Vědění mystické zkušenosti v básni Vstoupil jsem, kde jsem nevěděl

We had the experience, but missed the meaning. And approach to the meaning restores the experience. (13)

T. S. Eliot, The Dry Salvages

Coplas hechas sobre
un éxtasis de harta contemplación
Sloky o extázi silné kontemplace (14)
Entréme donde no supe,
y quedéme no sabiendo,
toda ciencia trascendiendo.
Vstoupil jsem, kde jsem nevěděl,
zůstal jsem v tom nevědění,
každé vědy překročení.
1. Yo no supe dónde entraba,
pero cuando allí (15) me vi,
sin saber dónde me estaba,
grandes cosas entendí;
no diré lo que sentí,
que me quedé no sabiendo,
toda ciencia trascendiendo.
Nevěděl jsem, kam jsem vstoupil,
ale když už jsem tam byl,
nevěda kam jsem to zbloudil,
velkou věc jsem pochopil;
Jak říct, co jsem procítil?
Vždyť jsem zůstal v nevědění,
každé vědy překročení.
2. De paz y de piedad
era la ciencia perfecta,
en profunda soledad
entendida, vía recta;
era cosa tan secreta,
que me quedé balbuciendo (16),
toda ciencia trascendiendo.
Pokoje a zbožnosti
věda je to dokonalá,
v hloubi osamělosti
přímým způsobem je znalá,
tajuplná tak se zdála,
jazyk že s to koktat není
každé vědy překročení.
3. Estaba tan embebido,
tan absorto y ajenado (17),
que se quedó mi sentido
de todo sentir privado,
y el espíritu dotato
de un entender no entendiendo,
toda ciencia trascendiendo.
Byl jsem zcela uchvácený,
pohlcen a sobě cizí,
takže smysl můj se změnil,
že cit veškerý v něm mizí.
Duch je náhle obdařený
nechápáním v pochopení
každé vědy překročení.
4. El que allí llega de vero (18),
de sí mismo desfallece;
cuanto sabía primero
mucho bajo le parece;
y su ciencia tanto crece,
que se queda no sabiendo,
toda ciencia trascendiendo.
Ten, kdo sem až vskutku dojde,
mdlí a slabým hned se stává;
že je mnohem nižší, pojme
všechno, co snad dříve znával;
jeho znalost tak se vzmáhá,
že zůstává v nevědění,
každé vědy překročení.
5. Cuanto más alto se sube,
tanto menos se entendía,
que es la tenebrosa nube
que a la noche esclarecía (19);
por eso quien la sabía
queda siempre no sabiendo,
toda ciencia trascendiendo.
Čím výše se vystupuje,
tím méně se chápe dál,
jako temný mrak, jenž pluje
nocí, které světlo dal;
proto ten, kdo by jej znal,
trvá stále v nevědění
každé vědy překročení.
6. Este saber no sabiendo
es de tan alto poder,
que los sabios, arguyendo (20),
jamás le pueden vencer;
que no llega su saber
a no entender entendiendo,
toda ciencia trascendiendo.
Tato znalost nevědění
vznešenou moc v sobě skrývá,
že ji moudrých zdůvodnění
nikdy nijak nepřekrývá;
jejich znalost nedospívá
k nechápání v pochopení,
každé vědy překročení.
7. Y es de tan alta excelencia
aqueste sumo saber,
que no hay facultad (21) ni ciencia
que le puedan emprender (22);
quien se supiere vencer
con un no saber sabiendo,
irá siempre trascendiendo.
A tak vznešenou svou skvělost
vědění to velké má,
žádná schopnost ani znalost
že je nikdy nezmáhá.
Nad sebou kdo vyhrává
nevěděním ve vědění,
půjde stále v překročení.
 8. Y, si lo queréis oír,
consiste esta suma ciencia
en un subido sentir
de la divinal (23) esencia;
es obra de su clemencia (24)
hacer quedar no entendiendo,
toda ciencia trascendiendo.
Chcete-li to slyšet nyní,
spočívá ta velká milost
ve vznešeném zakoušení
toho, co je božská bytnost;
působí to jeho vlídnost,
když je člověk v nevědění,
každé vědy překročení.

Báseň „Sloky o extázi silné kontemplace“ – jak ji označuje rukopis ze Sanlúcaru, který se pyšní tím, že byl prohlédnut a opraven samotným Janem od Kříže – je velmi pravděpodobně vůbec první básní z poetického repertoáru, který se dochoval, jak to lze odvodit ze skutečnosti, že ve srovnání s ostatními „menšími“ básněmi vystupuje ve velmi jistých rukopisech. Někteří kritikové se domnívají, že byla napsána v roce 1573 na základě duchovního rozhovoru se svatou Terezií. Jiní navrhli jako přesnější datum rok 1574 a umístili její vznik do Segovie na začátek tereziánského založení (někdy do poloviny března), a vyšli tak z poznámky, kterou si lze přečíst v rukopisu z Alby de Tormes: „V extázi, kterou měl otec bratr Jan od Kříže v Segovii“. V každém případě je jeho starobylost velmi dobře dosvědčena: odpovídá období jeho pobytu v Avile (1572-1577), kdy byl vikářem a zpovědníkem kláštera Vtělení.
Když Jan od Kříže dorazil do Avily (v červnu 1572), bylo mu rovných třicet let, byl pět let knězem a prakticky stejně dlouho bosým karmelitánem v reformě započaté svatou Terezií. Ještě čerstvé vzpomínky na jeho univerzitní studium v Salamance – studium, které vyústilo do krize povolání a které nedokončil, neboť je vyměnil za tereziánský projekt v Duruelu –, vystupují jako pozadí a kontrast této básně, v níž se opěvuje objev jiné vědy, o níž neuměli nic říci jeho salamančtí učitelé: věda Boží (ve smyslu podmětného genitivu, tedy pocházející od Boha), které vyučuje on sám na základě zkušenosti kontemplace a která je opravdovou moudrostí (od sapere, „okoušet“), věda příjemná, „která poznává láskou, v níž se [božské pravdy] nejen poznávají, ale současně i zakoušejí“ (DPB předmluva,3). Je to ona, kterou právě Jan od Kříže objasní později ve svých komentářích a označí ji pojmy pocházejícími od PseudoDionýzia „mystická teologie“, „teologie mystická a láskyplná“, což neznamená teologické studium o mystice, nýbrž samotnou zkušenost, synonymum skryté moudrosti či vlité kontemplace, „v níž Bůh skrytě vyučuje duši a poučuje ji o dokonalosti lásky, aniž by ona cokoli dělala nebo věděla jak (se to děje)“ (2N 5,1), a „proto ji nazývá jiným jménem jako mystickou teologii, a to znamená tajnou nebo skrytou Boží moudrost, ve které bez zvuku slova a bez pomoci nějakého tělesného nebo duchovního smyslu, jako v tichu a klidu, potmě ode všeho smyslového a přirozeného, vyučuje Bůh potají a ve velké tajnosti duši, aniž by ona věděla jak; tomu říkají někteří duchovní (lidé) poznávat nepoznávaje“ (DPB 39,12).
Tato „mystická teologie“, mystická zkušenost jako taková, je tím, co mystický básník opěvuje a vypravuje v těchto slokách, které začínají autobiograficky (v prvních třech strofách je zvěstující podmět vyjádřen v první osobě, se slovesy v minulém čase, čímž naznačuje, že se jedná o událost, kterou sám prožil a na kterou velmi intenzívně vzpomíná), a pokračují didaktickým záměrem (počínaje čtvrtou strofou se promlouvá ve třetí osobě, zkušenost se zobecňuje a vykládají se etapy celého procesu v logickém pořadí a s logickou přísností, jako by se jednalo o scholastický důkaz) a nabízí jako již pokročilý dokonalou syntézu toho, co později vysvětlí ve svých komentářích. Na druhou stranu, jak uvidíme dále, v básni se objevují také některá vyjádření a jisté obrazy, které otevírají cestu ke zrodu jeho lyrické trilogie (básně Kam ses ukryl, Milovaný?, Za jedné noci temné a Ó, živý plameni lásky!).

Pokračovat
Zpět na úvod