Sestra Lucie
Josef Koláček
13. května 1917 – Cova da Iria
13. května 1981 – náměstí sv. Petra
13. února 2005 – Karmel v Coimbře
Sedmadevadesátiletá sestra Lucie, strážkyně třetího tajemství zjevení P. Marie ve Fatimě, končí svou pouť na této zemi po osmačtyřiceti letech života v klauzuře. Poslední žijící z trojice malých pastýřů. Dva z nich Jacinta a Francisco Marcos byli Janem Pavlem II. blahořečeni 13. května 2000. Lucia dos Santos, třetí z dětí, kterým se zjevila Neposkvrněná odchází na věčnost opět třináctého. Této nápadné shody dat si všímají všichni komentátoři a Vittorio Messori klade otázku, jež rozhrnuje scénu nad dalším tajemstvím. „Proč se Madona chtěla zjevit na jediném místě na Západě, které nese jméno nejmilejší Mohamedovy dcery, totiž Fatimy, která v islámském světě (především mezi šiity) má úlohu, kterou má u katolíků Maria?“ Fatima, krásná, svatá, milosrdná je totiž muslimy uctívána jako panna a kdo by to uváděl v pochybnost, protože byla manželkou Aliho Mohamedova bratrance, toho jsou vyznavači koránu ochotni ukamenovat. Podle některých římských soudců – a Messori sdílí jejich interpretaci faktů – Ali Agča, který střílel na Jana Pavla II. 13. května 1981, v den, kdy církev slaví památku Fatimské P. Marie, nebyl placen tajnými službami komunistických zemí Východní Evropy, nýbrž islámskými integralisty, pravděpodobně iránskými, kteří se chtěli pomstít za utrpěnou „krádež“. Maria se podle nich zjevila ve Fatimě jim a ne nevěřícím křesťanům, kteří si to přivlastnili: tak to děti musely sborově křičet ve školách koránu.
Otázky, problémy, nerozpletitelné záhady kolem onoho zjevení: a je to zvláštní, vždyť jeho pravda byla jednou z nejzřejmějších v dějinách charismat. Je to opravdu těžké popírat, že se v roce 1917 v onom zapadlém koutu Portugalska událo něco velkého a strašného. Jsou zachovány fotografie dokonce i kousky filmových záběrů, jež ukazují množství, desetitisíce osob, nejprve ustrnulé, pak na útěku, terorizované sluncem, které „tančilo“ a pak v šílené rotaci, jak se všem zdálo, se řítilo na zem, aby ji zapálilo. Ani zástup „volnomyšlenkářů“, materialistů a nevěrců, kteří tam dorazili z Lisabonu a Porta, aby se vysmáli té pověře, se neodvážil popřít skutečnost úděsné události. Mnozí z nich se obrátili (stalo se to i zvláštnímu dopisovateli deníku zednářské lóže, který byl ostře protiklerikální). Ti pak svědčili při procesu blahořečení Jacinty († 20. února 1920) a Francisca Marto ( † 4. dubna 1919), jak jim to krásná Paní předpověděla.
V šesti zjeveních, 13. května, 13. června, 13. července, 19. srpna, 13. září a 13. října 1917 P. Maria malým pastýřům odhaluje tři tajemství. Dvě z nich byla zveřejněna v roce 1937. První se týká vidění pekla: Lucie psala o zjevení 13. 7. 1917. Panna Maria řekla: „Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: ‚Ježíši, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Neposkvrněnému srdci Mariinu‘.“ Při posledních slovech otevřela znovu ruce jako v obou předešlých měsících. Zdálo se, že záře proniká zemí a viděli jsme jakoby ohnivé moře. V tom ohni byli ďáblové a duše, podobné průhledným a černým nebo bronzovým uhlíkům v lidské podobě; vznášely se v tom požáru, zmítány plameny, které z nich šlehaly s mraky kouře, padaly na všechny strany jako jiskry při obrovských požárech, bez tíhy a rovnováhy, za bolestného a zoufalého volání a naříkání, které budilo úděs a rozechvívalo hrůzou… Třásli jsme se zděšením a vzhlédli jsme k Panně Marii, jako bychom prosili o pomoc. Ta nám řekla dobrotivě ale plná smutku: „Viděli jste peklo, kam se dostávají duše ubohých hříšníků. Aby je Bůh zachránil, chce zavést úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání a bude mír.“
Druhé tajemství předpovídá konec války, avšak: „…Nepřestanou-li urážet Boha, vypukne za pontifikátu Pia XI. nová krutější válka. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem (jde o polární záři 24. ledna 1938), vězte, že je to velké znamení, kterým Bůh dává najevo, že potrestá svět za jeho zločiny válkou, hladem, pronásledováním církve a svatého Otce. Aby se tomu zabránilo, přijdu požádat o zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci a o smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsíci. Jestliže lidé mé přání splní, Rusko se obrátí a bude mír. Jestliže ne, rozšíří Rusko své bludy po světě a vyvolá tak války a pronásledování církve. Dobří budou mučeni a Svatý otec bude muset mnoho trpět. Různé národy budou zničeny. Ale nakonec bude triumfovat mé Neposkvrněné Srdce. Svatý Otec zasvětí Rusko, to se obrátí a světu bude na nějakou dobu dopřán mír…“
Poslední tajemství bylo odhaleno 23. května 2 000 a celé bylo čteno v mondovizi 26. června: „Viděli jsme… anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a šlehaly z něho plameny, které, jak se zdálo, měly zapálit svět; ale uhasínaly v dotyku s jasem, jenž vycházel z Naší Paní… anděl ukazoval na zemi a silným hlasem volal: Pokání! Pokání! Pokání! A viděli jsme nesmírné světlo, jímž je Bůh… a jednoho bíle oděného biskupa, tušili jsme, že to byl Svatý Otec, různé jiné biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice, jak vystupují na strmou horu, na jejímž vrcholku stojí velký kříž… než tam Svatý Otec došel, procházel rozbořeným velkým městem, trýzněný bolestí a zármutkem… když dorazil na vrcholek… byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran a podobně zemřelo několik biskupů a kněží… pod rameny kříže byli dva andělé, každý měl křišťálovou vázu, do níž sbírali krev mučedníků a jí zalévali duše, které se přibližovaly k Bohu…“
Odchod poslední ze tří pastýřů z Cova da Iria na věčnost neuzavřel onu událost, tvrdí Vittorio Messori. Spíše ji otevřel k dosud neznámým horizontům. Nevím, co se najde v nepřístupné cele klauzury. Jak potvrdil sám biskup z Coimbry Albino Mamede Cleto, sestra Lucie tam mívala další vidění, psala si tam deník, odtud také psala papežům, jimž svěřovala své mystické intuice. Ta cela byla už zapečetěna se vším, co obsahuje, a bude to dáno ke zhodnocení a prověření teologům a důvěryhodným monsignorům, předpokládá se samému kardinálu Ratzingerovi, který jako strážce pravé víry musí držet v patřičných mezích různá vizionářská pokušení, jež se vždy vynořují. A je docela možné, že ony rukopisy a deníky skončí v nějakém oddělení vatikánského tajného archivu.
Fatima je tedy pouze článkem řetězce mariánských zásahů do dějin moderní doby. V roce 1830 v Paříži na Rue du Bac, současně s pádem Bourbonů, a tedy na konci návratu „Ancien Regime“. V roce 1858 v Lurdech současně s triumfem ateistického scientismu a pozitivismu, ve Fatimě 1917 před vypuknutím bolševické revoluce, v Banneux v Belgii v roce 1933 v době, kdy Hitler převzal moc v Německu. Pro věřící existuje „souběžná historie“, jež doprovází oficiální světové dějiny, jakoby Matka Boží chtěla zasahovat na rozhodujících křižovatkách dějin, napomínat a posilovat. Sestra Lucie, karmelitka z Coimbry, zesnulá 13. února, na první postní neděli, je poslední svědkyní. Aspoň prozatím.
20. 2. 2005, z Radia Vatikán
S laskavým svolením