Postupné a „lidské“ vedení duše Bohem (2V 17,3-6)
sv. Jan od Kříže
3. Když Bůh hýbe duší a pozvedá ji z konce a krajnosti její nízkosti ke konci a krajnosti své vznešenosti v božském sjednocení, musí to dělat spořádaně a mírně a podle způsobu samotné duše. Protože tedy náleží k řádu duše, že poznává formy a obrazy stvořených věcí a že způsob jejího poznávání a vědění je skrze smysly, plyne z toho, že má-li Bůh povznést duši k nejvyššímu poznání a má-li to udělat mírně, musí se jí začít dotýkat „zdola“ a od krajního konce smyslů, a tak ji pozvolna pozvedat po jejím způsobu chápání pomocí forem, obrazů a smyslové cesty, jednou přirozené, jindy nadpřirozené, a přemítáním, a tak ji pozvedá k svrchovanému duchu Božímu.
4. Toto je příčina, proč jí Bůh dává vidění a formy, obrazy a ostatní smyslové i rozumové duchovní poznatky; ne, že by jí nechtěl dát hned při prvním úkonu moudrost ducha, kdyby se dvě krajnosti, lidská a božská, smysl a duch, mohly obyčejnou cestou sejít a spojit se jediným úkonem, aniž by bylo nejdříve zapotřebí mnoha jiných úkonů vytvářejících dispozice, které se spořádaně a sladce mezi sebou shodnou a jsou základem a dispozicí pro ostatní, jak tomu bývá u přirozených činitelů. A tak by první sloužily druhým, druhé třetím, a tak dále, ani více ani méně. Takto Bůh zdokonaluje člověka podle jeho způsobu, od toho nejnižšího a nejvíc zevnějšího až k nejvyššímu a nejvnitřnějšímu.
Proto nejdříve zdokonalí tělesný smysl tím, že jej pohne k tomu, aby používal dobré, vnější, dokonalé přirozené předměty, jako je naslouchání kázání, mše svatá, pohled na svaté věci, umrtvování chuti v jídle a mrtvení hmatu kajícími skutky a svatou přísností.
Když už jsou tyto smysly poněkud uzpůsobeny, zdokonaluje je ještě víc tím, že jim dává jisté nadpřirozené milosti a dary, aby je víc upevnil v dobrém, když jim nabízí jistá nadpřirozená sdělení, jako vidění světců a svatých věcí tělesně, přelíbezné vůně a promlouvání, a v hmatu nesmírnou rozkoš; tím se velmi upevňuje smysl v ctnosti a mizí žádost po špatných předmětech.
A mimoto se současně zdokonalují vnitřní tělesné smysly, o nichž zde mluvíme, jako jsou obrazotvornost a fantazie, a zvykají si na dobro úvahami, meditacemi a svatým přemítáním, a tím vším poučují ducha.
Když jsou už uzpůsobeny tímto přirozeným cvičením, osvěcuje je obvykle Bůh a více zduchovňuje jistými nadpřirozenými viděními, která zde nazýváme představivými, ze kterých, jak jsme řekli, mnoho vyzíská také duch. Neboť se v jedněch i druhých pozvolna zjemňuje a přetvořuje.
Tímto způsobem pozvedá Bůh duši ze stupně na stupeň až k tomu, co je nejvnitřnější. Ne proto, že by bylo vždycky nutné zachovávat tak přesně tento řád prvního a pozdějšího, jako je toto, protože někdy udělá Bůh jedno bez druhého a tím, co je vnitřnější, udělá něco méně vnitřního, a všechno dohromady, podle toho, jak vidí, co se pro duši víc hodí, nebo jak jí chce prokázat milosti. Ale obvyklá cesta se shoduje s tím, co jsme řekli.
5. Tímto způsobem ji tedy Bůh poučuje a zduchovňuje a začíná jí sdělovat duchovní (věci) pomocí věcí vnějších, hmatatelných a přizpůsobených smyslu podle nepatrnosti a malé jímavosti duše, aby tak mohl duch prostřednictvím slupky těchto smyslových věcí, které samy o sobě jsou dobré, konat jednotlivé úkony a přijímat taková „sousta“ duchovního sdílení, že si navykne na věci duchovní a dospěje k samotné své podstatě, která je vzdálena všeho smyslového; k tomu, jak jsme řekli, může duše dospět jen postupně, svým způsobem, prostřednictvím smyslu, k němuž byla stále připoutána.
Tou měrou, jak se duše stává duchovnější ohledně styku s Bohem, stále více se obnažuje a vyprazdňuje od cest smyslu, jako jsou přemítání a představivá meditace. Proto když dokonale dojde k duchovnímu styku s Bohem, nutně musí být už vyprázdněna od všeho, co by se mohlo o Bohu vyskytnout ve smyslu; podobně jako čím víc se některá věc opírá o krajní bod, tím víc se vzdaluje a odcizuje druhému, a když se o něj dokonale opře, bude také dokonale odvrácena od druhé krajnosti. Proto je obecné duchovní rčení: Gustato spiritu, desipit omnis caro, to znamená: Když někdo okusí ducha, znechutí se mu všechno tělesné; neprospívají mu ani se mu nezalíbí žádné cesty těla, kterými se rozumí jakýkoli smyslový úkon ohledně toho, co je duchovní. Protože to je duch, je jasné, že nemá co dělat ve smyslu, a jestliže to může smysl vnímat, není to čistý duch. Neboť čím víc o tom může vědět smysl a přirozené vnímání, tím méně je v tom ducha a nadpřirozena, jak jsme výše vysvětlili.
6. Proto duch, který je už dokonalý, nedbá na smysl ani skrze něj nic nepřijímá ani ho nepoužívá jako hlavního ani ho nemusí nutně používat ve vztahu k Bohu jako dříve, kdy ještě nevyrostl duchovně.
A toto chce říci svatý Pavel Korinťanům: Cum essem parvulus, loquebatur ut parvulus, sapiebam ut parvulus, cogitabam ut parvulus. Quando autem factus sum vir, evacuavi quae erant parvuli. To znamená: Když jsem byl maličký, [mluvil jsem jako maličký, myslel jsme jako maličký], usuzoval jsem jako maličký; když se však ze mne stal muž, vyprázdnil jsem se od všeho, co patří maličkým (1Kor 13,11).
Už jsme vysvětlili, jak věci smyslu a poznání, které může duch získat skrze ně, jsou dětskou hrou. A tak kdyby duše chtěla na nich stále lpět a nechtěla se od nich odpoutat, nikdy by nepřestala být maličkým dítětem a stále by mluvila o Bohu jako dítě, poznávala by Boha jako dítě a smýšlela by o Bohu jako dítě; protože kdyby ulpěla na slupce smyslu, který je dětský, nikdy by nedospěla k podstatě ducha, který je dokonalým mužem. Proto si duše nemá připouštět řečená zjevení, aby rostla, i když jí je Bůh dává. Tak jako se dítě musí vzdát prsu, aby mohla jeho ústa jíst podstatnější a silnější stravu.