Eliáš u potoka Kerít

Přečtěme si první text – 1 Král 17,1-6:

17,1: Řekl ELIÁŠ, Tišban z Galaadu, Achabovi:
„Živoucí JHWH, Bůh Izraele, kterému já sloužím, (1)
nebude v těchto dnech rosa ani déšť, leč na mé slovo.“
2: A stalo se k němu slovo HOSPODINOVO, řkouce:
3: „Vyjdi odtud, obrať svou tvář k východu,
a skryj se u potoka Kerît, který je naproti Jordánu.
4: Stane se, že ty budeš pít z pramene, a tam jsem havranům přikázal, aby tě sytili.“
5: A on šel, a udělal podle slova HOSPODINOVA; šel a usadil se u potoka Kerît, který je naproti Jordánu.
6: A havrani mu nosili chléb a maso ráno, chléb a maso večer; a pil z potoka.

Toto je první místo v Písmu, kde se Eliáš poprvé oficiálně objevuje. Přichází z příhraniční oblasti obývané prostými lidmi, kteří se zabývali pastevectvím, často se museli bránit vlastními silami a byli tedy zvyklí bojovat proti nájezdům band lupičů dobytka. Jméno města původu není jisté a mohli bychom (výraz) přeložit také jako „jeden z obyvatel Galaadu“. (2)
Jedná se o území „za Jordánem“, dějiště setkání a střetu mezi Izraelem a Amority. Galaad pochází z Gal-Ed, „násep svědectví“ nebo „oltář svědectví“. Byl svědkem míru mezi Jakubem (Izraelem) a Lábanem (Amority, srov. Gn 31,47), byl svědkem smíření mezi kmeny Gad a Rúben na jedné straně, ty obývaly tuto stranu Zajordání, a všemi ostatními kmeny, které žily na druhé straně, na územích mezi Jordánem a Mořem a které je podezřívaly z předpokládané touhy po odštěpení. (3)
Území bojů, pokusů o mírová jednání – a to i pokud šlo o vztahy s Bohem, střídání věrnosti a nevěrnosti, blízkosti a oddálení (Sd 10,3-8); tak to dosvědčují jiní dva významní synové této země, soudcové Jaír a Jiftách. V Ježíšových dobách nebude situace jiná: země bude nazvána řeckým jménem Dekapolis, „deset měst“ a bude politicky vyňata z Herodovy pravomoci. Obyvatelé budou usilovat o nesnadné smíření mezi tradicemi Otců a helénskými zvyklostmi, mezi řeckou filosofií a naukou Tóry, mezi potřebami a rytmy života, jak je diktoval kvetoucí obchod, a věrností farizejským předpisům. Jak si lze snadno domyslit a jak to bylo také rozšířeno v lidových výpovědích, (4) takové syntézy nemohlo být vždy dosaženo se skvělými výsledky.
Avšak Eliáš uniká každému zařazení. Objeví se na scéně znenadání jako kdokoliv, jako člověk, o kterém se neříká ani že je prorok, ani že je „muž Boží“; je bez rodokmenu, který byl pro onu dobu tolik důležitý. Kdybychom odvážně přeskočili vpřed do janovského myšlení, mohli bychom (o Eliášovi) říci, že „je v této části světa, ale není z této části světa“. Pochází z této země, ale jeho vstupní prorocký výrok se obrací k tomu, kdo drží v rukou osud lidu Izraele, ke králi Achabovi, se kterým vůbec nesdílí jeho synkretistickou politiku se sklonem mísit izraelskou víru v jediného Boha s modloslužebnými kulty, s osobními a politickými zájmy. (Eliáš) se odvážně a tajemně objeví před tím, který má garantovat respekt a lásku k Tóře (Dt 17), přináší osobní slovo schopné soudit královu politiku. Eliáš je člověk, který pronese jen málo slov, ale zjedná si respekt mocí svých činů. (5)
Eliáš je nositelem slova, které se týká všech a zasahuje celou zemi. On ohlašuje sucho v zemi, avšak není obtížné tušit, na jaké sucho je to narážka. Nedostatek vody (a v důsledku toho i úrody) je jen znamením jiného nedostatku. V Izraeli je v té době hojnost, tehdy lze zakoušet to, o čem zpívá žalmista: „člověk v bohatství nemá trvání: je podoben dobytčatům jdoucím na porážku“ (Žl 49,12.21). Je zde opravdu riziko „spoléhat se na sebe sama“ (Žl 49,14), mít zalíbení ve svých vlastních slovech a tudíž nežít v naslouchání a v poslušnosti jedinému slovu, jež přináší spásu. Všechny možné věci jakoby člověku říkaly: důvěřuj ve mne, na mne se můžeš spolehnout! Penězi, mocí, vlivnými známostmi, tím vším si člověk buduje jakési lešení, které pokládá za zcela pevné. A hle, tu se objeví někdo, kdokoli, člověk, který „je s námi stejné přirozenosti“ (Jak 5,17), a najednou je třeba všechny hodnoty přehodnocovat: boháč má nedostatek všeho, chudý bude živen od Toho, jenž napájí a poskytuje potravu i na poušti.
Je to sám Bůh, kdo probouzí pravý hlad a žízeň prostřednictvím znamení sucha: „Pošlu na zemi hlad, nikoli hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových“ (Am 8,11n.). To jsou slova, která Hospodin říká svému lidu Severního království prostřednictvím jednoho „pastýře a pěstitele fíků“, pocházejícího z království jižního, Ámose z Tekóje, muže, který není prorokem z povolání (srov. Am 7,14), ale který zakusil životní důležitost naslouchání Slovu. Sucho nutí cítit nedostatek toho, co je podstatné pro ducha, právě jako nepřítomnost slova, mlčení, normálně pomůže lépe poznat hodnotu pronášených a slyšených slov.
Boží slovo nás zneklidňuje, připravuje nás o pohodlí, „ruší“ běh našeho života, ve kterém stále vyhledáváme jistoty. Nutí nás stávat se poutníky, hledači, a to právě tím, že nám dává pocítit, že nám chybí Bůh. Tehdy hledáme slovo i tam, kde jej nalézt nelze (srov. Am 8,12), jako bychom tápali, neboť žízeň vzrůstá a už nás nenechá v klidu žít. To vše Eliáš předjímá. Nežije ještě v „dozrálém“ čase Amosově, v času konce, sklizně a účtování, který nadejde pro Severní království. Avšak proces už začal a sucho odkazuje k touze po onom Slově, které „jako déšť a sníh sestupují s nebe dolů a nevrátí se aniž by zavlažily zemi, aniž by ji zúrodnily a způsobily na ní rašení“, a má v sobě schopnost působit podle Božího přání (Iz 55,10n.).
Eliáš může ohlašovat sucho jako „příležitost“ ke znovunalezení hladu a žízně po Bohu, v síle zkušenosti, které je plný: jako že je pravda, že Hospodin žije! Hebrejská forma této „negativní“ přísahy spočívá na jednom jediném slově: Chaj! – „Živoucí!“ Některé překlady mají: „pro život Hospodinův“. Je to živoucí Bůh, který je tou silou, jež se skrývá v Eliášových lidských slovech, protože Eliáš objevil, že Bůh je především ŽIVOT! Bez něho, bez skutečného a hlubokého vztahu s Bohem, pramenem života, je vše vyschlé, pusté, vše je neplodné a vyprahlé! To Bůh dává našemu žití smysl, jeho život se musí vlévat do našeho. Toto je základní zkušenost, která je svěřena Eliášovi, a to už od začátku, aniž by přitom Písmo vysvětlovalo, „jak“ Eliáš dosáhl tak hlubokého zakoušení Boha.
Nicméně známe ze své vlastní, byť chudé duchovní zkušenosti, že jen ten, kdo osobně prošel pouštěmi ducha, může být schopen zakládat všechnu sílu vlastního života a vlastních slov jedině na živoucím Bohu. Pravým a jediným životem je Život, který dává Bůh; mimo Něj možnost Života neexistuje. Není náhodou, že následná křesťanská zkušenost je přesně tatáž: „Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná“ (1 Kor 15,17). To Otec, živoucí Bůh, má v sobě moc dát svému Synu zas povstat z mrtvých, to On dává vzkříšení a život, nechává znovu vytrysknout životu svého Syna a uděluje mu moc dávat a znovu darovat život, aby tak předával dar, který má on sám v sobě díky plnému společenství s Otcem.
Eliáš jakoby všem říkal – spíše svým životem než svými slovy – že základní zkušenost víry a poznání Boha spočívá na objevu, že On je Živoucí. Bůh je Život, život dávaný, sdílený. Evangelista Jan připojí ve změněném kulturním kontextu: „život věčný“; avšak Bible k nám hovoří o lásce k Životu jako takovému. Vše, co žije, je tob – „dobré a krásné“. Život je fascinující, milovat Boha znamená milovat život, vítězit nad sebezničujícím kouzlem smrti, nad svodem nicoty. Nebezpečím pro ty, kteří procházejí pouštěmi víry, – právě jako se stává na našich pouštích pozemských – je fata morgana, přelud, který klame oči, touha, která před očima konkretizuje zdánlivou a neexistující skutečnost, jež nás svádí z cesty. Následujeme-li takové přeludy, začínáme bloumat pouští, stále měníme směr, nakonec se ztrácíme a hyneme žízní. (6)
Bůh je živoucí, říká Eliáš. Vnímáme-li celé své žití jako hledání Života, tehdy dospíváme k objevu Života nabízeného samotným Bohem. Toto poselství nemůže být univerzálnější. Je předzvěstí a tušením velké odpovědi, která nechá zmizet nedorozumění o Eliášovi jako nacionalistovi, xenofobovi, přehnaně ortodoxnímu ve své víře, bez porozumění k těm, kteří vyznávají jiné náboženství. (7) Ve skutečnosti neexistuje jeden život a pak jiný, opravdová volba je „mezi životem a smrtí“. (8) Poušť není salón, staví nás tváří v tvář bytostnému významu a radikálnosti volby, volby svobodné a odpovědné. Biblická mluva je zde náročná a radikální, neboť tak je tomu s životem.
Nemáme před sebou učeného znalce Zákona, který v klidu svého psacího stolu zkoumá lidskou realitu, analyzuje a medituje, vyvozuje v poklidu své závěry a zapisuje své zásady, aby byly předány jeho žákům a potomkům. Máme před sebou poutníka Absolutna, poutníka pravého Života, člověka pouště, který čelil suchu a vyprahlosti, aby všem dosvědčil, jak důležité je sledovat jedinou cestu Života, za kterou neexistuje náhrada. Jestliže věřící Bohem vyvoleného lidu necítí tuto starost, necítí naléhavost zůstat v přítomnosti živoucího Boha, pak jim musí být ukázáno, v jaké situaci se nacházejí, musejí být „upozorněni“ prorokem-hlídkou, a to právě ve prospěch jejich spásy. Proto jsou král i lid Eliášem radikálně postaveni tváří v tvář tomu, co je zjevné: na zemi přichází sucho.
Druhý verš to vyjadřuje výslovně: objasňuje, že Eliášova síla, jeho autorita a jistota jsou zakořeněny v naslouchání-poslušnosti. (9)A stalo se k němu Slovo JHWH, řkouce…“: to je nezaměnitelná technická formulace používaná v Bibli k uvedení Božích příkazů prorokům, „poslušným“, těm, kdo naslouchají Božímu Slovu a pak je zachovávají a jednají podle něj. A Slovo mu říká, že pro danou chvíli jeho úkol skončil. Nemá čekat potlesky ani volání po přídavcích. Má jednoduše odejít tak, jak přišel. Slovo nyní žádá, aby se znovu vrátil do mlčení, z něhož předtím vystoupil. Onen wadí Kerít se stává jeho útočištěm, jeho úkrytem, opuštěným místem, kde zakusí, že i v době sucha se Bůh stará o ty, kteří mu náležejí. Bůh opatřuje vodu k pití a pokrmy k jídlu: je to tatáž prozřetelnost jako u Boha Exodu, tytéž pokrmy, kterými byli živeni otcové na poušti, během jejich putování-přechodu z otroctví ke svobodě, v jejich exodu-vyjití z Egypta (srov. Ex 16,8.12).
Během putování Izraele pouští opatřoval Bůh svému lidu křepelky večer (maso) a manu zrána (chléb: lechem = základní potravina). Voda zázračně vyprýštila ze skály (srov. Ex 17,6). Nemíníme se pouštět do dalších podrobností ani činit přílišné násilí každému jednotlivému slovu, abychom v něm za každou cenu nalezli symbol (často příliš racionální), nicméně text zde zdůrazňuje hojnost: chléb a maso večer a ráno, voda z potoka Kerít. (10)
Eliáš znovu prožívá zkušenost exodu, prožívá zkušenost, kterou vyjadřuje žalmista, když říká: „oči všech jsou obráceny k tobě a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš vše, co žije“ (Žl 145,6n.). Ale to není vše. Eliáš je volán k tomu, aby se skryl. Co nám chtěl tímto detailem biblický autor říci? Když se někdo skrývá, bývá to ze strachu, aby utekl před nepřítelem jako David před Saulem (srov. 1 Sam 20), nebo proto, že cítí vinu a zbytečně se snaží utéci před Boží přítomností. (11) V tajemné přítomnosti Boží si zakryjeme tvář jako Mojžíš před hořícím keřem (Ex 3,6) – nebo se ukryjeme před neštěstím, které na nás padá, jak o tom čteme v knize Přísloví 22,3 a 27,12: „Chytrý vidí nebezpečí a ukryje se, kdežto prostoduší půjdou dál a doplatí na to“.
Avšak úkryt se stává rovněž předmětem naší modlitby, a to tehdy když začneme chápat, že jen Bůh je naše bezpečné útočiště. Je známá následující modlitba ze žalmů: „ukryj mě ve stínu svých křídel“, nebo „ve skrýši svého příbytku“. (12) Možná se zde odhaluje mnohem více než jen pouhá psychická touha po bezpečí, než jen hledání ochrany v Bohu v okamžiku ohrožení (Job 14,13). Chrám Boží je i tímto, je i posvátným místem přijetí, posvátným prostorem, do kterého se lze utéci před pronásledovateli ve snaze zajistit si nedotknutelnost. Ale v onom výrazu musí být nutně zahrnuta i mocná a niterná touha „zůstávat“ v domě Božím, to jest vstoupit s Ním do důvěrného styku, následovat jej a vidět, kde bydlí, abychom zůstávali stále s Tím, který je naším pokojem. Věřící se ukrývá, neboť „Bůh je Bohem skrytým“, (13) a co víc, Bůh sám jej ukrývá, protože on se stará o ty, kdo mu náležejí, a chrání je. (14)
Lze se ukrýt na Boží příkaz, aby se uniklo před jeho hněvem, který je zde představován suchem, (15) ale také abychom byli ve skrytu a do hloubky poučeni o „věcech skrytých, které patří Bohu“ (Dt 29,28), abychom hledali pravou Moudrost, jež „je utajena před očima všeho živého“ (Job 28,21). Tím, že se Eliáš skrývá, napodobuje samotného Boha, který skrývá svou tvář před těmi, kdo jej hledají špatně či jinde, před těmi, které bible nazývá „modloslužebníky“: ti nemohou spatřit jeho tvář. (16) Konečně, skrývá se i proto, že právě tam, do úkrytu, „do rozsedlin ve skále“, jej přichází hledat Bůh, který miluje své stvoření, aby zjevoval svou lásku a přijímal na oplátku lásku naši. (17)
Eliáš se skryje, je poslušen slovu, které mu Bůh adresuje, a zakouší toto vše: Boží dobrotu, jeho prozřetelnost, ochranu, kterou mu skýtá před nepřítelem, jeho něžnou lásku. Žije z tohoto důvěrného společenství s Bohem. Ale v šestém verši, stále v 1 Král 17, je dále zdůrazněno, „od koho“ Eliáš přijímá pokrm. Jestliže nám v Exodu bible mluví o přímém Božím jednání v lidských dějinách, (18) v jiných vyprávěních bibličtí autoři zakoušejí ve svém životě „zprostředkované“ Boží jednání. Takové pojetí je možná bližší naší vlastní zkušenosti s Bohem, kterého nevidíme tváří v tvář ani neslyšíme bezprostředně našima ušima, jehož se nelze dotýkat ani jej uchopit. Když chtějí věřící všech dob mluvit o svém vztahu s Bohem, stále více vypracovávají ideu „prostřednictví“ či „zprostředkování“. (19)
Eliáš je udržován při životě v době sucha a smrti skrze prostředníky, kteří mu přinášejí chléb a maso: jsou to havrani. V žalmu 147 a v Lukášovi 12,24 jsou právě havrani předmětem milosrdné a prozřetelné lásky Boha, který se o ně stará tím, že je živí. Žalmista i Ježíš nás volají ke vnímavému pozorování přírody, která nás obklopuje: Bůh tyto ptáky s jemnou láskou udržuje při životě a toto kontemplativní pozorování přírody má věřícího přimět, aby vkládal naprostou a úplnou důvěru v Boha Otce. Havrani tedy poskytují pokrm tomu, kdo je poslušen slovu, a tak tvoří precedens, který se bude opakovat v dějinách mnišství u oněch poustevníků, kteří se vrhnou do téže zkušenosti, jakou udělal Eliáš (například havran svatého Jeronýma či svatého Benedikta).
Ale naše pozorování se zde nezastaví. Třetí kniha Mojžíšova a její „Kodex svatosti“ vypočítává svatému lidu celou řadu úkonů, okamžiků, oděvů, osob a posvátných míst, a rovněž rozlišuje mezi zvířaty „čistými a nečistými“. Tak Lv 11,12: nečistá zvířata „budou pro vás ohavností“  (20) Samozřejmě se nejedná o ohavnost způsobenou vzhledem živočicha, jde spíše o rituální rozlišení mezi zvířaty, která (Izraelité) mohli jíst a zůstat „čistí“, to jest způsobilí účastnit se kultu, a (zvířaty) jinými, která neumožňují setrvat v připravenosti ke společnému slavení Boží svatosti; (rozlišují se) zvířata, která mohou být použita k rituálním obětem, a jiná, která jsou z kultu vyloučena. Mezi živočichy, kteří činí věřícího rituálně „nečistým“, jsou jmenováni také naši ubozí havrani, „všechny druhy havranů“ (21). Co přidává tento detail k líčení o Eliášovi u Kerítu?
Prostý pohled na etymologii nám nabízí rozličné podněty k úvaze. „Havrani“ se hebrejsky řekne ‘orabîm (vyslovuje se: ‘oravím), a jde tedy o slovo, které pochází z jednoho zásadního radikálu znamenajícího „dát záruku“, garanci (hebr. ‘arubbâ, ‘erabon). Jedná se snad o záruku spásy, kterou Bůh Eliášovi dává? Jiný význam téhož radikálu ‘arab označuje „step“, suchou zemi i samu poušť (‘arabôt), údolí ‘Arabah (srov. Job 24,5; 39,6). Z tohoto kořene je odvozeno označení „Arabové“ neboli pouštní beduíni, obyvatelé vyprahlé země (‘arabah). V tomto případě chce text napovědět, že Božího proroka živí právě oni, obchodníci z pouště, arabští beduíni; ti dělají prostředníky Božího milosrdenství. Kdybychom se pak domnívali, že by byl Eliáš živen v cizí zemi nějakou ženou z Kanaánu, tedy patřící k obyvatelům, kteří se neměli stýkat s ortodoxními Židy, aby je neposkvrnili, měli bychom před sebou také působivou interpretaci. Nepřítel, nečistý, vzdálený, nepatřící k lidu zaslíbení, ten by náhle byl Bohem pověřen, aby poskytoval obživu jeho proroku. Eliáš dostává pomoc a obživu právě od těch, od nichž by se nikdy nečekalo, že by byli prostředníky Boží milosti. Není snad pravdou, že Bůh si vždy volil nezpůsobilé nástroje k předávání své milosti, aby tak nedával příležitost k pýše? Ukazují to příběh Gedeonův (srov. Sd 7), dobrého Samaritána (Lk 10,33; 17,16) a další texty.
Existuje dále třetí vysvětlení, skrývající se za symbolem havranů: ‘arab znamená také „být milý“, odtud je podstatné jméno ‘areb, „vlídný, příjemný“. Eliáš zakouší Boží „laskavosti“ uprostřed takové vyprahlosti! Stejný kořen znamená též „zapadat, sestupovat, zacházet“, odtud je podstatné jméno ‘erev, „večer“, a ‘arav, „západ“. V hodině zkoušky, v noci, v temnotě oné těžké chvíle, kdy zapadlo slunce (= Bůh), nepřestává Pán tajemně pečovat o svého proroka. K tomu se pojí ještě poslední význam: „být tmavý, černý“, odtud „vrány a havrani“, ‘orevim, a „(smuteční) vrby“, ‘arabim, snad kvůli tmavé kůře. V těchto podmínkách temnoty a vyhnanství (22) Bůh neustává dávat svému milovanému vodu Slova, občerstvení ducha. (23)
Zdá se mi, že všemi těmito podněty, které text nabízí, nám chce autor říci, že Eliáš je povolán žít z Boží prozřetelnosti, avšak způsobem nečekaným, být živen těmi, kteří normálně nejsou považováni za způsobilý prostředek, těmi, o kterých se nesoudí, že by byli dobrými prostředníky Boží milosti (zdarma daného Božího daru). To tvoří podnět pro naše rozjímání: dovolíme-li textu, aby nám položil tuto otázku, bude na jednom každém, aby usoudil, jaký typ „ústraní“ Bůh od něj žádá. Arcibiskup Carlo Maria Martini věnoval na začátku svého biskupského poslání v Miláně svůj první pastýřský list „Kontemplativnímu rozměru života“, a adresoval jej městu, které patří k nejaktivnějším a nejfrenetičtějším. Od Eliáše až k nám se Boží volání nemění, neboť jeho Slovo je jedno a totéž a je trvale platné. Kdo chce nalézt Boha, musí se „skrýt“ spolu s ním, ať už to znamená úplně změnit život, vyjít z vlastní země, města, odejít na místo zvláštního ústraní, anebo – jak je to častější – to znamená nalézt onu vnitřní komnatu, onen úkryt ve skalní rozsedlině, který se nachází v našem srdci, kde se setkáváme s Bohem „ve skrytosti“ (srov. Mt 6,6).

Pokračovat
Zpět na úvod