Léta dospělosti

Teď přicházíme do období života, kdy Leonie byla dospělá a pokoušela se jít za tím, čím myslela, že by měla v životě být – řeholnicí. Jednou byli Martinovi na rodinném výletě v Alenconu, kde byl klášter klarisek. Leonii bylo tehdy 23 let, a když tam byli, náhle se rozhodla. Když navštívili ten klášter, ona najednou prohlásila: „Já tu chci zůstat, chci sem vstoupit.“ Prostě jako blesk z čistého nebe – zatímco byli na výletě, padlo její rozhodnutí o povolání. Pozoruhodné bylo, že matka představená na to řekla: „Ano“. Takže se Leonie vůbec nevrátila do Lisieux a ani si nedala do pořádku své věci. Terezce bylo líto, že se s ní nerozloučila, že se nemohly rozloučit. Marie se tím vším cítila hodně uražená, zato otec zachoval klid. Jenže přísný, strohý františkánský styl života byl na Leonii, která byla chatrného zdraví, příliš. Po dvou měsících odtamud odešla. Zklamaná. (2) A jakoby toho nebylo dost, tak hned za tři čtvrtě roku učinila další pokus o vstup. Tentokrát šlo o klášter sester Navštívení (sestry vizitantky) v Cannes. Jednalo se o řád, ke kterému patřila její teta – sestra Marie Dozitea, ale ta žila v klášteře v Le Mans.
Leonie byla v Cannes plná nového nadšení. Píše:
„Jsem tady šťastná. Sice musím stále zápasit, je to těžké, je pro mě těžké překonávat sebe samu, dávat se v oběť.“
Tentokrát v klášteře Leonie vydržela šest měsíců. Tedy: předtím dva měsíce, teď šest měsíců. Když se vrátila zpátky k rodině do Lisieux, začala se věnovat domácím pracím, navštěvovala nemocné a pomáhala chudým. Po těch dvou zkušenostech poznala, že má svoje hranice. Požádala také svoji mladší sestru Terezii, aby ji učila francouzskou gramatiku, a ta jí vyhověla.
V životě rodiny vyvstala potom další dramatická záležitost: duševní nemoc otce. Jednoho dne se ztratil, Leonie s Celinou a se služkou jej hledaly (3) a nakonec musely svého tatínka dát do blázince. Bylo to pro ně velmi bolestné a jejich tři sestry karmelitky je žádaly o zprávy o tom, co se děje s otcem, jak na tom je. Psaly jim dopisy, které byly většinou adresovány Celině (byla o šest let mladší než Leonie) a obsahovaly jen malý odstaveček pro Leonii (něco jako P.S.). Leonie stála tedy opět na druhém místě, snad i byla přehlížena, možná i sestry mohly v ní nevědomky nějak zesilovat pocit zaostalosti, nejistoty, méněcennosti. Jedenkrát za týden jezdily Leonie a Celina vlakem do Cannes navštívit svého otce. Otec tam byl hospitalizován celkem tři roky a ony v tom čase navštívily různá místa. Tak byly na pouti v Lurdech, protože se zhoršil zdravotní stav Leonie – zase měla těžkosti s ekzémem. Velmi tím trpěla.
Jednou při návštěvě otce v Cannes navštívila Leonie i tamní sestry vizitantky. Měly právě exercicie. A Leonie se rozhodla zůstat s nimi na exerciciích. Celina se tehdy na Leonii rozzlobila, že ji sestra takto opustila. Na konci exercicií – k překvapení všech – dala matka představená Leonii svolení, že to může znovu u nich zkusit. Byl to její již druhý pokus u sester vizitantek a celkově třetí pokus žít řeholní život. Ale tím, že tam Leonie zůstala, byl vztah mezi ní a Celinou velmi napjatý. (Celina se cítila opuštěná, „poslední troska rodiny“, starala se s pomocí služebných o otce, který se vrátil z psychiatrie. Rok na to pak byla u jeho lůžka, když při zcela jasné mysli zemřel.) (4)
Terezie se z kláštera mohutně snažila svými dopisy obě sestry povzbuzovat a „žehlit“ nesrovnalost mezi nimi. Z té doby se nám zachovala spousta Tereziiných dopisů. Leonie si dopisy, které od Terezie dostala, velmi pečlivě uchovávala a staly se pro ni velkým zdrojem inspirace pro její duchovní život. Znovu a znovu se k nim v životě vracela. Její pobyt v klášteře byl tentokrát delší – trval celé dva roky. Zdálo se, že vše je v pořádku, složila první sliby. Ale přesto stále uvnitř zápasila, měla těžkosti. Jejím problémem byla například modlitba breviáře – ten se tehdy modlil latinsky. Jenže ona byla pomalá a nebyla intelektuálně dost nadaná, bylo to pro ni velmi náročné. Její sliby byly odloženy a ona tím byla velmi zraněna, dotčena. Terezie ji zase dopisem povzbuzovala a svěřovala se jí, že i ona kdysi prožívala něco podobného.
Nyní bych rád uvedl úryvek z dopisu, který Terezie napsala Leonii právě v tomto období:
„Jsi opravdu šťastná, drahá sestřičko, že Ježíš je tak žárlivý na Tvé srdce. Říká Ti jako snoubence v Písni písní: „Učarovala jsi mi, sestro má, nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí, jediným vlasem poletujícím kolem Tvého hrdla…“ Ježíš je s Tebou spokojen, cítím to. Jestli Tě ještě nechá, abys viděla nevěrnosti ve svém srdci, jsem si úplně jistá, že nasbírá mnohem víc úkonů lásky.
Která Terezie bude horlivější? (5) Ta, která bude pokornější, více spojená s Ježíšem, která bude věrněji konat všechny své skutky z lásky!… Ach, modleme se navzájem, abychom byly stejně věrné… Zraňujme Ježíše svým okem a jediným vlasem, to znamená tím největším i tím nejmenším. Neodpírejme mu ani nejnepatrnější oběť. V řeholi je všechno tak veliké… Zvednout špendlík z lásky může zachránit duši – jaké tajemství! Jenom Ježíš může dodat takovou cenu našim skutkům, milujme ho tedy ze všech svých sil…“ (DT 164). (6)
Ale ani onen celkově už třetí pokus vstoupit do kláštera Leonii nevyšel. 20. července 1895 se vrátila ke strýci a tetě Guérinovým. (7) Brala tento svůj neúspěch velmi vážně. Představme si tuto životní situaci, kdy člověk o něco velmi usiluje a jedná se přitom o něco hodně důležitého (například úsilí navázat známost a vstoupit do manželství). Člověk „do toho jde“, dělá si naděje, dává do toho celé své srdce – a ono se to nepodaří. Poprvé, podruhé, potřetí… Takové neúspěchy jej mohou úplně odradit, uzavřít do sebe.
Rok před Tereziinou smrtí jí Leonie píše: „Ty jsi připravena na setkání s Bohem. Jistě budeš dobře přijata. Ale já, běda! Přišla bych (před něj) s prázdnýma rukama, a přece jsem tak opovážlivá, že nemám strach. Chápeš to?“ (8) Nemá nic. Všechny její snahy o řeholní život skončily nezdarem. V jiném svém dopise píše Terezii:
„Jak se ti daří? Má milovaná sestřičko, jen v této věci Ti nedůvěřuji, protože mi stále říkáš, že se Ti daří dobře nebo lépe. Ale já Ti nevěřím ani slovo. Až mi budeš psát, hlavně mi pověz přesnou pravdu. Vyprávěj mi o Bohu a o všem, co mi může pomoci růst. Kdybys věděla, jak já potřebuji pomoc! Milá sestro, budeš mě chránit od mých starých chyb, viď? Jsem tak slabá. Vím, jak spoléhám jenom na Tebe. Prosím Tě, žádej Boha, aby mě osvobodil od mých trápení. Vždycky jsem zaměřená na sebe samu a to mě strašně ničí, brání mi to růst a udělat další kroky.“ (9)
A tak jí Terezie začíná psát upřímně, už jí začíná říkat úplnou pravdu. Začíná, jak o to Leonie prosila, psát o Bohu. V jednom dopise Leonii píše:
„Ujišťuji Tě, že Pán Bůh je mnohem lepší, než si myslíš. Spokojí se s pohledem, se vzdechem lásky. Já shledávám dokonalost velmi snadnou, protože jsem pochopila, že stačí chytit Ježíše za srdce. Pohleď na děcko, které právě rozhněvalo svou maminku tím, že zlobilo nebo ji neposlechlo. Jestliže se schová trucovitě do kouta a křičí ve strachu, že bude potrestáno, maminka mu chybu určitě neodpustí. Ale když přijde, vztáhne k ní ručky a s úsměvem řekne: „Polib mě, já už to neudělám.“ – co může maminka jiného udělat, než že si ho něžně přitiskne k srdci a zapomene na jeho dětské zlobení? A přece ví, že její milý maličký to při nejbližší příležitosti zase udělá. Ale to nevadí. Jestliže ji zase chytí za srdce, nebude nikdy potrestán…“ (DT 191).
Tato slova Leonii po celý její další život velmi pomáhala – „chytit Ježíše za srdce“ (tím způsobem, jak je to popsáno), i když ona zase něco vyvede.
Mezi Leonií a Terezií vznikl podivuhodný vztah. Jak ovšem muselo být pro Leonii těžké, když u této své sestry, která pomalu umírala, nemohla být! Terezie byla v klášteře za zdmi, za mříží a Leonie tam nemohla. Víme ze svědectví, jak ráda by si to vyměnila se svými staršími sestrami a byla při Terezii. Vybízela je: „Zapisujte všechno, co říká. Abych to věděla.“ Odloučení od trpící sestry pro ni bylo velkou bolestí.
Poslední dopis napsala Terezie Leonii v červenci 1897, několik měsíců před svou smrtí. Píše jí:
„Jediným štěstím na zemi je shledávat vždy rozkošným úděl, který nám Ježíš dává. Tvůj je opravdu krásný, má drahá sestřičko. Chceš-li být svatá, bude Ti to snadné, protože v hloubi Tvého srdce není svět pro Tebe ničím. Můžeš se tedy jako my zabývat „jediným potřebným“ (Lk 10,42) – to znamená, třebaže se obětavě věnuješ vnějším dílům, máš mít jediný cíl – dělat radost Ježíši, důvěrně se s ním spojovat.
Chceš, abych v nebi prosila za Tebe Nejsvětější Srdce. Buď jistá, že nezapomenu vyřídit Mu Tvé vzkazy a vyprošovat Ti všechno, co potřebuješ, aby ses stala velkou světicí.
S Bohem, má milovaná sestro. Chtěla bych, aby Tě myšlenka na můj vstup do nebe naplňovala radostí, protože Tě budu moci ještě víc milovat“ (DT 257).
Po celý zbytek svého života si Leonie pročítala tento dopis a považovala jej za jeden ze svých největších klenotů. Terezie ve svých dopisech také utvrzovala Leonii v tom, že ona má povolání být vizitantkou. Terezie to říkala i ostatním a ujišťovala i ji, že tomu opravdu tak je i přes nezdary, které Leonie zakusila. A toto prorocké Tereziino slovo se naplnilo. Dva roky po Tereziině smrti vstoupila Leonie potřetí do kláštera v Cannes. Celkově už čtvrtý pokus. Tentokrát tam vytrvala. Napočtvrté!
Tak někdy člověk v životě zkouší něco znovu a znovu a neví, kdy se to zdaří.
V klášteře se mezitím změnila situace. Žadatelky o vstup měla nyní na starost jiná novicmistrová, která byla velmi moudrá a brala na Leonii a na její stav – i zdravotní – ohled. Zároveň byla Leonie přesvědčena, že velkou pomocí je jí její sestra Terezie, na kterou ona ustavičně myslela. Každou chvíli se k ní obracela. A přijala řeholní jméno Františka Terezie, jak jí Terezie předpověděla. Ani tentokrát to pro ni v klášteře nebylo snadné, stále měla tytéž chyby a těžkosti jako dřív, nové nyní bylo, že Leonie měla smysl pro humor. Podle dochovaných svědectví právě ona na společných rekreacích (10) povznášela atmosféru. Dokázala udělat si legraci i ze sebe samé. Uvědomovala si, že omezení, která má, nezdolá svým úsilím. Podobně jako Terezie měla i Leonie v klášteře postavení té, která to nikdy nedotáhla nějak „výš“ (ve smyslu klášterního společenského žebříčku). Vždy byla, jak sama říkala, pomocnicí. Nic jí nesvěřili úplně, aby to měla na starosti. Víme, že Terezie byla vždy jen pomocnicí novicmistrové. Leonie v této věci vidí podobnost mezi sebou a Terezií. Nic pořádného jí nikdy nesvěřili samotné. Ale ona přesto ve všem nacházela cestu, jak se přibližovat k Bohu.
Díky tomu, čím Leonie v životě prošla, jakými bolestmi, utrpeními, nejistotami, začala – na základě této své zkušenosti – pomáhat sestrám v klášteře, které měly nějaké těžkosti, nějaké trápení v pokrevní rodině nebo i krizi v řeholním povolání. Začala se jim věnovat, protože věděla, jaké to je, vždyť sama prošla těžkými věcmi. Uvědomila si, že její omezení – to, že není ta nejlepší, nejdokonalejší, nejkrásnější, že není ta nejschopnější – jsou pro ni prostředkem, cestou, jak právě dojít cíle, o který jí šlo: být svatá, patřit Kristu. Zakoušela znovu tytéž těžkosti, tytéž starosti, nechuť, únavu všeho druhu – ale cítila, že všechna tato trápení jsou pro ni očišťováním, že Bůh v ní takto pracuje. Proto mu za všechno děkovala. Tak to psala ve svých dopisech a můžeme pozorovat, že je věrnou učednicí své mladší sestry Terezie v její malé cestě.
Leonie napsala:
„Já jsem slabost sama. Vím velmi dobře, že Ježíš nežádá nic víc, než jenom mé úsilí. A tak se nenechám ničím odradit, i když jsem úplně bezmocná. A právě tato moje slabost je mojí silou.“
Po celý život ji provázely nemoci. Neustále měla problém s kožní vyrážkou, trpěla migrénami, zlobily ji zuby a také o ně brzy přišla. Pronásledovaly ji časté žaludeční nevolnosti, měla nemocné nehty na rukou, snadno se nachladila a nachlazení se pak zvrtla v záněty průdušek, v zápaly plic. V životě ji provázel jeden kříž za druhým, utrpení za utrpením. Musela podstoupit operaci kolen a od té doby jí při stání nebo při chůzi nohy nesloužily spolehlivě. Revmatismus postupně ohnul její postavu, byla sehnutá jako stařenka. A jak to všechno bylo spojeno s bolestí!
Leonie byla tedy problémové dítě. Dělala starost rodičům a všem příbuzným okolo. Bylo s ní těžké vyjít, měla neustálé zdravotní problémy, těžkosti. Na co v životě sáhla, nic se jí nedařilo (mám teď na mysli její pokusy o řeholní život). Přesto je pozoruhodné, jak zralým člověkem nakonec byla. Když zemřela, začali k jejímu hrobu chodit poutníci a je pozoruhodné, že z Tereziiných rodných sester právě vůči Leonii začali lidé projevovat zbožnou úctu. Chodili k jejímu hrobu a vizitantkám přicházely do kláštera zprávy o vyslyšení modliteb na přímluvu Leonie. Tedy ani Pavlína, ani Marie, ani Celina, ale po Terezii se další světicí z rodiny Martinových stává ono problémové dítě – Leonie. A byl zahájen už i diecézní proces směřující k blahořečení, sbírají se svědectví o jejím životě. Ať nám všem je svědectví jejího života nadějí, že nikdo není beznadějný případ – žádný problémový člověk, žádné problémové dítě.

Z časopisu Karmel 4/2006
s laskavým svolením

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Srov. G. Gaucher, Životopis Terezie z Lisieux, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, str. 22.
(2) Srov. tamtéž, str. 54.
(3) Ostatní tři sestry již byly na Karmelu v Lisieux.
(4) Srov. tamtéž, str. 114.
(5) Leonie v klášteře přijala jméno Terezie.
(6) In: Dopisy Terezie z Lisieux, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, str. 204.
(7) Srov. G. Gaucher, cit. dílo, poznámka na str. 135.
(8) Dopisy Terezie z Lisieux, pozn. 2 k DT 191, str. 250.
(9) Částečně citováno tamtéž, str. 251.
(10) Setkání řeholního společenství, jejichž cílem je odpočinek, odreagování se. Jsou s pravidelností předepsána v denním nebo týdenním programu komunity.