Regula Bullata: Innocenc IV. (1247)
Vyjádření Regula Bullata znamená, že se jedná o řeholi, která byla předána Apoštolským stolcem a jeho autoritou prostřednictvím papežské buly, v níž je řehole citována „slovo od slova“ (de verbo ad verbum).
Toto vyjádření přejímáme od františkánů, jejichž vývoj měl velmi podobný průběh jako náš Řád. (11)
Zatímco Řád kazatelů sv. Dominika, aby zachoval třináctý kánon 4. lateránského koncilu, přijal řeholi sv. Augustina, třebaže byl i on bezesporu „novinkou“ v církvi, František setrval na svých pozicích a obdržel schválení „Života“ (či Formy života) bulou z roku 1223.
Innocenc IV. se zasloužil o upevnění právních pozic poustevníků Panny Marie z hory Karmel bezesporu celou řadou listů: prvním obnovuje potvrzení řehole a některých „výsad“ udělených již jeho předchůdcem Řehořem IX. (1229), dalším jim dovoluje žebrat a doporučuje věřícím, abych vycházeli vstříc potřebám těchto řeholníků, kteří nemají stálé příjmy, z nichž by mohli žít, zatímco třetím obnovuje „ochranu“ Apoštolského stolce nad touto skupinou: tyto tři buly jsou datovány 8., 13. a 15. června 1245. O rok později, 27. července 1246 svým listem Paganorum incursus doporučuje biskupům, aby blahosklonně dovolili „bratřím poustevníkům z hory Karmel“ slavit liturgii v jejich diecézích, protože „jejich úmyslem je zachovávat s pomocí Apoštolského stolce stav, v němž je jim umožněno prospívat co do spásy své i bližního“. Bula Quae Honorem Conditoris omnium, daná Innocencem IV. dne 1. října 1247, je určitě odpovědí na tuto touhu. (12)
Bula, třebaže odlišný v Incipit, se podstatně podobá bule Honoria III. (1223), jíž byla schválena Regula et Vita sv. Františka z Assisi.
Pozorná četba buly zdůrazňuje veškerou „slavnostnost“ (ve smyslu formálně právním a autoritativním) a význam, jaký má pro Řád, jemuž je určena.
Zde podtrhujeme pouze některé právní prvky:
- Všeobecný princip papežských zásahů: zaslouží si, aby byly „posíleny podporou, která by měla ustavičnou platnost všechny ty skutečnosti, které chválí Stvořitele všech věcí, a jsou k užitku duší, ale zvláště ty, o nichž se ví, že vzhledem k nim Apoštolský stolec vyjádřil svou pozornost (či studium) spásonosnou prozřetelností“. Utilitas, čili užitek duší v řádu spásy, a skutečnost, že se touto otázkou Apoštolský stolec v minulosti již zabýval, je důvodem papežského zásahu. Řehole patří k oněm skutečnostem, jež „si zasluhují ustavičnou podporu a ochranu“. Bula uděluje řeholi: známku papežské autority, ustavičnost, ale především ujištění, že se jedná o věc, která je ke cti Stvořitele a prospívá spáse duší.
- Po tomto všeobecném principu následují dvě narrativní části (narratio): první, která končí formálním schválením papeže, jenž přijímá za své úpravy provedené dvěma pověřenými osobami, a následující vložení do buly „slovo od slova“ relace a textu „objasněné, opravené a zmírněné“ řehole. Totiž:
- na základě „prosby“ řádových představených papež pověřil (Cum dominus papa nobis commiserit) dva dominikány, kardinála Huga od sv. Sabiny a Viléma, biskupa z Týru, aby „objasnili a opravili některé pochybnosti vaší řehole a také ji milosrdně zmírnili (tj. dispenzovali) v některých nesnadných věcech, jak se nachází plněji (plenius) v dopisech jimi sestavených“; nyní „potvrzujeme Apoštolskou autoritou a stanovíme písemným dokumentem“ dílo obou pověřenců a uvádíme „slovo od slova“ list, který vám zasíláme. Technické vyjádření s sebou nese také zákaz dalšího přepracovávání a doplňků či úprav. Vyjádření praesentibus annotari se vztahuje na provedené úpravy jak v Albertově řeholi, jež je skutečně doslovně citována „notářským způsobem“, aby byla vybavena papežsko právní, ustavičnou hodnotou.
- Adresáty listu jsou: generální převor a definitoři generální kapituly, k nimž se obrací pozdrav. To vše tedy se vší pravděpodobností předpokládá slavnostní žádost generální kapituly. Ta je zastoupena dvěma bratry „kleriky“ (kněžími?) Reginaldem a Petrem z téhož „řádu“, kteří přišli „k Apoštolskému stolci, aby z vaší strany požádali“ o objasnění, opravení a zmírnění řehole a o „výsadu“ (soukromý stav) udělenou „svého času patriarchou Albertem blahé paměti“:
- Zmiňuje se „komise“ přijatá papežem, jehož „je zástupcem“ a nařizuje„ abyste z moci papežské (nám delegované) autority, jíž se těšíme vzhledem k vašemu řádu přijali (recipiatis = teologicko právní pojetí přijetí) námi upravenou, objasněnou a zmírněnou řeholi, odhodlaně ji zachovávali a opravili všechny ostatní vaše řehole po vzoru této, kterou vám zasíláme s našimi pečetěmi v této podobě“. A pak následuje „slovo od slova“ řehole. Jde o Formu života sv. Alberta, která je uložena, avšak „objasněna v některých pochybnostech, upravená a zmírněná v některých těžkých věcech“.
Bula končí varováním, aby se řeholníci vystříhali „zpochybňování“ tohoto papežského potvrzení Innocence IV. a bránění mu v realizaci. Ani proto, aby se vraceli k první či původní řeholi! Neexistují dvě následující řehole, nýbrž tato jediná řehole, která byla postupně vypracována. Tato bula tedy představuje závěrečné vývojové stadium textu řehole a zakladatelského charismatu.
Bula hovoří o žádosti bratří „objasnit některé pochybnosti“; a mezi nimi zvláště jednu, o které jsme řekli, že byla dosud tou základní: měli „řeholi“ a tím i svůj vlastní „stálý stav“ ve zřízení církve jako „řeholníci“ (regulares) ve vlastním smyslu? Nebo byli jednoduše „laiky“, kteří žili zbožně (laudabiter, pie, devote…), avšak nikoli uspořádaně (regulariter).
Pochybnost se nerodila jen ze skutečnosti, že jejich pravidla se nazývala „Návod k životu“, ale rovněž proto, že „slibovala“ převorovi pouze poslušnost. Byli poustevníci na Karmelu povinni zachovávat také čistotu a zřeknout se vlastnictví? Byli tím vázání tak, že by případný pokus o uzavření manželství či nabytí vlastnictví byl neplatný? V „Návodu k životu“ před zásahem Innocence IV. nacházíme tento předpis: „Ustanovujeme nejprve, abyste jednoho z vás měli jako převora, který by byl zvolen k tomuto úřadu jednomyslnou shodou či větší a zdravější části, kterému všichni ostatní slíbí poslušnost, a když ji jednou slíbí, ať se ji snaží vskutku zachovávat“ (Řehole,4). (13)
Sigbert de Beek (jemuž to připisuje autor kompilace, Filip Ribot) poznamenává: komisaři to „objasnili“ výrazným dovětkem: „spolu s čistotou a zřeknutím se vlastnictví“ (cum castitate et abdicatione proprietatis). A motivuje to s právnickou přesností: neboť „i když řehole sama už zavazovala také k čistotě a zřeknutí se vlastnictví, přesto(…) řádná profese (podle řehole ve vlastním smyslu, tedy mnišské či kanovnické) poutá své profesy především těmito třemi sliby: poslušnosti, čistotou a zřeknutím se vlastnictví, které jsou podstatou profese“. (14)
Tak se všem stává zřejmé, že se jedná o řeholi a že bratři jsou řeholníky (regulares), vždyť doboví právníci píší: „Řehole je ta, která zavazuje řeholníky (regulatos) ke třem slibům (ad Tria)“; a v karmelitánské řeholi se slibují „tři podstatné věci pro řeholní profesi“. Ne ve smyslu, že by se explicitně vyjadřovaly ve formulaci profese, ale že „jsou vyznávány“ v životě a že je k nim řeholník zavázán. Formulace profese nacházející se v Konstitucích totiž přinejmenším do dob blahoslaveného Jana Soretha zmiňuje pouze poslušnost, ostatně podobně jako jiné řády v té době.
Innocenc IV. přetváří „Návod k životu“ v „Řeholi“ (jako tomu bylo u sv. Františka) a tím ji do jisté míry zrovnoprávňuje s ostatními Regulae approbatae ve smyslu, jak o tom byla dříve řeč, a dává jí tak právní účinek v církevním uspořádání. Jistě, nemohl Vitae Formula udělit autoritu starobylosti a „svatých Otců a učitelů“, avšak udělil jí tytéž právní účinky a tentýž podstatný obsah, jaký má třeba mnišská řehole.
Navíc, pojetí „řehole“ se postupně rovněž vyvíjelo a přizpůsobovalo se skutečným podmínkám církve: vznikly nové formy apoštolského řeholního života jako mendikanté (žebravé řády, a to nejen ty hlavní, přeživší 2. lyonský koncil roku 1274) a povinnost přijmout jednu z existujících řeholí (sv. Benedikta a sv. Augustina) se jevila stále více jako fictio iuris (právní fikce): jen aby se tím vyjádřilo, že daní řeholníci skládají tři sliby, podstatné pro jakoukoli formu řeholního života.
Příznačný je případ sv. Kláry z Assisi, která slibuje se svými družkami „formu života“, kterou jim dal nejprve František a poté kardinál Ugolino (budoucí Řehoř IX.); v roce 1243 je jim přikázáno skládat sliby podle řehole sv. Benedikta co se týče tří podstatných prvků řeholního života, tj. „poslušnost, zřeknutí se vlastnictví a čistotu“ tak, aby „jejich prostřednictvím byl váš řeholní život autentický, aniž byste ovšem byly vázány k tomu ji zachovávat“! A přesto se mezitím „Život“ Františka z Assisi stal řeholí.
Také sémantický posun pojmu řehole, jemuž nahrávalo různorodé užití tohoto termínu, napomohlo ke skutečnému přechodu karmelitánů od profese „návodu k životu“ k profesi řeholníků (regulares) Řádu (Ordo).
Poznámky pod čarou:
(1) N.B.: Hlavním a bezprostředním pramenem tohoto příspěvku je moje studie, na kterou odkazuji i co se týče bibliografických pramenů: Carlo Cicconetti, O.Carm., La Regola del Carmelo. Origine-Natura-Significato, Roma: Institutum Carmelitanum, 1973 (dále jen: La Regola…).
(2) Srov. La Regola…, s. 55n.118-119.
(3) Tamtéž, s. 115-118.
(4) Františkán Hugo de Digna zpravuje o tom, že „někteří závistivci říkají, že bratři nemají řeholi a proto ani řád, nýbrž že jsou jakýsi druh chudých lidí“ (laiků?); srov. La Regola…, s. 208.
(5) John Baconthorpe, Compendium Historiarium et iurium, in: A. Staring, Monumenta Carmelitana Historica, s. 205n.; srov. La Regola…, s. 210.
(6) Srov. La Regola…, s. 210n. Z jistých svědectví také víme, že karmelitáni bývali zaměňováni s laiky i pro svůj neobvyklý hábit.
(7) Tamtéž, s. 55n.127-140.
(8) Tamtéž, s. 63.
(9) Řeholní profese, tak jako volba biskupa či kněze pro určitou část lidu, byly stejně jako manželství vnímány podle biblické typologie Foedus sponsale, nerozlučné snubní smlouvy. Srov. A. Boni, Gli Istituti Religiosi e la loro potestà di governo, Romae, 1989, s. 85-212.
(10) Tamtéž, s. 118; srov. s. 70.90.
(11) Ve františkánských a jiných pramenech se totiž také mluví o řeholi a životě, schválených Innocencem III. (1209-1210), snad jen ústně: mluví se o řeholi sepsané svatým Františkem s pomocí odborníků, mezi nimiž jeden je pověřen ji obohatit biblickými citacemi (1221); a nakonec se mluví o bullatio Regulae či o Regula Bullata, tj. o definitivní řeholi obsažené doslovně v bule Solet annuere (1223) Honoria III.; srov. M. Conti, La Sacra Scrittura nell’esperienza e negli Scritti di Francesco, in: Lettura biblico-teologica delle Fonti Francescane, Roma, 1979, s. 46.
(12) La Regola…, s. 201-205.
(13) „Illud in primis statuimus ut unum ex vobis habeatis priorem, qui ex unanimi omnium assensu, vel maioris et sanioris partis ad hoc officium eligatur; cui obedientiam promittat quilibet aliorum, et promissam studeat operis veritate servare“, in: Speculum Carmelitanum, 1680, I,78,319; Anallecta O.Carm. 3 (1914-1916), s. 214.
(14) Philip Ribot, O.Carm., Decem libri de institutione et peculiaribus gestis religiosorum Carmelitarum, in: Speculum Carmelitanum, I,86,361; Anallecta O.Carm. 3 (1914-1916), s. 219; srov. La Regola…, s. 210n.