Období dětství
Začnu dětstvím. Leonie se rodičům narodila jako jejich třetí dítě 3. června 1863 a byla hned naprosto odlišná od svých dvou starších sester Marie a Pavlíny. Ty byly velmi zdravé, tmavovlasé, Leonie byla útlá, světlovlasá. Trvalo rok a půl, než se naučila chodit. Možná to víte z vlastní zkušenosti, jaké to pro rodiče je, když najednou mají dítě, které je úplně jiné. S ní to bylo tak zlé, že její zbožný otec vykonal pouť do mariánské svatyně, aby prosil u Panny Marie za svoji dceru. Celé Leonino tělíčko bylo už v těch prvních měsících jejího života posypáno nějakou kožní vyrážkou – ekzémem. To ji provázelo po celý život, tyto kožní obtíže se jí vracely a zhoršovaly se. Její rodiče, kteří mezitím prožili úmrtí několika svých dětí (mladších než Leonie), měli velký strach, zda děvčátko bude žít. Šestnáct měsíců byla ve stavu mezi životem a smrtí. Leonina matka Zelie prosila svou sestru Marii Doziteu, aby se za dceru modlila. Teprve když teta řeholnice vykonala novénu ke cti svaté Marie Markéty Alacoque, zdraví malé neteře se zlepšilo. Už jsem naznačil: během prvních šesti let Leonina života, než se narodila Celina, narodila se rodičům ještě jedna dívka a dva chlapci a všichni tři jako velmi malí zemřeli. Nevíme, nakolik tyto události nějak Leonii poznamenaly po psychické stránce. Ale víme, že její zdravotní stav se po vykonané novéně ustálil.
Ovšem s jejím vnitřním životem tomu tak nebylo. Její emoce byly velmi proměnlivé. V jednom dopise svému bratrovi napsala tehdy její matka, že Leonie je den ode dne horší. Jedna příhoda na ukázku: Leonie si vzala do hlavy, že půjde do Lisieux, a křičela, že půjde za každou cenu. Maminka si s ní tehdy vůbec nevěděla rady. Teprve když se jinak tak laskavý otec rozhněval a její plán jí zakázal, pomalu se uklidnila. Prostě umíněné dítě, které si něco usmyslí a křičí a vzteká se, dokud to nedostane. Ve srovnání se staršími sestrami byla Leonie zaostalá, byla duševně opožděnější. A v důsledku toho, jak byla doma velmi živá, bouřlivá a že často upadla a dopadla na všechno možné, měla na tváři, na rukou a na těle početné jizvy ze všelijakých úrazů.
Když přišel čas, aby šla do školy, tak do školy, kam chodily její sestry, nebyla přijata. Právě proto, jak se chovala. Sama její matka si stěžovala, že Leonie stěží někoho poslechne.
Do výchovy se snažila vložit už zmiňovaná její teta, sestra Marie Dozitea, která s určitou diplomacií zkoušela získat od své představené souhlas k tomu, aby si mohla vzít tuto svou neteř k sobě do školy, kterou řeholnice vedly. Představenou to udivilo, ale souhlasila. Tak si teta vzala Leonii k sobě do klášterní školy. Tam mohla zakusit z první ruky, jaká Leonie je. Nazývá ji „to strašlivé malé dítě“ a své pocity by dnes asi vyjádřila slovy: „Leze mi na nervy, je to s ní neustálý zápas, nikoho jiného se nebojí, jenom mě, nikdo na ni nemá…“ Ale protože Marie Dozitea byla vážně nemocná a její zdraví se zhoršovalo, musela být za čas Leonie poslána domů.
Za rok to rodina zkusila znovu – další pokus. Znovu poslali své problematické dítě do téže školy k tetě, tentokrát sestra Marie Dozitea zkoušela jít na to jinak: byla na děvče co nejvíc milá. Zdálo se, že tato výchovná metoda přináší své ovoce. S Leonií se začalo něco měnit. Ale jen do času. Za nějaký měsíc musela být Leonie znovu poslána domů. Ve škole ji nechtěli, protože se ve společnosti ostatních nedokázala ovládat. Její matka, žena pevné víry, spoléhala ještě na Boží pomoc. Věřila, že jenom zázrak, jenom Boží zásah, může něco s její dcerou udělat. Změnit ji. Když Leonie nemohla kvůli svému chování chodit do školy, zaplatila jí matka dvě starší učitelky v důchodovém věku, aby jí dávaly soukromé hodiny. Ale i tento pokus dopadl špatně. Když se nad tím vším Leonie svým ještě dětským rozumem zamýšlela, říkala: Vy jste mě asi – když se o mě po mém narození někdo staral – museli s někým vyměnit! Vždyť když se dívám na své starší sestry, tak vidím, že já jsem úplně jiná!… „Oni mě museli vyměnit. Já nejsem vaše Leonie!“ Ale maminka ji ujistila, že se nespletli, že je jejich dcerou, i když je jiná.
Když bylo Leonii dvanáct let, připravovala se k prvnímu svatému přijímání. Možná si vybavujeme, jak prožívala své první svaté přijímání její mladší sestra Terezie. Pro ni – jak říkala – to byl ten nejúžasnější den v životě: „Ježíš přišel ke mně!“ Pro Leonii to takové nebylo. A přesto tu bylo něco, co měla se svou mladší sestrou Terezií společné: pevná vůle. Tak pevná, že když si Leonie něco usmyslela, že to chce mít, tak prostě šla za tím. Řekli bychom, že šlo o paličatost, tvrdohlavost. Ale když je člověk tvrdohlavý, nemusí to přece znamenat jenom něco negativního. Když tuto vlastnost člověk s pomocí Boží ve svém životě usměrní, může z toho vyrůst nádherná, silná ctnost – vytrvalost. Vytrvalost v dobrém, neochvějnost, takže mě nic, žádné nezdary neodradí.
Maminka Zelie popisuje, jaká byla zbožnost její dcery v tom věku. Říká, že Leonii nebavily naučené modlitby. Že kdyby ji k nim důsledně nevedla, tak by se je dcerka nemodlila. Leonie nebyla nijak nápadně „zbožná“, ale zajímala ji postava Ježíše Krista – jeho život. Je to zjevné z konkrétní příhody. Jednou když si ji maminka vzala vedle sebe a společně se modlily, po chvíli Leonie řekla: „Už nechci. Dost, to stačí. Ale vyprávěj mi, povídej mi o Ježíši!“ A maminka jí začala vyprávět. Když došla k Ježíšovu ukřižování, smrti, k jeho posledním dnům a hodinám, tak se Leonie rozplakala.