Eliáš, Elizeus a hora Karmel

P. Roberto Fornara OCD

Když prorok Eliáš žil na hoře Karmel – vypráví jedna hebrejské legenda – občas opouštěl svoji jeskyni, aby se procházel pohořím a modlil se. Nikdy s sebou nenosil jídlo, protože plně důvěřoval Boží prozřetelnosti. Jednoho dne procházel polem plným výtečných melounů. Když požádal majitele o dovolení ochutnat jeden z plodů, jako odpovědi se mu dostalo výsměchu: „To přece nejsou melouny, ale jen rozházené kameny!“ Prorok se rozhněval, proklel ono pole a jeho plody se okamžitě změnily v malé, okrouhlé kameny, roztroušené po kraji.
Pověst, která bizarním způsobem vysvětluje původ některých charakteristických hornin z úpatí hory Karmel, je pouze jedním z mnoha příkladů, jak dokázala hebrejská tradice udržovat živý vztah k proroku Eliášovi a jak tohoto muže spojovala s prostředím Karmelu.
Ve Starém zákoně je tzv. eliášský cyklus zařazen do knih Královských (1 Král 17–19; 21; 2 Král 1–2). Tyto kapitoly vyprávějí různé události, v nichž je prorok hlavní postavou: od jeho nenadálého objevení se jakoby odnikud až po jeho neméně tajemné uchvácení do nebes ohnivým vozem. Jediným příběhem, který se odehrává na hoře Karmel, je slavné střetnutí s Baalovými proroky. Eliáš zde na sebe bere úlohu obránce jahvistického náboženství proti nákaze a synkretismu.

Historický kontext

Eliáš, původem z Tišbe v Zajordání, žil v 9. stolelí př. Kr. v Severním království. V té době již vymizela památka na Davida i na jeho syna Šalomouna. Po Šalomounově smrti se království rozdělilo na říši Severní a Jižní a ty se pak ubíraly rozdílnými cestami. V Severní říši zajišťovala mír především sňatková politika krále Omrího. Pro události eliášovského cyklu je významný sňatek Omrího syna Achaba s fénickou princeznou Jezábelou. Jezábelina tvrdohlavost a ovlivňování politiky umožnily proniknutí fénického náboženství do Izraele. Víme, že v novém hlavním městě Samaří byl vybudován chrám k Baalově poctě (srov. 1 Král 16,32) a že i na hoře Karmel se nacházel přinejmenším jeden oltář zasvěcený Baalovi.
Na tomto pozadí se odehrává Eliášův zápas s Baalovými proroky. S jistotou se opírá o historickou událost z konce 9. století př. Kr., která je však vyprávěná redaktorem deuteronomistické školy v době babylonského zajetí (6. stol. př. Kr.). Zápas probíhá na hoře Karmel, což dobře vyjadřuje situaci lidu, zatím ještě věrného náboženství otců, avšak již přitahovaného novými kulty Baala. Hora totiž leží na hranici Izraele a fénického království. Jihovýchodní část, přecházející v nížinu Jizreelu, sloužila jahvistické úctě, zatímco severozápadní mys, svažující se ke Středozemnímu moři, patřil Baalovu kultu. Eliášův střet s Baalovými proroky se pojí s vážnou situací dlouhodobého sucha, o němž se zmiňuje i dějepisec Josef Flavius. Naléhavá potřeba deště a plodů země přináší dilema, kdo je jejich pravým dárcem.

Oběť na hoře Karmel

Událost je možné takřka s jistotou umístit do oblasti el-Muhraqa na jihovýchodním svahu pohoří. Po svolání lidu začíná Eliáš s provokací: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ (1 Král 18,21). Vyznávat určité náboženství se v hebrejštině vyjadřuje výrazy „kráčet za bohem“ či „chodit v jeho přítomnosti“ (srov. 1 Král 18,18; Jer 2,23): odtud pochází výzva k chození v pravdě a vyloučení jít dvěma cestami zároveň. Eliáš, který sám čelí 450 Baalovým prorokům (možná ke zdůraznění jedinečnosti Boha Izraele oproti množství bůžků), navrhuje připravit dva celopaly a střídavě vzývat Hospodina a Baala: „Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bohem!“ (1 Král 18,24). Nejde tedy o konfrontaci dvou bohů, nýbrž o zápas mezi pravým Bohem a nicotou, mezi Bohem Izraele a iluzí!
Vypravěč si libuje v líčení zbytečného úsilí, jež vynakládají Baalovi proroci, když od rána do poledne vzývají svého boha pokřikováním, poskakováním, tancem, a dokonce zraňováním sebe sama kopími a meči (jak bylo tehdy zvykem). Jejich rostoucí úsilí však nepřináší nic jiného než pocit marnosti: „Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl“ (1 Král 18,26), a Eliáš se jim začíná posmívat (srov. 1 Král 18,27).
Vedle bouřlivého vzrušení Baalových proroků působí klidný popis detailů Eliášova jednání velmi kontrastně (1 Král 18,30–37). Prorok obnovuje rozbořený oltář Páně použitím dvanácti kamenů podle počtu kmenů Izraele. Činí tak v době, kdy byla životodárná jednota kmenů rozbita. Tímto gestem tak připomíná roztříštěnému lidu počátky jeho dějin. Eliášův Bůh není – na rozdíl od kultu bůžků – pro Izrael žádnou novotou. Je Bohem lidu, Bohem smlouvy s otci.
Eliáš připravuje celopal a nechává jej hojně zalít vodou, až se naplní i příkop okolo hranice. Jako odpověď na Eliášovu prosebnou modlitbu, tak jednoduchou ve srovnání s dlouhými rituálními tanci a pokřikováním Baalových proroků, „spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil“ (1 Král 18,38). Hospodinovým ohněm byl téměř jistě blesk, předzvěst blížící se bouře, a tedy i konce sucha, ale také symbol Baala. Hospodin nejen zvítězil, ale dokonce si ztropil posměch z pomyslného protivníka, když si za nástroj svého vítězství zvolil jeho vlastní atribut. Výraz Hospodinův oheň (v hebrejštině es ha’elohim) navíc vykazuje podobnost s Eliášovým přívlastkem muž Hospodinův (iš ha’elohim). Prorok, který „plane horlivostí pro Hospodina, Boha zástupů“ (1 Král 19,10.14), se jeví jako skutečný oheň. Ozařuje lid uprostřed temnot modloslužby a rozněcuje nadšení věřících. Právě tak jej představuje kniha Sirachovcova: „Prorok jako oheň“ (Sir 48,1–11).
Pravda se konečně prosadila a přítomní byli nuceni připustit slepotu svých srdcí a pošetilost svého dosavadního postoje a vyznat: „Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!“ (1 Král 18,39). Do popředí tak vystupuje samotný význam Eliášova jména: „mým Bohem je vskutku Hospodin“. Následné pobití Baalových proroků, které se bezpochyby protiví našemu cítění, je třeba chápat ve světle předchozích událostí (proroci věrní Hospodinu byli pobiti z příkazu královny Jezábel; srov. 1 Král 18,13), v kontextu dobové mentality a zákonů a především v souvislosti s horlivostí Mojžíše, která byla ještě nemilosrdnější a krvavější než Eliášova (srov. Ex 32,25–29; Nm 25,1–5).
Návrat lidu k pravému Bohu umožňuje vyřešení problému sucha, které bylo vnějším odrazem zla mnohem hlubšího: přerušení vztahu s Bohem a spolehnutí se na modly. Verše 41–46, jež následují bezprostředně po vyprávění o oběti na hoře Karmel, popisují návrat deště. Obláček „jako lidská dlaň“ (v. 44) – karmelitánskou tradicí později interpretovaný jako předobraz Panny Marie – je toutéž „Hospodinovou rukou“, která je s Eliášem v jeho běhu před královým vozem (v. 46). Prorokovo putování v následujících kapitolách pak pokračuje pod vedením této ruky, která řídí osud světa a která jediná je schopná dát pravé požehnání a učinit lidské počínání plodným.

Prorok Elizeus

Výrazné vítězství na Karmelu však nestačí k úplnému potlačení modloslužby v Izraeli. Eliáš ze strachu z královny Jezábel utíká a zakouší, že následování Boha nepřináší jen chvíle slávy, ale i nejistotu, ponížení, prohry, pronásledování a vnitřní konflikty (srov. 1 Král 19). Dále však zaznívají prorocké hlasy, požadující věrnost smlouvě a pamatování na Hospodinovu lásku a vyzývající k obrácení. Jako příklad takového hlasu zmiňují knihy Královské proroka Elizea. Kolem jeho osoby vznikl cyklus vyprávění, tvořící kapitoly 2–13 druhé knihy Královské, který se podobá cyklu eliášskému.
Elizeův příběh je z teologického hlediska méně hutný, zato je však hojněji propleten zázračnými prvky. O Elizeovi se hovoří již v 1 Král 19,19–21, kde je popsáno jeho povolání k účasti na Eliášově díle. Těchto několik veršů připomíná radikální evangelijní požadavky pro následování (srov. Mt 4,18–22; Lk 9,57–62). Samotný Elizeův cyklus pak obsahuje vyprávění o Eliášově uchvácení do nebe, při kterém Elizeus obdrží dvojnásobek Eliášova ducha (2 Král 2,1–18), a řadu zázračných Elizeových činů. Také v tomto cyklu se objevuje hora Karmel. Šúnemanka, která ztratila svého syna, se rozhodne požádat proroka o pomoc a vydává se k němu právě na horu Karmel (srov. 2 Král 4, 25). Manželova námitka: „Proč jdeš k němu dnes? Není novoluní ani den odpočinku,“ v nás může budit dojem, že se na Karmelu nacházela svatyně nebo že přinejmenším bylo obvyklé ubírat se tam o některých svátcích.
F. Foresti vyslovuje domněnku, že biblický Gilgál (2 Král 2,1), odkud se Eliáš vydal spolu s Elizeem na svou poslední pouť, je totožný s místem, kde Eliáš porazil Baalovy proroky. Gilgál je v hebrejštině obecným pojmenováním kruhu tvořeného kameny, který obvykle sloužil ke kultovním účelům, což může připomínat oltář zbudovaný Eliášem v 1 Král 18,31.
Také v cyklu vyprávění o proroku Elizeovi tedy hraje hora Karmel svou roli, což vytváří ještě těsnější pouto mezi Elizeem a Eliášem. Synové a dcery Karmelu tak čerpají z odkazu obou významných starozákonních proroků a jejich symboly nalezneme i na samotném karmelitánském znaku.

Z knihy Karmel ve Svaté zemi
S laskavým svolením KNA
upraveno

Zpět