl tatínek zemřel, nepochybovaly by jeho dcery o jeho věčné slávě; co však znamená toto přítomné pokoření a úpadek? I pro Terezii je to zpočátku velmi těžká situace: „Vy víte, má milovaná matko, jakou hořkost jsme zakoušely v měsíci červnu roku 1888, hlavně 24… (15) Tyto vzpomínky jsou příliš hluboko vryty do našich srdcí, než abych o nich musela psát… Moje matko! Jak jsme trpěly! A to byl teprve začátek naší zkoušky…“ (Rk A 72r/AS 148). „Vzpomínám si, že v červnu 1888 ve chvíli našich prvních zkoušek jsem říkala: ,Trpím mnoho, ale cítím, že mohu snést ještě větší zkoušky‘. Nemyslela jsem tenkrát na zkoušky, které mi byly uchystány… Nevěděla jsem, že 12. února, měsíc po mé obláčce, bude náš drahý otec pít kalich, nejtrpčí, nejvíc pokořující ze všech kalichů… Ach, toho dne jsem neřekla, že mohu trpět ještě víc!!! Slova nemohou vyjádřit naše úzkosti, proto se nepokusím je popsat. Jednou v nebi si budeme rádi vyprávět o svých slavných zkouškách“ (Rk A 73r/AS 150-151).
Také rukopis Tereziiných dopisů z tohoto období prozrazuje silné vnitřní napětí, její písmo je zmatené. Přesto ale jsou (zvláště dopisy psané Celině) velkým svědectvím odvahy, duševní síly a víry. Terezie reaguje ve vertikále: „Ach, milovaná sestřičko, vůbec si nestěžuji Ježíšovi na kříž, který nám posílá, nemohu pochopit jeho nekonečnou lásku k nám, že s námi takto jedná… Ježíš musí velmi milovat našeho drahého tatínka, když takto musí trpět; nezdá se ti ale, že tatínkovo utrpení je právě doplňkem jeho krásného života?… Cítím, (…) že ti říkám opravdová šílenství, ale na tom nezáleží, já si myslím ještě mnoho jiných věcí o lásce Ježíšově, které jsou možná ještě více ohromující… Jaké štěstí, že jsme pokořené. Je to jediná cesta, která vede ke svatosti!… Můžeme nyní pochybovat o Ježíšových úmyslech s našimi dušemi?…“ (DT 82). (16)
Po tři roky nezmenšená, protrpěná bolest prožívaná s otcem musela Terezii velmi formovat. Do utrpení se však vrhla jako do ohně, a ten ji očistil: „…Dobře vím, proč nám Pán Bůh posílá tuto zkoušku. Je to proto, abychom získali krásné nebe. On totiž ví, že našeho milovaného tatínka máme nejraději ze všeho na této zemi, ale ví i to, že jestliže chceme dosáhnout věčného života, musíme trpět, a proto nás zkouší v tom, co je nám nejdražší“ (DT 68). (17) „Ježíš … nám vzal toho, kterého jsme tak něžně milovali, a to ještě bolestnějším způsobem, než nám vzal naši drahou maminku na úsvitě našeho života, a to všechno proto, abychom mohly upřímně říci: ,Otče náš, jenž jsi na nebesích…‘ Ach, jak tato slova upokojují, jaký nekonečný obzor otevírají před našima očima…“ (DT 127). (18) „Skrze našeho milovaného tatínka Ježíš zasáhl vnější nejcitlivější oblast našeho srdce, nechejme ho nyní působit, ať dokončí své dílo v našich duších…“ (DT 137). (19)

Rodinné pokoření

Ne že by novicka neznala skutečnost a komentáře, které se šířily městem. „Pan Martin nesnesl opuštěnost od svých dcer, zvlášť od té nejmladší, kterou tolik miloval.“ A – „V stavu, jakém byl, nejednala Celina správně, když mu řekla o povolání…“ Ještě závažnější bylo, že po přijetí do ústavu se Ludvík Martin dále zajímá o svůj majetek. Uchoval si dobrou paměť na směnky. Pan Guérin je z toho velmi znepokojený. 18.6. k němu posílají právníky, aby podepsal, že se formálně vzdává svého majetku. Nemocný to odmítá. Vyslanci to odůvodňují vůlí rodiny, se kterou se předtím opravdu radili. „Ach, moje děti mě opouštějí!“ naříká stařec. Propukne v pláč a podepíše. (20) Dokument je vyvěšený v krajských úřadovnách a vyvolává velký rozruch a komentáře. To je velká rána pro Terezii, která se už dříve snažila svými dopisy otce potěšit a uchovat mu vysoké mínění o sobě samém. (21)
Ponižující období nenastává jen pro samotného pana Martina, trpí celá rodina. Nervové postižení u příbuzného totiž zvláště pro buržoazní kruhy ve Francii na konci 19. století znamenalo ztrátu cti, něco zahanbujícího, o čem se raději nemluví a co bylo skvrnou pro celou rodinu. Být pacientem v ústavu Dobrého Spasitele bylo pokládáno za cosi hluboce pokořujícího, i když tento dům měl výbornou pověst. I z tohoto důvodu nemoc pana Martina na dcery silně dolehla, tíž než obyčejná choroba, protože ta člověka neobere o to, co je v něm nejvznešenější – o schopnost sebekontroly.
Všechny řeči ve městě mají odezvu v klauzuře. I tam se nediskrétně mluví o blázinci, svěracích kazajkách a samotkách. Novicčino přijetí a smíření se s nastalou situací není proto nevědomé, ani to není necitelnost. Už od prvního svatého přijímání často žádala trpět pro Ježíše. Tentokrát je míra vrchovatá. „Jakou výsadu nám Ježíš dává, když nám posílá tak velkou bolest, ach, VĚČNOST nebude dost dlouhá, abychom za ní poděkovaly. Zahrnuje nás svou přízní, jako zahrnoval největší světce, pročpak tato velká výsada?… Je to tajemství a Ježíš nám ho odhalí v naší vlasti v den, kdy nám ,setře z očí každou slzu‘ (Zj 21,4)“ (DT 83). (22) „Obětujme Ježíši naše utrpení za uzdravení duší, ubohých duší!… Nemají tolik milostí jako my, a přesto Bůh prolil svou krev, aby je zachránil… A Ježíš chce, aby jejich spása závisela na jediné prosbě našeho srdce… Jaké tajemství!… Jestliže jediná prosba může zachránit jednu duši, co pak zmohou utrpení, jako jsou naše?… Neodmítněme nic Ježíšovi!…“ (DT 85). (23) „Tvůj dopis vyvolal v mé duši velký smutek!… Ubohý tatínek!… Ne, Ježíšovy myšlenky nejsou našimi myšlenkami, ani jeho cesty nejsou našimi cestami…(Iz 55,8). Podává nám tak trpký kalich, jaký naše slabá přirozenost může snést!… Neodtahujme své rty od tohoto kalicha, který připravila Ježíšova ruka…“ (DT 87). (24)

Otcova odevzdanost

Podivuhodné je, že ten samý duchovní postoj přijetí Boží vůle se projevuje i u nemocného, když má jasnou mysl. 9.3. 1889 Celina píše: „Nedávno řekl otec lékařovi: ,Já jsem byl vždycky zvyklý poroučet, a teď jsem nucený poslouchat, to je tvrdé. Nezažil jsem nikdy pokoření, bylo mi ho třeba‘.“ (25) V jasných chvílích si uvědomuje svůj ponižující stav a hledá útěchu v modlitbě a někdy i ve svatém přijímání. Ujišťuje dcery: „Mám se dobře. Ať se stane vůle Boží. Tato zkouška musela přijít. A potom, dělám tu trochu apoštolátu. Je tu mnoho takových, co potřebují dobré slovo.“ Snaží se přivádět k Bohu své nevěřící pacienty. „Vy jste apoštol“, říká mu sestra Adelaida (26), jeho ošetřovatelka. „To je pravda“, odpovídá, „ale byl bych raději apoštolem někde jinde.“ (27) Humoristický tón v této situaci je ohromující. Sestra Adelaida Celině svěřila: „Je to srdcervoucí vidět tohoto krásného Patriarchu v podobném stavu… Umí si získat lásku. Má v sobě něco takového úctyhodného! Je vidět, že je to zkouška, tato nemoc mu nesedne…“ (28) Nemocný si nikdy nestěžuje a všechno, co dostane, je pro něho znamenité. „Nevím, čím bychom se mu mohly zavděčit. Nepoznáme jeho záliby, za všechno děkuje se stejnou srdečností“, tvrdí ošetřovatelka.
Heroický postoj nemocného posiluje dcery vidět v tatínkově nemoci zkoušku, seslanou nebeským Otcem k posvěcení celé rodiny a jako příležitost podílet se svým utrpením na obrácení hříšníků. Terezie proto nachází i v poruchách nemocného nadpřirozené řešení. Například když tatínek rozhazuje peníze a věnuje ihned 10 000 franků na celý oltář, Terezie tuší, že vyvolená oběť na tomto Božím oltáři je otec sám (srov. Rk A 71v/AS 148). Také jeho bolestný obličej začíná přirovnávat k trpící a znetvořené tváři Služebníka Jahveho. Boží pedagogika učí Terezii dívat se skrze otce a jeho nemoc na Ježíše. Od obláčky si ke svému jménu přidává druhý predikát – od svaté Tváře.

Otcova smrt

27. května 1894 dostává pan Martin prudký záchvat, jeho levá paže zůstane ochrnutá. Všichni vnímají, že se blíží jeho blízký konec, proto přijímá poslední pomazání. 5. června dostává další srdeční záchvat; přesto se ho Guérinovi s Celinou rozhodnou 4. července znovu na léto převést do Musse. Po smrtelném zápase tam milovaný král vydechne 29. července ve čtvrt na devět ráno naposled. Bylo mu tehdy necelých 71 let. Celina bděla u jeho lože a modlila se. Krátce před smrtí pan Martin naposledy otevřel oči a s láskou se na dceru podíval. Celina pak popíše svým sestrám poslední otcovy chvíle následujícím způsobem: „Jeho pohled byl plný života, vděčnosti a něhy, prozařoval jím plamen inteligence. Na chvíli jsem znovu poznala svého milovaného otce takového, jaký byl před pěti lety…“ (29)
Tak se završil tatínkův život, když na jeho konci slavně „podstoupil zkoušku ryzosti jako zlato v tavicí peci“. (30) Pohřeb se konal 2. srpna v Lisieux. 11. října pak příbuzní převezli z Alençonu do společného hrobu v Lisieux i ostatky paní Martinové a čtyř zemřelých dětí. Jako v případě matčiny smrti (srov. Rk A 12v/AS 34), ani nyní Terezie neprojevuje navenek své „nejhlubší city“. Jistý čas mlčí. Rozhodně však radost převyšuje smutek. Medituje o životě svého otce a jako vzpomínku na něj skládá báseň „Modlitba světcova dítěte“ (TB 8). Leonii, která má znovu potíže v klášteře Navštívení v Caen, pak píše: „Tatínkova smrt na mě nepůsobí jako smrt, ale jako opravdový život. Po šestileté nepřítomnosti ho znovu nacházím, cítím ho u sebe, jak se na mě dívá a chrání mě“ (DT 170). (31) A Celině se 19. srpna svěřuje: „…Tvůj zázračný lov nás mile dojal… (32) Jak nám tyto milé drobnosti umožňují pocítit, že náš drahý tatínek je při nás! Jaká radost, že ho nacházíme stále stejného po té už pětileté smrti, jak se usiluje, tak jako kdysi, najít prostředky, aby nám udělal radost“ (DT 169). (33)

Zpět

Poznámky pod čarou:

(1) Dějiny duše, Školské sestry OSF, Praha 1929, str. 144.
(2) S.G.Piat OFM, Storia di una famiglia, Edizioni OCD, Morena (Roma) 1994, str. 299.
(3) S.G.Piat, ibid., str. 298.
(4) Panu Martinovi, 30.12.1888.
(5) Sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, konec května 1889.
(6) Celina prostoduše rozšířila jako příčinu tatínkových problémů lékařskou diagnózu „paralysis generale“ (CG 1, str. 456). Symptomy nemoci pana Martina později důkladně studoval Dr. Assailly, který provedl i ohledání mrtvoly a ptal se Celiny. Ten vyloučil generální paralýzu a došel k závěru, že příčinou této podivné choroby byla arterioskleróza (mozkové kornatění tepen) spojená s urémií (metabolická porucha v důsledku špatného fungování ledvin, doprovázená hromaděním dusíkatých a škodlivých látek v organismu). Tato nemoc se nedotkla ani mravního života pana Martina, ani jeho zbožnosti.
(7) To byl v tehdejší době roční příjem blahobytné rodiny. Stejnou sumu pan Martin věnoval v roce 1890 jako Tereziino věno.
(8) 14.10. 1888, CG 1, str. 401.
(9) S. Piat OFM, Celine, Lisieux, Office central, 1963, str. 38.
(10) V den své obláčky postulantka vycházela z klausury ven ve svatebních šatech a byla uprostřed své rodiny přítomna vnějšímu obřadu.
(11) Panu Martinovi, 15.11. 1888.
(12) Kvůli jednomu úmrtí byla obláčka nakonec 10. ledna.
(13) G. Gaucher, Životopis Terezie z Lisieux, Karmelitánské nakladatelství, 1997, str. 87.
(14) 18.2. 1889, CG 1, str. 456.
(15) První útěk pana Martina.
(16) Celině, 28.2. 1889.
(17) Panu Martinovi, 25.11. 1888.
(18) Celině, 26.4. 1891.
(19) Celině, 19.10. 1892.
(20) S. Piat OFM, Celine, ibid., str. 41-42.
(21) Pro Terezii byl otec nejen světcem – „Musím ti jen zopakovat, že tě miluji, jakoby jsi to ještě nevěděl a jakoby Královna neměla ráda svého Krále, navíc Krále, jako jsi ty, tak dobrého a svatého, ano, jsi úplně jistě tak svatý jako sv. Ludvík…“ (DT 51; panu Martinovi, 17.5. (?) 1888). – ale přímo obrazem Otce nebeského: „Když myslím na tebe, můj milovaný tatínku, zároveň myslím na Pána Boha, protože se mi zdá nemožné, aby na této zemi byl někdo svatější než jsi ty. (…) Milovaný tatínku, čím dál více tě miluji, nevím, co v tom je, ale je to pravda, ptám se, jak tomu bude na konci mého života… Jsem velmi hrdá na svůj titul Královna francouzská a navarrská, doufám, že si ho vždy zasloužím. Ježíš, nebeský Král, mě úplně nevzal mému svatému pozemskému Králi, ó ne, jestli si to můj milovaný otec přeje a nepokládá mě za nehodnou, navždy zůstanu jeho Královnou“ (DT 58; panu Martinovi, 31.7. 1888).
(22) Celině, 5.3. 1889.
(23) Celině, 12.3. 1889.
(24) Celině, 4.4. 1889.
(25) CG 1, str. 465.
(26) Marie Adelaida Costardová (1846-1897) byla řeholnicí v Nemocnici Dobrého Spasitele; v letech 1889-1892 opatrovala pana Martina.
(27) CG 1, str. 458.
(28) CG 1, str. 462.
(29) Guy Gaucher, ibid., str. 120.
(30) Text na úmrtním oznámení pana Martina.
(31) Sestře Terezii –Dositee (Leonii), 20.8. 1894.
(32) Terezie reaguje na Celinin dopis z Caen, kde sestra byla na několik dní u La Néelových s rodinou Guérinových. Každý den společně chodili na výlet k moři. Celina v něm Terezii psala: „Každý den chodím k moři. Včera jsme lovili kraby, neviděla jsem ani jednoho, poprosila jsem tatínka a byla jich hojnost; opravdový zázračný lov, víc než 100“ (19.8. 1894).
(33) Celině, 19.8. 1894.