Nový člověk ve sjednocení (ŽP 2,33-36)

sv. Jan od Kříže

33. Proto je třeba vědět, že to, co zde nazývá duše smrtí, je celý starý člověk, jímž je užívání mohutností, paměti, rozumu a vůle, člověk zaujatý a zaměstnaný věcmi světa, a žádosti po tvorech a zalíbení v nich. To všechno patří k starému životu, který je smrtí života nového, a ten je duchovní. Duše nemůže žít dokonale novým životem, jestliže v ní neumře také dokonale starý člověk, jak upozorňuje apoštol: Svlečte starého člověka a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti (Ef 4,22-24). V tomto novém životě, který nastává, když duše dospěla do této dokonalosti sjednocení s Bohem, jak to zde probíráme, změní se všechny žádosti duše a její mohutnosti co do svých sklonů a činností, jež samy ze sebe působily smrt a zbavovaly ji duchovního života, v božské.
34. A jak říkají filozofové, každá živá bytost žije svou činností. A protože duše dělá své úkony v Bohu skrze sjednocení s ním, žije životem Božím, a tak se její smrt změnila v život, její živočišný život se stal duchovním.
Protože rozum, který před tímto sjednocením chápal přirozeně silou a mocí svého přirozeného světla prostřednictvím tělesných smyslů, je už ovládán a informován jiným vyšším principem [nad]přirozeného světla Božího, a smysly jsou ponechány stranou; a tak se rozum změnil v božský, protože sjednocením jsou rozum duše a rozum Boží jedno.
A vůle, která dříve milovala nízce a mrtvě jenom svým přirozeným citem, změnila se už v život božské lásky, protože miluje vznešeně božským citem, vedena silou a mocí Ducha svatého, ve kterém [už] žije životem lásky; protože prostřednictvím tohoto sjednocení jsou jeho vůle a její vůle jednou jedinou vůlí.
A paměť, která sama ze sebe vnímala jen podoby a obrazy tvorů, je tímto sjednocením změněna a má na mysli věčná léta, o nichž hovoří David (Žl 76,6).
Přirozená žádost, která měla schopnost a sílu okoušet jen chuť tvora a jež působila smrt, je nyní změněna v božské okoušení a v božskou chuť; je už ovládána a uspokojována jiným principem tam, kde je to nejživější, a to je rozkoš z Boha, a protože je ním sjednocena, má už jen žádost po Bohu.
Konečně všechna hnutí a konání a sklony, které měla dříve duše z principu a síly svého přirozeného života, změnily se již v tomto sjednocení v hnutí božská, jsou mrtvá pro její činnost a sklon a žijí v Bohu. Protože je duše už opravdovou dcerou Boží a ve všem je vedena Božím Duchem, jak učí svatý Pavel: Ti, kdo jsou vedeni Božím Duchem, jsou synové Boží (Řím 8,14).
Takže podle toho, co bylo řečeno, je rozum této duše rozumem Božím a její vůle je vůlí Boží a její paměť je věčnou pamětí Boží; a její rozkoš rozkoší Boží; a podstata této duše, třebaže není podstatou Boží, protože se nemůže v něho podstatně změnit, když je s ním sjednocena, jak je tomu zde, a v něho pohlcena, je Bohem skrze účast na Bohu. K tomu dochází v tomto dokonalém stavu duchovního života, třebaže ne tak dokonale jako v budoucím (životě). A tímto způsobem je duše mrtvá všemu, co v ní bylo a co pro ni bylo smrtí, a žije tomu, co je Bůh sám v sobě.
Proto když mluví duše o sobě, správně říká ve verši: Když zabíjíš, smrt jsi změnil v život. Může zde tedy velmi dobře opakovat slova svatého Pavla: Žiji já, ale [již] ne já, nýbrž žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Tímto způsobem se změnila smrt této duše v Boží život a potvrzuje to i apoštolův výrok: Absorpta est mors in victoria (1 Kor 15,54), i to, co praví prorok Ozeáš Božím jménem: Ó smrti, já budu tvou smrtí (13,14). Je to, jako by řekl: Já, který jsem život, jsem smrtí pro smrt, a tak bude smrt navždy pohlcena životem.
35. Tímto způsobem je duše pohlcena do Božího života, vzdálena od všeho světského, časného, i od přirozené žádosti, uvedena do králových komnat, kde jásá a raduje se ze svého Milovaného, připomíná si jeho hruď, opojnější než víno, a říká: Ačkoli jsem černá, jsem krásná, jeruzalémské dcery (Pís 1,4), neboť má přirozená čerň se změnila v krásu nebeského Krále.
36. V tomto stavu tak dokonalého života žije duše v nitru i navenek stále jako o slavnosti a má velmi často v ústech svého ducha veliký jásot na Boha, jakoby novou píseň, (píseň) stále novou, překypující radostí a láskou, když poznává svůj šťastný stav. Někdy se raduje a kochá a říká si v duchu slova Jobova: Moje sláva se mi bude stále obnovovat (29,20) a rozmnožím dny jako palma (29,18), což je, jako by řekla: Bůh, který zůstává v sobě stále týž a obnovuje všechny věci jak říká Mudrc (Mdr 7,27), stále je už sjednocen v mé slávě, stále bude obnovovat mou slávu, to je nenechá ji zestárnout jako kdysi; a rozmnožím dny jako palma, to je své zásluhy až k nebi, tak jako palma vyhání až k němu své úponky.
Poněvadž zásluhy duše, která je v tomto stavu, jsou zpravidla velmi veliké počtem i kvalitou, a také kráčí obyčejně se zpěvem, zpívá v duchu Bohu vše, co praví David v žalmu, který začíná: Exaltabo te, Domine, quoniam suscepisti me, zejména v posledních dvou verších: Convertisti planctum meum in gaudium mihi; conscidisti saccum meum et circumdedisti me laetitia (29,12-13): Aby ti zpívala má sláva a nebyl jsem už zahanben, Pane, můj Bože, budu tě chválit navěky.
A není třeba se divit, že duše tak často tone v této radosti, v jásotech, v požitku a chválách Boha, protože kromě poznání o obdržených milostech zde pociťuje, jak se Bůh o ni stará, když ji zahrnuje tak vzácnými, jemnými a důraznými slovy a když ji vyznamenává rozmanitými milostmi, takže se jí zdá, že Bůh nemá na světě nic jiného a nikoho, koho by obšťastňoval, ani nic, čím by se zaměstnal, ale že on celý je jen pro ni. A tak to vnímá a tak to vyznává jako Snoubenka v Písních: Dilectus meus mihi et ego illi (2,16; 6,2).

Zpět