IV. Vztah sv. Terezie ke sv. Josefovi
Dějiny znají jen málo takových lidí, kteří dokázali tak snadno navazovat styk s jinými lidmi jako sv. Terezie. Byla jako stvořená pro otevřené velkodušné přátelství a pro život v široce rozvětvených sociálních a duchovních svazcích. Ve své karmelitánské rodině byla skutečně ve styku s velmi mnoha bratry a sestrami až ke generálovi.
A se stejným smyslem pro skutečnost navazuje Terezie vztahy se svatými v nebi. Uctívá ne jen jednoho nebo několik málo svatých, nýbrž má důvěrné duchovní vztahy s mnoha světci. V jejím breviáři se našel seznam svatých, které zvlášť uctívala; na prvním místě stojí sv. Josef. Seznam zahrnuje čtyřiatřicet světců (a to ještě není úplný); jsou mezi nimi patriarchové, panny, řádoví světci, andělé.
I když uctívá mnoho svatých, přece je pro ni jeden zvlášť významný; ne snad proto, že stojí v seznamu na prvním místě, nýbrž na základě zvláštních duchovních zkušeností s ním: je to sv. Josef.
a) Tereziina úcta ke sv. Josefovi a její zkušenost
Co nám Terezie ve své Knize života říká o sv. Josefovi, je výrazem hluboké, upřímné úcty, která se během mnoha let stala výraznou, hlubokou a upřímnou životní zkušeností. Nemluví ani o tom, co vyčetla z knih – jistěže o něm leccos četla -, ani o tom, co slyšela v kázáních, která každoročně slyšela o svátku sv. Josefa, který se snažila oslavovat s co největší možnou okázalostí (Kniha života 6,7), anebo při jiných příležitostech. Terezie vychází ze svých osobních zkušeností s tímto světcem, kdy jí pomohl v mnoha malých i velkých těžkostech duchovního i materiálního charakteru. Neříká nic, co by neznala ze své vlastní zkušenosti. A proto se stává apoštolem úcty ke sv. Josefu.
Tereziinu úctu ke sv. Josefovi je možno zřetelně postřehnout již před jejím vstupem do kláštera Vtělení. Základy této úcty byly položeny už v dětství. A není snad možné spatřit narážku na tuto dětskou úctu k svatému patriarchovi i v následujících slovech světice: „…pečlivost, s jakou nás maminka učila modlit se a uctívat naši milou Paní a některé svaté“ (Kniha života 1,1)? Podle Tereziina mínění nebylo možné myslet na nejblahoslavenější Pannu, aniž bychom zároveň neviděli po jejím boku svatého Josefa. Jisté je, že od jejího vstupu do kláštera Vtělení se tato její úcta stala velmi živou a strhující. Vychází ze zkušenosti a projevuje se velkou příchylností, odevzdaností, důvěrou, láskou. Terezie si sv. Josefa velice vážila a úcta k němu ji vedla, aby se k němu znovu a znovu utíkala a odporoučela. Den co den a ještě intenzivněji v okamžicích duchovní nebo tělesné tísně žije v tomto postoji a stále víc si uvědomuje, že v něm získala nadmíru dobrotivého a mocného pomocníka; tento vztah zakouší jako vztah s otcem a pánem. Podobně jako jiné osoby, kterým doporučila úctu k němu, zřetelně poznala a zakusila dobrotivou a rozsáhlou pomoc, jíž sv. Josef odpověděl na její důvěru, když ji obdaroval štědřeji, než jak o to prosila. To není nějaká nadpřirozená, mystická zkušenost, nýbrž z upřímné víry a oddané lásky vycházející pevné a hluboké přesvědčení, že milost, kterou přijala v duševních nebo tělesných nesnázích, jí byla darována od sv. Josefa; odpověděl na absolutní důvěru a na odevzdanost plnou naděje, s nimiž se na něho obracela. Reakce světice je typická: z vděčnosti se snaží získat co nejvíce lidí, kteří by uctívali sv. Josefa: „Je jich mnoho, kteří jsou mu opět oddáni… říkala jsem, aby se mu doporučovali…“ a jeho svátek slaví co nejslavnostněji.
b) Nadpřirozená a mystická zkušenost
Tereziina dlouholetá zkušenost přítomnosti sv. Josefa dozrává a mění se ve zkušenost nadpřirozenou, aniž by přitom ztratila svůj charakter zkušenosti běžné milosti, i když velmi silné. K tomuto vývoji dochází, když světice začíná zakoušet novým způsobem nadpřirozené skutečnosti. Také úcta ke sv. Josefovi je poznamenána těmito mystickými událostmi, které vstoupily do její duše. V této oblasti se pak úcta světice ke sv. Josefovi rozvinula velmi výrazným způsobem a konkrétní zkušenosti této mystické úcty se pak objevují v určitých okamžicích jejího života.
Úcta k sv. Josefovi je v tereziánském Karmelu úzce spjata se svatou Terezií. Patří k rozsáhlému a charakteristickému dědictví, které světice zanechala svým synům a dcerám jako zralý plod své vlastní zkušenosti. Protože ve sv. Josefovi poznává původce reformy a svého zakladatelského díla, spojuje se s ním co nejúžeji. Bez sv. Josefa a bez Tereziiny zkušenosti s ním není možno plně porozumět tereziánskému Karmelu. Otec Gracián, který byl tak dlouho blízkým důvěrníkem matky Terezie a jejím představeným, to vyjadřuje velmi zřetelně: „…proto nechala, jak píše dr. Ribera, nade dveřmi všech svých klášterů vytesat jména naší milé Paní a svatého Josefa. Vždycky, když zakládala nový klášter, nosila u sebe sochu tohoto slavného světce, kterého označovala za zakladatele řádu – tato socha se nyní uchovává v Avile. Všichni, kdo se hlásí k řeholi bosých karmelitánů, uznávají za původce reformy svatého Josefa, s jehož pomocí sv. Terezie tento řád založila; právě tak uznává celý karmelitánský řád za svou zakladatelku nejblahoslavenější Pannu Marii.“ (4)
A skutečně založení prvního kláštera je možné vysvětlit jen přítomností a pomocí sv. Josefa. Dochází k němu nadpřirozeným způsobem, jak jej světice chápala, a sv. Josef při tom hraje důležitou úlohu. Otec Gracián rozšiřuje tento nadpřirozený způsob i na založení ostatních klášterů a říká: „Svatý Josef učinil zázrak při stavbě tohoto kláštera a stejně tak bych mohl vyprávět ještě o mnoha dalších založeních u bratří i u sester, k nimž by bylo nemohlo dojít, kdyby byl sv. Josef nezasáhl.“ (5) Tak jednoho dne po sv. přijímání uslyšela sv. Terezie mnoho příslibů, že „tento klášter bude jistě založen, bude se v něm velmi sloužit Pánu, ponese jméno sv. Josefa, ten nás bude chránit u jedněch dveří, u druhých naše milá Paní, Kristus pak bude v našem středu“ (Kniha života 32,11). Když Terezie začala se stavbou tohoto kláštera, ocitla se ve velkých těžkostech, byla bez peněz a bez zakládacího breve. V bezvýchodné situaci zasahuje sv. Josef; jemu svěřila celou záležitost a, jak píše: „Pán se o mne postaral způsobem, že se velmi divili ti, kdo to slyšeli“ (Kniha života 33,12). Prostřednictvím jejího bratra Lorenza jí sv. Josef poslal více než 200 dukátů.
V těch dnech se jí dostalo v dominikánském kostele mystické milosti, že byla oblečena do zářivě bílých šatů. Oblékla jí je naše milá Paní, Terezie ji spatřila v nevýslovné kráse po své pravici a sv. Josef stál vlevo; dali jí najevo, že je očištěna od svých hříchů.
V tomto nadpřirozeném ovzduší je 24. srpna 1562 oficiálně ustanoven první klášter sv. Josefa. Svatá matka prožívala velkou radost, že se jí podařilo uskutečnit to, co jí Pán uložil, a že je v tomto městě další kostel, který „nese jméno mého otce, svatého Josefa“ (Kniha života 36,8). Vnějším výrazem této silné zkušenosti zakládání prvního kláštera je reliéf sv. Josefa, který je oblečený, v ruce drží čepici a rozkvetlou hůl. Tento reliéf je umístěný nad dveřmi kostela. Nad hlavním oltářem je pak umístěn obraz sv. Josefa.
Nadpřirozená zkušenost přítomnosti sv. Josefa při zakládání prvního kláštera je významným mezníkem na cestě Tereziiných zkušeností s jejím otcem a pánem. Na začátku stojí podivuhodné uzdravení z těžké nemoci, jež bylo základním a rozhodujícím znamením v jejích vztazích se svatým patriarchou. V tomto okamžiku „vidí jasně“, že ho ve svých potřebách zakouší jako svého otce a pána Všemohoucího. Její život probíhá ve znamení sv. Josefa. Při procesu blahořečení to vyjadřuje Izabela od Kříže těmito slovy: „Uctívala sv. Josefa zvláštním způsobem a slyšela jsem, že se jí často zjevoval a že kráčel po jejím boku.“ (6) Dalo by se uvést ještě mnoho podobných událostí z jejího života, kdy cítí tuto přítomnost sv. Josefa. Uvedeme však jen tři z nich. Jednoho dne spatřila při sv. přijímání ve světle Nejsvětější Svátosti na jedné straně sv. Josefa a na druhé svého bratra Lorenza de Cepeda. Vypravuje o tom její synovec František, Lorenzův syn. (7) Petronilla Baptista podává zprávu o silném vytržení, ke kterému došlo o svátku sv. Josefa u chórové mříže kláštera sv. Josefa v Avile během mše svaté. (8) Méně známé, nikoli však bezvýznamné je zjevení sv. Josefa na cestě do Beas de Segura, kam Terezie jela zakládat nový klášter. Vypráví o tom Anna od Ježíše (Lobera), svědkyně události, která byla mezi osmi sestrami, které doprovázely matku na této fundaci.
c) Projevy úcty a zkušenosti se sv. Josefem
Čeho je srdce plné, tím ústa oplývají. Tímto způsobem se u sv. Terezie projevuje navenek úcta k sv. Josefovi a její zkušenost s ním. A není vůbec důležité, že úcta a zkušenost se sv. Josefem dosahují velmi vysokého nadpřirozeného stupně. Světice stojí oběma nohama na pevné zemi a neztrácí kontakt s každodenní realitou i přes vznešenost těchto nadpřirozených skutečností. Tak vidíme, že zatímco v hlubinách svého ducha, ve středu své duše žije zkušenost se sv. Josefem, svou úctu k němu vyjadřuje navenek těmi nejjednoduššími, běžnými prostředky, které byly v její době zdrojem zbožnosti, lásky a vděčnosti.
1) Názvy jejích klášterů
Pro svatou matku jsou kláštery, které zakládá po vzoru prvního Karmelu, domy svatého Josefa. Proto se snaží dát většině z nich také jméno a patrocinium sv. Josefa. Ze 17 „holubníčků nejblahoslavenější Panny“, jež založila, jich 11 stojí pod patronací sv. Josefa: Avila (1562), Medina del Campo (1567), Malagón (1568), Toledo (1569), Salamanca (1570), Segovia (1574), Beas de Segura (1575), Sevilla (1576), Caravaca (1576), Palencia (1580), Burgos (1582). Přitom je třeba uvést, že počínaje založením kláštera v Beas bývá k názvu sv. Josefa připojen další jiný titul.
2) Obrazy sv. Josefa v Tereziiných klášterech
I když ne všechny kláštery, které založila, nesou jméno sv. Josefa, přece není ani jeden, kde by nebyl jeho obraz. Většina těch, které sama rozmístila ve svých klášterech, se zachovala až dodnes. Vždycky když zakládala klášter, vozila sebou sochu sv. Josefa, které se říkalo „sv. Josef ochránce“. Když ji otec Pedro Fernandez roku 1571 ustanovil převorkou v klášteře Vtělení a ona věděla, že většina sester její jmenování odmítá, přinesla do kláštera i tuto sochu, a zatímco postavila sochu nejsvětější Panny na místo převorky, sochu sv. Josefa umístila na místo podpřevorky. Tato socha jí pak vypravovala všechno, co sestry dělají a proto ji nazvaly Upovídaný; z tolika mluvení zůstala jeho ústa zázračně otevřená. (9)
Jak dosvědčuje lékař Antonio Aguiar, přítel otce Graciána, světice nemohla při zakládání kláštera v Burgosu sehnat žádný obraz sv. Josefa. Nechala tedy od jednoho malíře upravit obraz jiného světce tak, aby představoval sv. Josefa. Nechtěla, aby v žádném z jejích klášterů chyběl delší dobu obraz sv. Josefa; jsou to přece domy jejího otce a pána. Světice proto upomíná Diega de Ortiz, zakladatele kláštera v Toledu, aby neotálel dlouho a „postavil ke dveřím kostela sv. Josefa, mého pána“. (10)
3) Slavení svátků sv. Josefa
K nejautentičtějším projevům pravé úcty k svatým patří liturgické slavení jejich svátků. Terezie slavila svátek sv. Josefa co nejslavnostněji, jak o tom sama píše: „Snažila jsem se oslavit jeho svátek co nejslavnostněji, jak jen jsem mohla“ (Kniha života 6,7). Do kláštera Vtělení vnesla zvyk, který byl v řádu již běžný a který zavedl blahoslavený Jan Baptista Mantuanus, že totiž k slavení svátku sv. Josefa patřily hudba a zpěv, kázání, vyzvánění, bohatá květinová výzdoba a kadidlo, aby bylo všechno co nejslavnostnější. V letech, kdy tam žila, tento zvyk zachovávala a znovu jej tam zavedla, když se stala převorkou. Tato skutečnost z jejího života byla svědky nejčastěji uváděna při procesu blahořečení a svatořečení.
Do stanov uvedla: „O nedělích a svátcích ať se zpívá mše svatá, nešpory a matutinum. O prvních velikonočních dnech a při jiných slavnostních příležitostech mohou být zpívány také laudy, zvláště o svátku sv. Josefa“ (Stanovy č. 2).
4) Šestá kapitola Knihy života – chvalozpěv na sv. Josefa
Šestá kapitola Knihy života, knihy, která popisuje milosrdenství, jež Pán Terezii učinil, je krátkým, ale velmi silným chvalozpěvem na sv. Josefa. Zastavím se pouze u jednoho bodu tohoto chvalozpěvu:
Duše modlitby má ctít sv. Josefa
„Lidé modlitby by mu měli být vždy nakloněni …kdo nenašel učitele, který ho učí modlitbě, ať si vezme za učitele tohoto slavného světce a na své cestě nezabloudí“ (Kniha života 6, 8).
Pro světici ti, kdo se věnují modlitbě, tvoří zvláštní skupinu v Boží církvi, jsou to služebníci lásky (VII, 1); sem patří její dcery, bosé karmelitky. Pro ně je sv. Josef kvalifikovaným učitelem.
Vnitřní modlitba je podle sv. Terezie přátelský rozhovor s tím, o kom víme, že nás miluje (Kniha života 8, 5), tedy s člověkem Ježíšem.
Cesta modlitby nás má vést k setkání a životu s Ježíšem. Světice nás vyzývá: „Jakou lepší modlitbu byste chtěly konat než tu, kterou učil samotný Mistr? Postavte se před samotného Pána, který je s vámi spojen a dívejte se, s jakou láskou a pokorou nás učí; a věřte mi, že nemáte lepšího přítele. …Myslíte, že je to málo mít po boku tak dobrého přítele?“ (C 26,1).
Světice je na základě své vlastní zkušenosti přesvědčena, že modlitba je tím autentičtější a posvěcující, čím je setkání s Ježíšem niternější; je to setkání, v němž duše „s ním hovoří a těší se z něho“ (Kniha života 13, 11); vyzývá k láskyplné a horoucí péči o něho. Ať si je duše „vědoma, že (Pán) se na ni dívá a doprovází ji, mluví s ní, přeje si, aby se pokořila a těšila se s ním a aby si vzpomněla, že si nezasluhuje, aby tam byla…“ Tento způsob tereziánské modlitby a přebývání ve společnosti s Ježíšem – člověkem přináší velký užitek a měl by se dále rozvíjet.
Z tohoto pojetí modlitby, které nám svatá matka předkládá, se dá snadno pochopit, že sv. Josefa považuje za nepřekonatelného mistra na této cestě. Jeho život, jeho povolání a poslání, jeho určení jsou zcela zaměřeny na život s Ježíšem. To se konkrétně ukazuje v tom, že sv. Josef žije stále v jeho blízkosti, hovoří s ním, raduje se z něho, prosí jej, slouží mu. Josefův život má svůj význam jedině v životě s Ježíšem a pro Ježíše: byl tu od jeho narození jen pro něho, dal mu jméno, staral se o něho a chránil jej, živil jej, všemu ho učil, žil ve společnosti s ním, v niterné důvěrnosti s ním. Kdo může vytušit, co všechno tato důvěrnost, která jej spojovala s Ježíšem, přinášela divuplného, radostného i bolestného? Kdo si umí představit ten přátelský vztah, který se rozvinul mezi nimi a Marií?
Je-li tedy modlitba přátelské setkání s Kristem a jsou-li jejími příznačnými rysy naslouchání jeho slovům a přijetí jeho pravdy, pak sv. Josef jistě naslouchal často a pozorně slovům svého syna Ježíše a ta musela hluboko zasáhnout jeho srdce. Když Ježíš zasvěcoval apoštoly jakožto své přátele do svých tajemství (Jan 15,15), neodhalil snad velká tajemství a závažné pravdy svému otci Josefovi? A s jakou pozorností naslouchal sv. Josef jeho slovům, když byla tak vřelá a živá! Jak ochotně je asi přijímal, s jakou láskou se jimi v srdci zabýval a rozvažoval o nich! Jaké rozhovory spolu oba dva asi vedli!
Celý Josefův život byl jediná modlitba, neboť to byl život ve společenství s Ježíšem, v niterném, důvěrném styku s ním. Nikdo nepoznal takovou modlitbu lépe než on, který žil tak dlouho společně s Ježíšem a Marií a byl s nimi nejtěsněji spjat jedinečnou láskou a překrásným přátelstvím.
V tereziánském Karmelu byl sv. Josef vždycky učitelem modlitby. Mnozí v něm našli mistra a vůdce na své cestě modlitby a leckdo, veden jeho rukou, dospěl právě tak jako naše svatá matka k vskutku nadpřirozené a mystické zkušenosti.