Homilie Jana Pavla II.

Segovia 4.11. 1982
Apoštolská cesta do Španělska
Bohoslužba slova ke cti sv. Jana od Kříže

1. „Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí. … Jestliže žasli nad jejich mocí a působením, měli z nich pochopit, oč mocnější je ten, kdo je uspořádal. … Jestliže byli uneseni jejich krásou, …. tím spíše měli poznat, oč lepší je jejich Pán, neboť on, té krásy Prapůvodce, vše stvořil“ (Mdr 13,5.4.3).
Během této slavnosti ke cti svatého Jana od Kříže, v blízkosti jeho hrobu, jsme, drazí bratři a sestry, vyslechli tato slova z knihy Moudrosti. Kniha Moudrosti hovoří o poznání Boha skrze stvoření, o poznávání věcí viditelných, které odkazují na jejich Tvůrce. Je to zvěst, která nás skrze díla přivádí ke Stvořiteli.
Tato slova můžeme docela dobře vložit do úst svatého Jana od Kříže a pochopit tak jejich hluboký smysl. Jsou to slova mudrce a básníka, který znal, miloval a opěvoval krásu Božího stvoření, ale především slova teologa, a dokonce mystika, jenž poznal samotného Tvůrce, který dospěl s neobyčejnou radikalitou až k pramenům dobra a krásy, a byl zarmoucený pohledem na hřích, který rozbil původní soulad, zamlžuje rozum, ochromuje vůli, a je překážkou kontemplace a lásky ke Stvořiteli všeho.

2. Vzdávám díky Boží Prozřetelnosti, že mi umožnila přijít sem, abych uctil ostatky svatého Jana od Kříže a znovu si tak připomněl jeho osobnost a učení, které za tolik vděčím. Učil jsem se ho poznávat už od svého mládí a vstoupil jsem do hlubokého vnitřního dialogu s tímto učitelem víry, s jeho způsobem mluvení a myšlení. Tento dialog vyvrcholil v mé doktorské práci „Víra u svatého Jana od Kříže“. Od té doby v něm nacházím přítele a učitele, který mi ukazuje světlo zářící v temnotách, abych mohl vždy kráčet k Bohu „bez průvodce a světla / jen s tím, které v srdci mi žhnulo. / A ono střežilo mne / a vedlo jistěji, než světlo polední“ (TN, 3-4).
Při této příležitosti srdečně zdravím členy segovijské provincie a diecéze, jejího biskupa, kněze, řeholníky a řeholnice, představitele státu a všechen Boží lid, který žije zde, pod jasným kastilským nebem, a stejně i všechny, kteří přišli z jiných částí Španělska.

3. Světec z Fontiveros je velkým učitelem cest, které vedou ke sjednocení s Bohem. Jeho spisy jsou stále aktuální a určitým způsobem vysvětlují a doplňují knihy svaté Terezie od Ježíše. Ukazují cesty poznání prostřednictvím víry, protože pouze toto poznání ve víře disponuje rozum „ke sjednocení s živým Bohem“.
Kolikrát nám říká, s jistotou, která pramení ze zkušenosti, že víra je jediným vhodným a přiměřeným prostředkem ke sjednocení s Bohem. Stačí uvést jeden slavný úryvek ze druhé knihy Výstupu na horu Karmel: „Víra jediná je nejbližším a přiměřeným prostředkem, aby se duše sjednotila s Bohem. … Protože jako je Bůh nekonečný, tak nám ho víra předkládá nekonečného, a jako je Bůh trojí a jeden, tak nám ho předkládá trojího a jednoho. … A takto se Bůh tímto jediným prostředkem ukazuje duši v božském světle, které přesahuje každý rozum. Proto čím více víry má duše, tím víc je sjednocena s Bohem“ (II VK 9,1).
Tímto důrazem na čistotu víry nechce Jan od Kříže popírat, že poznání Boha se uskutečňuje postupně skrze stvoření, jak tomu učí kniha Moudrosti a jak to opakuje také svatý Pavel v listu Římanům (Řím 1,18-21, DP 4,1). Mystický učitel ale také ukazuje, že ve víře je nutné oprostit se od všeho stvořeného, od toho, co člověk vnímá svými smysly, a stejně tak i od toho, k čemu dospívá pomocí rozumu; to proto, aby se skrze poznání sjednotil se samotným Bohem. Tato cesta ke sjednocení vede skrze „temnou noc“ víry.

4. Úkon víry se, podle svatého Jana, zaměřuje na Ježíše Krista, který, jak potvrdil i Druhý vatikánský koncil „je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení“ (Dei Verbum, 2). Všichni znají nádherný text mystického učitele o Kristu jako definitivním Slovu Otce a plnosti zjevení, uvedený jako dialog mezi Bohem a člověkem: „On je celé mé promlouvání a odpověď, On je celé mé vidění a celé mé zjevení. Už jsem vám vše řekl, odpověděl, promluvil a odhalil, když jsem vám ho dal jako Bratra, Společníka a Učitele, Výkupné a Odměnu“ (II VK 22,5).
A takto shrnuje známé biblické texty (Mt 17,5, Žid 1,1): „Protože, když nám dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal“ (II VK 22,3). Proto je víra láskyplné hledání „skrytého Boha“, který se zjevil v Ježíši Kristu, Milovaném (DP 1, 1-3,11).
Učitel víry přesto nezapomíná zdůraznit, že „Krista nacházíme v církvi“, Snoubence a Matce, a že v učení církve nacházíme bezpečnou záruku víry, lék na naše rány a pramen milosti. „A tak ve všem“, píše světec, „se máme nechat vést zákonem Krista – člověka a jeho církve a jeho služebníků, lidsky a viditelně, a touto cestou odpomoci své nevědomosti a duchovním slabostem, vždyť na to všechno najdeme tímto způsobem hojný lék“ (II VK 22,7).

5. V těchto slovech mystického učitele nacházíme nauku vnitřně zcela koherentní a moderní. Jan od Kříže zve dnešního člověka, který se úzkostně ptá po smyslu své existence a mnohdy je lhostejný ke kázání církve a snad skeptický, co se týče rozjímání nad Božím zjevením, k poctivému hledání, které ho přivede až k samému prameni zjevení, jímž je Kristus, Slovo a Dar Otce. Přesvědčí ho, aby se vzdal všeho, co by mohlo být překážkou víry, a přivede jej ke Kristu, před toho, jenž zjevuje a nabízí pravdu a Boží život v církvi, která ve své viditelné a lidské podobě je stále Kristovou snoubenkou, jeho tajemným Tělem, absolutní zárukou pravdy víry (ŽPL, Prolog 1).
K hledání Boha v modlitbě vyzývá proto, aby si člověk uvědomil svou omezenost v čase a své povolání k věčnosti (DP 1,1). V tichu modlitby dojde k setkání s Bohem, tam je možné uslyšet Boží slovo, které Bůh stále pronáší ve věčném tichu a v tichu mu duše má naslouchat (Výroky, 99). Velké usebrání a vnitřní oproštěnost spojené s vroucností modlitby otvírají hlubiny duše „očišťující moci Božské lásky“.

6. Jan od Kříže šel ve stopách Mistra, který se k modlitbě uchyloval na osamělá místa (III VK 44,4). Miloval zvučící samotu, ve které se naslouchá hudbě mlčení, zurčení pramene, který prýští a plyne, třebaže v noci. Sám to dělal během dlouhých nočních bdění před Eucharistií, tímto živým Chlebem, jenž dává život a přivádí k prameni trojiční lásky.
Nesmíme zapomínat na nesmírnou osamělost v Duruelu, temnotu a obnaženost ve vězení v Toledu, na andaluské oblasti Peñuela, Kalvárie, de los Mártires v Granadě. Nádherná a zvučící je segovijská samota poustevny ve skalách v tomto konventu, založeném světcem. Tady se uskutečnily dialogy lásky a víry, až k tomu poslednímu, dojemnému, kdy světec svěřil Pánu, jenž mu nabízel odměnu za jeho dílo: „Pane, chtěl bych, abyste mi daroval trpět pro Vás, abych byl pohrdán a znevažován.“
A tak tomu bylo až do dovršení jeho sjednocení s Ukřižovaným Kristem, do jeho slavného přechodu v Ubedě, když oznámil, že odchází zpívat nebeskou liturgii.

7. Jedna z věcí, které ve spisech sv. Jana od Kříže nejvíce přitahují pozornost, je, jak jasně a přehledně popsal utrpení člověka, jehož duše je ponořena do osvěcující a očišťující temnoty víry.
Jeho rozbory udivují filosofy, teology a dokonce i psychology. Mystický učitel nám ukazuje důležitost pasivního očišťování, temné noci, kterou ve věřícím působí Bůh, dokud není očištěna jeho víra, naděje a láska. Opravdu je tomu tak. Síla očišťující duši člověka pochází od Boha samého. A Jan od Kříže si byl této očišťjící síly vědom jako málokdo. Bůh sám očišťuje duši až k nejhlubším základům jejího bytí, tím, že zapaluje v člověku živý plamen lásky: svého Ducha.
Jan od Kříže s obdivuhodnou hloubkou víry a na základě své vlastní zkušenosti očišťování, kontemploval tajemství ukřižovaného Krista, až k vrcholu jeho opuštěnosti na kříži, kde se nám zcela daroval jako vzor a světlo duchovního člověka. Tam on, milovaný Syn Otce, byl nucen zvolat: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). To byla největší smyslová opuštěnost, jakou zakusil ve svém životě. A takto vykonal větší dílo než za celý svůj život na zemi i na nebi svými zázraky a skutky, když milostí smířil a sjednotil lidstvo s Bohem (II VK 7,11).

8. Dokonce i moderní člověk, přes všechny své výdobytky, se jako jedinec i jako celá společnost, dotýká propastné opuštěnosti, pokušení nihilismu a nesmyslnosti tolika tělesných, morálních i duchovních utrpení. Temná noc, zkouška, která dává dotknout se tajemství zla a požaduje otevřenost víry, nabývá někdy epochální a celospolečenské rozměry.
Také křesťan a sama církev se mohou ve své bolesti a opuštěnosti cítit sjednoceni s Kristem svatého Jana od Kříže. Všechna tato utrpení vzal Kristus na sebe ve svém výkřiku bolesti a důvěryplné odevzdanosti Otci. Ve víře, lásce a naději se noc promění v den, utrpení v radost a smrt v život.
Jan od Kříže nás díky své zkušenosti zve k důvěře, k tomu, abychom se nechali Bohem očišťovat. Ve víře, protkané nadějí a láskou se v noci začínají objevovat „paprsky úsvitu“, noc se rozjasňuje jako noc velikonoční – „O vere beata nox (Ó, vskutku blažená noc)“, „Ó, noci milejší než svítání“ – a zvěstuje vzkříšení a vítězství, příchod Ženicha, který křesťana se sebou sjednotí a promění ho: „Milovaná v Milovaného přetvořená“.
Kéž by temné noci, které se stahují nad jednotlivci i nad společenstvími naší doby, byly prožívány v čisté víře, v naději, „která dosáhne tolik, kolik doufá“, ve vroucí lásce Ducha svatého, dokud se nepromění v jasné dny trpícího lidstva, ve vítězství Vzkříšeného, který osvobozuje mocí svého kříže.

9. Při čtení evangelia jsme si připomněli slova proroka Izajáše, která Kristus vztáhl na sebe: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy“ (Lk 4,18-19).
Dokonce i „svatý bratr Jan“ – jak ho nazývala matka Terezie – byl jako Kristus sám chudý, a s nesmírnou radostí a láskou hlásal chudým radostnou zvěst. Jeho nauka je výkladem evangelia o osvobození z otroctví a nadvlády hříchu, o světle víry, které uzdravuje každou slepotu.
Když ho církev od roku 1926 uctívá jako učitele mystiky, je to proto, že v něm poznává velkého učitele živé pravdy o Bohu a o člověku.
Jeho spisy Výstup na horu Karmel a Temná noc vrcholí v radostné svobodě dětí Božích, v účasti na Božím životě a ve sdílení trojičního života (DP 39,3-6). Jenom Bůh může osvobodit člověka; ten plně získá důstojnost a svobodu, jak učí Jan od Kříže, pouze tehdy, když zakusí ve svém nejhlubším nitru vykupující a proměňující Kristovu milost. Pravou svobodou člověka je společenství s Bohem.

10. Text knihy Moudrosti upozorňuje: „neboť jestliže dokázali poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věcí?“ (Mdr 13,9). Je to výzva pro současného člověka, který prozkoumal zákony vesmíru. A tady je odpověď mystika, který z výšin zahlédl stopu Stvořitele v jeho stvoření a toužebně vyhlíží osvobození všeho tvorstva (Řím 8,19-21).
Celé stvoření, říká svatý Jan od Kříže, je jako zaplavené světlem vtělení a zmrtvýchvstání: „Vznešeným vtělením svého Syna a oblažujícím leskem jeho zmrtvýchvstání okrášlil Otec tvory nejen částečně, ale můžeme říci, že je zcela zahalil krásou a důstojností“(DP 39, 5.4).
Bůh, který je „Krása sama“ se zrcadlí ve svém stvoření.
Kosmickým objetím, které v Kristu sjednocuje nebe se zemí, mohl Jan od Kříže vyjádřit plnost křesťanského života: „Nevezmeš mi, Bože můj, cos mi už jednou dal ve svém jediném Synu Ježíši Kristu, v němž jsi mi dal všechno, co chci… Moje jsou nebesa a má je země, moji jsou lidé a moji jsou hříšníci, andělé jsou moji a Matka Boží a všechny věci jsou moje, i sám Bůh je můj a pro mne, protože Kristus je můj a celý pro mne“ (Výroky, 26).

11. Bratři a sestry, chtěl jsem těmito slovy vděčnosti vzdát hold svatému Janu od Kříže, tomuto teologovi, mystikovi, básníkovi a umělci, „muži nebeskému a Božímu“ – jak ho nazvala svatá Terezie od Ježíše – příteli chudých a moudrému duchovnímu vůdci. On je otcem a učitelem spirituality celého tereziánského Karmelu, je tím, kdo utvářel tu živou víru, která září v nejproslulejších dětech Karmelu: Terezii z Lisiuex, Alžbětě od Trojice, Rafaelu Kalinowském, Edith Stein.
Prosím všechny dcery Jana od Kříže, bosé karmelitky, aby uměly žít kontemplativní základ této čisté lásky, která je pro církev neobyčejně plodná (DP 29,2-3). Doporučuji všem jeho synům, bosým karmelitánům, věrných strážcům tohoto kláštera a animátorům tohoto Duchovního centra zasvěceného sv. Janu od Kříže, věrnost jeho nauce a obětavost při duchovním doprovázení duší, stejně jako při studiu a prohlubování spirituální teologie.
Všem synům a dcerám Španělska a tohoto segovijského kraje zanechávám jako znamení obnovy církve tato nádherná, univerzálně platná doporučení svatého Jana od Kříže:

Mé apoštolské požehnání vám všem!

Zpět