Přetvoření v Boha (ŽP předmluva a 1. strofa)

sv. Jan od Kříže

Objasnění písní, jež pojednávají o velmi důvěrném a vytříbeném sjednocení duše s Bohem a o jejím přetvoření v Boha, podává ten, který je složil, na žádost paní Any de Peñalosa.

1. Vznešená a zbožná paní, poněkud se mi příčilo objasňovat tyto čtyři písně, jak jste mě o to, Vaše Milosti, žádala, neboť jsou to věci tak vnitřní a duchovní, že pro ně obyčejně nemáme slova – protože to, co je duchovní, přesahuje smysly – a tak se dá těžko něco říct o jejich podstatě. Protože se také těžko mluví o hlubinách ducha, leda jen z hloubky ducha. A poněvadž ho já mám v sobě tak málo, odkládal jsem to až do nynějška, kdy, jak se zdá, mi Pán otevřel trochu poznání a dal mi jistou vřelost; bude to proto, že máte tak svaté přání, Vaše milosti, a jelikož byly ty písně napsány pro vás, Vaše milosti, Jeho Velebnost snad dá, aby vám, Vaše milosti, byly objasněny.
Odhodlal jsem se k tomu, ačkoli vím s jistotou, že z vlastní schopnosti neřeknu nic pořádného o ničem. Čím spíš ve věcech tak vznešených a podstatných! Proto z mého v tom bude jen to špatné a mylné; a proto všechno podřizuji dobrozdání a úsudku naší matky římsko-katolické církve, pod jejímž vedením nikdo nebloudí. A s tímto předpokladem se opřu o božské Písmo a odvážím se říci to, co budu umět; samozřejmě, že všechno, co řeknu, je o tolik menší, než co je v Písmě, jako se liší malovaný obraz od živé skutečnosti.
2. A není třeba se divit, že Bůh prokazuje tak vznešené a zvláštní milosti duším, které chce obdarovat; vždyť uvážíme-li, že je Bůh a že je prokazuje jako Bůh a s nekonečnou láskou a dobrotou, nebude se nám to zdát nerozumné. Vždyť přece řekl, že bude-li ho kdo milovat, přijdou Otec, Syn a Duch svatý a učiní si v něm příbytek (Jan 14,23). Tomu se má rozumět tak, že mu dají, aby žil Božím životem a přebýval v Otci, Synu a Duchu svatém, jak dává na srozuměnou duše v těchto písních.
3. Takže, i když v písních, které výše objasňujeme, mluvíme o nejdokonalejším stupni dokonalosti, k němuž se může dospět v tomto životě, jímž je přetvoření v Boha, tyto písně pojednávají přece o lásce již vytříbenější a zdokonalené v tomtéž stavu přetvoření. Protože je sice pravda, že to, co tyto a ony říkají, je všechno stav přetvoření a že se z něho jako takového nemůže přejít dál, avšak láska se může časem a cvičením vytříbit, jak říkám, a mnohem víc se upevnit; asi tak, jako když oheň zapálil dřevo a už je přetvořil v sebe a je s ním sjednocen, přece jen, když se oheň rozněcuje a dá se mu k tomu čas, rozpálí se mnohem víc a rozplamení, až z něho létají jiskry a šlehají plameny.
4. Musíme pochopit, že zde na tomto rozníceném stupni mluví duše, již tak přetvořená a vnitřně vytříbená v ohni lásky, že je nejen sjednocena s tímto ohněm, ale že už v ní plápolá živým plamenem. A ona to tak cítí a tak to vyjadřuje v těchto písních s důvěrnou a jemnou sladkostí lásky a hoří svým plamenem. Zdůrazňuje v těchto písních jisté účinky, které v ní působí; ty budu uvádět po řadě jako ostatní. Nejprve předložím všechny písně najednou a potom stručně objasním každou zvlášť. Poté uvedu každý verš a objasním je jednotlivě.

Živý plamen lásky – komentář k 1. strofě

Ó, živý plameni lásky,
který něžně zraňuješ
v nejhlubším středu mé duše!
Když už nejsi bolestivý,
skonči už, chceš-li,
roztrhni závoj tohoto sladkého setkání.

OBJASNĚNÍ

1. Duše již cítí, jak je celá roznícená v božském sjednocení a její patro je celé zaplaveno slávou a láskou a až v hloubi své podstaty přetéká celými řekami slávy, oplývá rozkošemi (srov. Pís 8,5), takže pociťuje, že z jejího nitra vytékají řeky živé vody, jak to řekl Boží Syn o podobných duších (Jan 7,38). Zdá se, že když už je tak silně přetvořena v Boha a Bůh ji tak vznešeně vlastní a (ona) je tak zahrnuta bohatstvím darů a ctností, že už je blízko blaženosti a že ji od ní dělí jen lehký závoj.
A poněvadž vidí, že onen jemný plamen lásky, který v ní žhne, už ji pokaždé, když ji zachvátí, jakoby oslavuje příjemnou a silnou slávou, takže pokaždé, když ji pohltí a uchvátí, zdá se jí, že jí chce darovat věčný život a že roztrhne závoj smrtelného života a že schází velice málo a že jen pro toto málo není ještě podstatně oslavená, říká s velkou touhou plameni, kterým je Duch svatý, aby už roztrhl smrtelný život oním sladkým setkáním, v němž by jí už opravdu udělil to, co se jí pokaždé zdá, že jí už už dává, když se s ní setkává, totiž že ji úplně a dokonale oslaví. A tak říká:

Ó, živý plameni lásky!

2. Aby duše zdůraznila cit a docenění, s jakými mluví v těchto čtyřech písních, používá ve všech tyto výrazy: ó a jak, které znamenají láskyplné naléhání; pokaždé, když jsou tyto výrazy proneseny, prozrazují o nitru víc než to, co může vyjádřit jazyk. A slůvko „ó“ slouží k vyjádření velké touhy a velké naléhavé prosby, a duše je používá v této písni pro oba účinky, protože v ní vyslovuje silnou touhu a snaží se přesvědčit lásku, aby ji zbavila pout.
3. Tímto plamenem lásky je duch jejího Snoubence, a to je Duch svatý, kterého duše už v sobě vnímá nejen jako oheň, který ji stravuje a přetváří v příjemnou lásku, nýbrž jako oheň, který kromě toho v ní hoří a plápolá, jak řekla. A onen plamen pokaždé, když vzplane, noří duši do slávy a občerstvuje ji silou božského života.
A toto je působení Ducha svatého v duši přetvořené v lásku, že vnitřními úkony, které způsobuje, je plápolání; jsou to vzněty lásky, v nichž je vůle duše už sjednocená, nesmírně vznešeně miluje a stala se s oním plamenem jedinou láskou.
A tak tyto úkony lásky duše jsou převzácné a jediný z nich je záslužnější a má větší cenu než všechno, co vykonala v celém svém životě bez tohoto přetvoření, i kdyby to bylo sebevětší, atd.
A mezi přetvořením v lásku a plamenem lásky je takový rozdíl jako mezi habitem a úkonem, jako mezi zapáleným dřevem a jeho plamenem; plamen je totiž účinkem ohně, který je v dřevu.
4. Proto můžeme říci o duši, která je ve stavu přetvoření lásky, že její obvyklý habitus je jako dřevo, které je stále pronikáno ohněm; a úkony této duše jsou plamenem, který se rodí z ohně lásky a tím mocněji šlehá, čím intenzivnější je oheň sjednocení. V tomto plameni se sjednocují a stoupají do výše úkony vůle uchvácené a pohlcené v plameni Ducha svatého, který je jako anděl, jenž vystoupil k Bohu v plameni Manoachovy oběti (Sd 13,20).
A tak v tomto stavu nemůže duše dělat úkony; neboť všechny úkony dělá Duch svatý a duši k nim pobádá, a proto jsou všechny její úkony božské, neboť ona sama je utvářena a pobádána Bohem.
Proto se duši zdá, že pokaždé, když tento plamen plápolá a působí, že ona příjemně a božsky miluje, vlévá jí věčný život, protože ji pozvedá k božskému působení v Bohu.
5. A tento jazyk a tato slova používá Bůh u očištěných a čistých duší, a jsou celé roznícené, jak pravil David: Tvé slovo je mocně rozníceno (Žl 118,140); a prorok: Nejsou má slova snad jako oheň? (Jer 23,29). Tato slova jsou, jak říká i svatý Jan (6,64), duch a život. Vnímají je duše, které mají uši, aby slyšely, a jak říkám, jsou to duše čisté a zamilované. Neboť ty, které nemají zdravé patro, ale libují si v jiných věcech, nemohou okoušet jejich ducha a život, ale spíše k nim cítí nechuť.
Proto čím vznešenější slova říkal Boží Syn, tím víc byly některým pro jejich nečistotu nepříjemné, jako když hlásal tak příjemné a láskyplné učení o nejsvětější eucharistii a mnozí se od něho odvrátili (srov. Jan 6,60-61.67).
6. A když se takovým lidem nelíbí tato Boží řeč, která mluví z nitra, nesmějí si myslet, že se nelíbí jiným, jak je zde řečeno, že se líbila v duši svatému Petrovi, když řekl Kristu: Kam půjdeme, Pane, když ty máš slova věčného života? (Jan 6,69). A Samaritánka zapomněla na vodu a na džbán pro sladkost Božích slov (srov. Jan 4,28).
A tak když je tato duše tak blízko Bohu, že je přetvořena v plamen lásky, v němž se jí sděluje Otec, Syn a Duch, co je na tom neuvěřitelného, řekneme-li, že okouší záblesk věčného života, i když ne dokonale, protože to stav tohoto života nesnese? Avšak ono plápolání Ducha jí působí tak vznešenou rozkoš, že jí dává poznat, co je věčný život. A proto nazývá tento plamen živým; ne proto, že by nebyl živý stále, ale protože v ní působí takový účinek, že jí dává žít v Bohu duchovně a zakoušet Boží život, jak říká David: Mé srdce i mé tělo se zaradovaly v živém Bohu (Žl 83,3). Ne že by bylo zapotřebí říkat, že je Bůh živý, poněvadž je živý stále; ale aby se dalo na srozuměnou, že duch a smysl ponořené v Boha okoušely Boha živě, a protože to znamená okoušet živého Boha, to je život Boží a život věčný. David tam mluví o živém Bohu jen proto, že ho živě zakoušel, i když ne dokonale, nýbrž jako náznak věčného života.
A tak v tomto plameni pociťuje duše Boha tak živě a tak příjemně a sladce ho zakouší, že praví:

Ó, živý plameni lásky,
který něžně zraňuješ!

Zpět