Utrpení jako výsledek obecného stavu duše v temné noci

Žádný z pojednávaných termínů, ani když je spojený s dalším, neposkytuje plně vysvětlení toho, co se podstatně děje v pasivní noci. A je to normální, neboť žádný uvedený druh utrpení se nevyskytuje samostatně. Utrpení zasahuje celého člověka, aby ho celého proměnilo a převedlo ze života smyslů do života ducha.
„(V této noci) jsou touhy smyslů i ducha uspány a umrtveny bez možnosti těšit se z jakékoli věci Boží nebo lidské; náklonnosti duše jsou potlačené a stísněné bez možnosti jí pohnout a bez nalezení opory v čemkoliv; představivost je spoutaná, bez možnosti něco dobře rozvážit, paměť v koncích; rozum v zatemnění, bez možnosti čemukoli rozumět a odtud také je vůle vyprahlá a stísněná a všechny schopnosti prázdné a neužitečné a nad tím vším leží nad duší obrovský a tíživý mrak, který ji udržuje úzkostnou a Bohu vzdálenou“ (TN II, 16, 1).
Utrpení jednotlivých duchovních schopností by nebylo ničím, nebýt toho, co bylo vyřčeno na konci citace: pocit odloučenosti od Boha. Člověk, jenž Bohu odevzdal všechno, učinil z Něj jediný smysl života, se cítí být od Něho odloučen. Nevidí dál žádnou možnost útěchy kromě Boha, a zároveň zde žádnou útěchu od Boha nemá. Nezbývá mu než čekat v tomto temném hrobě, až Bůh sám ho z něj vysvobodí.
Mystický učitel používá rozmanité metafory, přirovnání a příklady biblických postav, aby přiblížil ono trápení člověka uprostřed temné noci.

Pokračovat
Zpět